Situace se začala prudce zhoršovat během koronavirové pandemie, kdy politici reagovali na obrovský propad hospodářské výkonnosti prudkým nárůstem veřejných výdajů. Od té doby se ale tyto trendy nepodařilo zkrotit, píše The New York Times.
Státy musí nejenom splácet sjednané půjčky, jde také o takzvané náklady na obsluhu státního dluhu. Jednoduše řečeno jde o úroky, které se kvůli dluhům musí ze státní kasy hradit. Tyto peníze ale následně chybějí jinde.
Už od koronavirové pandemie takřka celý svět bojuje s vyšší inflací, na kterou centrální banky zareagovaly zpřísněním měnové politiky. Došlo tedy většinově ke zvýšení úrokových sazeb, což vedlo právě i růstu nákladů na obsluhu státního dluhu.
Ekonomikám se daří, zadlužení i přesto roste
Bohatým ekonomikám roste zadlužení i v době, kdy jsou v relativně solidní kondici. Hospodářský propad z doby pandemie je pryč a většině ekonomik po celém světě se daří dosahovat hospodářského růstu. I míra nezaměstnanosti je po světě poměrně nízká. Pokud by ale hospodářská krize v dohledné době přišla, mají vyspělé ekonomiky výrazně omezený manévrovací prostor.
Mainstreamová ekonomická teorie vnímá deficitní fiskální politiku poměrně jasně. Politici by k ní měli přistupovat v době hospodářského propadu. Státy by v těchto dobách skrze nejrůznější příspěvky měly pomoci s opětovným nastartováním ekonomiky. V klidových dobách, které přetrvávají i nyní, by naopak rozpočty měly být ideálně přebytkové. Respektive alespoň vyrovnané, což se ale ani zdaleka nedaří.
„Když je zle, je potřeba utrácet rychle a hodně. Čím vyšší už dluhy jsou, tím jsou takové zásahy obtížnější a dražší,“ podotýká pro The New York Times ekonom Kenneth Rogoff, který působí na Harvardově univerzitě.
Je otázkou, jestli se vyspělým ekonomikám podaří tento problém vyřešit. Mnoho států totiž momentálně čelí několika zásadním výzvám. Vzhledem k nestabilní geopolitické situaci je to výrazný tlak na budování armád. Zmínit je však třeba také stárnutí populace, s nímž souvisí i tlak na financování veřejného zdravotnictví či důchodových systémů.
Mnohé země navíc chtějí investovat do své infrastruktury. Ve střední Evropě se hovoří kupříkladu o investicích do vysokorychlostních železničních tratí.
Když jsou lidé do ulic
Případné snahy o řešení obrovského zadlužení navíc často narážejí také na odpor veřejnosti. Například v Itálii, kde momentální zadlužení dosahuje na hranici 138 procent HDP, se v minulých týdnech protestovalo proti snahám o omezení výdajů ve zdravotnictví či školství. Ve Francii před několika měsíci obyvatelstvo vyšlo do ulic kvůli možnému zvýšení důchodového věku.
Lepší to není ani mimo Evropu. Dluh USA dosahuje již na 125 procent HDP a tamní čisté úrokové náklady se za posledních pět let již ztrojnásobily. Momentálně se blíží již jednomu bilionů amerických dolarů za rok. „Čím více budeme spotřebovávat dnes, tím horší to bude zítra,“ komentuje aktuální trendy ekonom William Gale.
Extrémním případem je pak Japonsko. Tamní zadlužení se totiž již blíží hranici 240 procent HDP. Japonský veřejný dluh již přesahuje dvojnásobek ročního výkonu japonské ekonomiky. Centrální banka navíc rovněž postupně zvyšuje úrokové sazby, což tlačí na další růst japonských dluhů, uzavírá The New York Times.
