Mimořádný německý odpor k dluhům je podle profesora Marcela Fratzschera, šéfa předního německého výzkumného ekonomického institutu DIW, dokonce zakořeněn v samotné němčině. „Německé slovo pro dluh (schuld) je stejné jako pro vinu,“ vysvětluje.
Milionovou výhru by si Němci šetřili
„Dostat se do dluhů znamená, že jste udělali něco špatného, což německý postoj popisuje velmi dobře.“ Německé myšlení je spíše „nyní šetři, později to budeš mít“, než „hned teď a plať později“. A tohle není záležitost jen starší generace. Mladí Němci v berlínských ulicích řekli, co by udělali s vyhraným milionem eur. Nové auto, dovolená, nové oblečení? „Pošetřil bych, až to budu potřebovat,“ zněla běžná odpověď.
Zvyk šetřit je klíčem k porozumění dalšího typického rysu Němců - strachu z inflace. Obecně rozšířené je, že je to kvůli jizvám po hyperinflaci z 20. letech minulého století, kdy se výměnný kurz vymknul kontrole. Jeden americký dolar tehdy stál od čtyř marek po čtyři biliony.
Dozvuky hyperinflace
Možná existují nějaké dozvuky, ale uplynulo už 90 let a Němci to překonali. Skutečný důvod je možné najít v německé lásce k šetření. Inflace je nepřítelem střadatelů. Takže pro zemi, která je jich plná, znamená nápad snížit úrokovou sazbu a tisknout peníze dvojitou hrozbu - snižuje se úrok na uložené peníze a jakákoli budoucí inflace by hodnotu těch samých úspor snížila.
ČTĚTE TAKÉ: |
Dobrou zprávou pro Německo je, že inflace se nedostavila, ačkoli jsou úrokové sazby nízké. Oslabené euro ponechalo německému exportu, jako jsou auta či stroje, konkurenceschopné ceny. A vzdělání, strojírenství a exportní úspěchy jsou v Německu zdrojem značné pýchy.
Poválečný hospodářský zázrak
Ekonomové připisují poválečný německý hospodářský zázrak klíčovým a propojeným principům, které je možné spatřit například v Menzelově rodinné berlínské továrně na elektromotory.
Třicátník Mathis Menzel řídí firmu, kterou spustil jeho dědeček v roce 1927. Podle Menzela jsou takto dlouhé rodinné vztahy mezi továrnou a zaměstnanci v německém průmyslu běžné. Není nijak výjimečné, že lidé celý život pracují pro stejnou společnost, což přispívá k rozvoji znalostí a věrnosti. Věrnost jde na obě strany. Dobré platy a oddanost pracovníků vůči Menzelově firmě. Na oplátku dovednosti a um těchto dělníků podporuje Menzelovu loajalitu vůči nim.
Podle Menzela je možné subdodavatelsky najmout dělníky z jiných zemí a za méně peněz, do toho prý ale chuť nemá. Je přesvědčen o tom, že by to snížilo kvalitu výrobků. Na kvalitu se velmi dbá, což je jeden z důvodů toho, že vývoz se na německém HDP podílí 50 procenty.
Přemýšlet dlouho dopředu
Rozhodnutí externě najímat pracovní sílu je odmítnutím krátkodobých zisků. A to je další příklad principů, které pomohly Menzelově továrně i šířeji německému hospodářství. Fakt, že továrna patří rodině stejně jako řada dalších středně velkých firem v Německu, podle Menzela znamená, že není vázán krátkodobými požadavky akcionářů. Umožňuje mu to přemýšlet v řádech desetiletí, ne čtvrtletně, tvrdí.
Pro německé dělníky ale není všechno zlato, co se třpytí. Po znovusjednocení v roce 1990 se Německo rozhodlo pro směnný kurz mezi východoněmeckou a západoněmeckou markou v poměru jedna ku jedné. Politicky to možná bylo diplomatické řešení. Ale takřka přes noc se východoněmečtí dělníci v neproduktivních, státem ovládaných továrnách stali příliš drahými. Produktivita za západem země pokulhávala, továrny přišly o kontrakty a byly brzy uzavřeny.
To bránilo růstu až do té doby, kdy před deseti lety prosadil kancléř Gerhard Schröder rozsáhlé škrty platů, výhod a sociálních služeb. Znamenalo to růst chudoby dělníků, jejichž plat nestačil na pokrytí životních nákladů.
Netrpělivost s Řeckem
Zároveň to vysvětluje německou netrpělivost s dalšími evropskými zeměmi, obzvláště nyní s Řeckem. Mnoho Němců má pocit, že museli přinést bolestivé ekonomické oběti, aby dosáhli politických cílů. Proto se ptají, proč by to samé neměli učinit i ostatní.
ČTĚTE TAKÉ: |
„Vzali jsme na svá bedra náklady na znovusjednocení, což byla pro hospodářství velká zátěž. A zvládli jsme to sami,“ řekl šéfekonom Stefan Schneider z Deutsche Bank. „To podle mě vysvětluje, proč mají Němci omezenou trpělivost, když vidí jiné země, jak brzdí reformy.“ Mnozí by ale řekli, že paměť Němců je krátká, pokud jde o odpouštění dluhů. Poválečná německý zázrak by se možná nikdy nestal, kdyby Německu v roce 1953 nebyla odpuštěna polovina dluhů. Není proto poblouzněním řeckého ministra financí Janise Varufakise, když nedávno řekl, že „nikdo nerozumí řecké situaci lépe než Němci“.
