31. října 2019 5:00 Lidovky.cz > Byznys > Energetika

Kouřící továrny bývaly znakem prosperity, říká šéf divize klasické energetiky ČEZ Štěpánek

Člen představenstva a šéf divize klasické energetiky Ladislav Štěpánek. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Člen představenstva a šéf divize klasické energetiky Ladislav Štěpánek. | foto:  Dan Materna, MAFRA

PRAHA Od listopadu 1989 se v Česku výrazně zlepšilo životní prostředí a ekologie se stala celospolečenským tématem. K čistšímu vzduchu přispělo i postupné odsíření uhelných elektráren, do nějž ČEZ investoval stovky miliard korun. Podle Ladislava Štěpánka, člena představenstva a šéfa divize klasická energetika, tím cesta ale zdaleka nekončí. Nové předpisy jsou ještě tvrdší. „Éra uhlí končí,“ říká v rozhovoru pro LN.

LN: Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jste studoval jaderná zařízení. Řešilo se tehdy, že by jádro mohlo ulevit životnímu prostředí?
Jaderné elektrárny byly vnímány hlavně jako nová éra energetiky – a nejen jako nový zdroj elektřiny, ale i zdroj tepla. Čekala se celá řada dalších využití, ale většina těchto plánů se neuskutečnila. Ekologie tehdy nebylo téma. Kouřící továrny se považovaly za znak prosperity a fungujícího průmyslu.

LN: I tak ale na konci osmdesátých let, ještě před Listopadem, začaly platit nové ekologické limity. Proč se ale reálně nic nezměnilo?
Nikdo na to netlačil. Priorita byla vyrábět. Uhlí bylo málo. Elektřiny bylo málo. Vypínání elektřiny nebo uhelné prázdniny byly běžné věci. A to se tu vytěžilo 90 milionů tun hnědého uhlí ročně. A stejně ho pořád bylo málo a nestačilo to (pro srovnání, loni se to bylo 39 milionů tun – pozn. red.). Ekologie tedy mezi lidmi tématem byla, ale ve sdělovacích prostředcích to prostor nedostalo. Demonstrace v Teplicích ještě před Listopadem byla ukázkou toho, že ta situace byla neúnosná. Těm lidem se vyplácely příspěvky, kterým oni sami říkali pohřebné. Peníze měly kompenzovat poškozování zdraví.

ČEZ
Ladislav Štěpánek, člen představenstva ČEZ a ředitel divize klasická energetika.

LN: V osmdesátých letech k nám na jih Čech jezdily děti ze severu na ozdravné pobyty, nadýchat se čerstvého vzduchu. Jako děti jsme si severní Čechy představovali jako spálenou krajinu, kde lidé žijí za trest.
My jsme vozili děti zaměstnanců na Jadran.

LN: V archivech jsem našel, že se zvažovala technologie odsíření ze Sovětského svazu, na západní techniku nebyly devizy. Přišel ale listopad 1989 a vše se změnilo. V roce 1992 začal platit nový zákon o ochraně životního prostředí. Dnes když se dál snižují normy, vždy se někdo ozve, že to poškodí průmysl. Tehdy nic takového nezaznělo. Proč myslíte, že to tak bylo?
Nepamatuji si, že by s tím někdo měl problém. Pro ČEZ to znamenalo náklady kolem sto miliard korun. Myslím ale, že se tehdy potkala společenská potřeba i to, že energetici a ČEZ si uvědomovali, že je třeba uhelné elektrárny řešit. Pro nás byl problém nejen najít technické řešení, ale také sehnat financování.

LN: Nakonec jste jako státní podnik z východní Evropy získali úvěr od Světové banky. Byli jste první firmou ze socialistického bloku, která na něj dosáhla...
Pak jsme vstoupili na mezinárodní finanční trhy a začali jsme vydávat obligace.

LN: Nakonec jste byli s odsířením první ve východní Evropě.
Bylo to velmi rychlé a velmi drahé. Tehdy jsme to všichni vzali za své. Produkce síry v roce 1990 byla milion tun, nyní jsme na 20 tisících tunách.

LN: Nedá se změna, kterou elektrárny prošly, přirovnat třeba k naftovému autu? Dřív měl dieselový motor také obrovské emise škodlivých látek, dnes jen zlomek.
Do jisté míry ano. Změnilo se to. Musíme pracovat v jiných provozních režimech, máme jiné problémy než dřív. Ta elektrárna je úplně jiná. Má jiné technologie. Kvůli oxidům dusíku musíme mít redukční atmosféru (se sníženým obsahem kyslíku – pozn. red.), hoření musíme přidusit. Vypadá úplně jinak než elektrárna z konce osmdesátých let.

Jaderná elektrárna Temelín.

LN: Šlo by to zvládnout bez náběhu jádra?
Tehdy bylo skoro sto procent výroby z uhlí, dnes je to nějakých 40 procent… Zvládnout bychom to museli, ale bylo by to mnohem složitější. Pro nás to nebylo jednoduché. Řešili jsme odsíření, to je sto miliard korun, řešili jsme dalších sto miliard na zprovoznění Temelína, pak tu byla druhá vlna ekologizace – dalších sto miliard.

LN: Co bylo na odsíření elektráren v devadesátých letech největší výzva?
Ty odsiřovací jednotky. Stavělo se to ve velmi krátké době. Také to bylo něco, s čím jsme neměli žádnou zkušenost.

LN: Nejsou náklady na ekologizaci vlastně podobné, jako by stál nový blok Dukovan?
To bych nechtěl porovnávat. Problém jádra je, že je to dlouhodobý projekt. Deset dvanáct let vám bude trvat jen povolování, pak ještě výstavba. Proto se říká, že potřebuje politickou podporu, protože je to projekt na dvacet let. U odsíření byl výsledek vidět velmi rychle. V regionech se zlepšilo životní prostředí a bylo to znát. Vzpomeňme si, jak hrozně se režim před rokem 1989 choval k životnímu prostředí. Třeba Stráž pod Ralskem, tam se uran těžil chemicky kyselinou sírovou, tam byla mrtvá krajina. Dnes je to zrekultivované.

LN: Měly v osmdesátých letech elektrárny vůbec nějaká omezení, nebo šel celý kouř rovnou ven?
Měly nějaké odlučovače prachu, to ano, ale ne tak účinné jako dnes. Tehdy bylo pevných látek 90 tisíc tun za rok, teď je to 1500 tun. Ale neměly žádný systém odsíření ani žádné snižování oxidů dusíku. Řekl bych, že se dnes dostáváme už v dnešních požadavcích na hranu technických možností.

LN: To říkají automobilky také. Jak velký je pro vás problém, že se blíží tvrdší normy platné od roku 2021 a brzy se ještě zpřísní?
Připravujeme se na to, co bude platit od srpna 2021. Co se týče oxidů dusíku a síry, ty asi splníme, tam bych neviděl problém. V některých elektrárnách budeme na hraně tuhých znečišťujících látek, ale to také zvládneme. Problém, kterým žijeme, je ale rtuť.

LN: Proč?
To je delší příběh. My jsme se museli naučit vůbec tu rtuť měřit. Limit je sedm mikrogramů, ne miligramů, na kubický metr spalin. To změřte a ověřte, že měříte správně. Není to úplně jednoduché. Museli jsme se naučit těch sedm mikrogramů najít.

Elektrárna Počerady.

Elektrárna Počerady.

Po spalování máme obsahy rtuti kolem patnácti dvaceti mikrogramů, takže to musíme srazit velmi významně. Dělali jsme celou řadu zkoušek. Nyní dávkujeme aktivní uhlí do spalin v Prunéřově. Ukazuje se, že je to jedna z metod, jak obsah rtuti významně redukovat. Ale zase jedna věc je zkoušet nějakým dávkovacím zařízením, a něco jiného je to mít v průmyslovém nasazení 24 hodin denně.

LN: Co to znamená dávkování aktivního uhlí?
Že se do spalin fouká aktivní uhlí a rtuť se na něj váže. Znamená to kolem sto milionů provozních nákladů navíc na jednu elektrárnu. Vede to tedy k nárůstu nákladů, tam už musíme vyhodnocovat, kolik stojí uhlí, kolik stojí povolenka, jaká je cena elektřiny, a musíme si říci, zda to má, nebo nemá smysl.

LN: A jak vám to vychází?
Dává nám to smysl a ekologizaci elektráren plánujeme. Další varianta vedle aktivního uhlí jsou uhlíkové tkaniny, které fungují jako katalyzátor na rtuť. To chceme vyzkoušet v Mělníce.

LN: Proč je tedy rtuť problém?
Elektrárny by měly plnit limity, které umožňují nejlepší dostupné technologie. To bych se trochu ptal na tu dostupnost. Já bych si představil, že přijdu na trh a vysoutěžím to. Ale tak to úplně není.

LN: Takže teď jste ve fázi, kdy teprve testujete technologie, a až pak se budete rozhodovat?
Ano, zkoušíme si různé přístupy a technologie. Podle toho budeme soutěžit. Jen ta soutěž samotná ale trvá rok. A někdo se může odvolat. Nejsme schopni to zvládnout do srpna 2021, takže budeme muset žádat o výjimky. Ale budeme muset doložit, co všechno jsme pro řešení situace udělali a co plánujeme dál, abychom požadavky splnili. V srpnu 2021 nebudeme schopni sedm mikrogramů splnit.

LN: Není možné hledat inspiraci v zahraničí?
Můžeme se dívat na Německo, kde mají stejný problém. Přenositelnost zkušeností je ale složitější. Pro laika je hnědé uhlí jako hnědé uhlí, ale každé má jiný obsah síry, jiný obsah popela a jiný obsah rtuti, a to pak německé přístupy nemusejí být vhodné pro Česko.

LN: Může mít tedy i každá česká elektrárna trochu jinou technologii? Předpokládám, že i tady se uhlí trochu liší.
Až tak ne, uhlí je dost podobné. Vyšší obsahy rtuti jsou trochu v sokolovském uhlí, ale v Německu má uhlí výrazně vyšší obsah vody.

LADISLAV ŠTĚPÁNEK (62)

■ Vystudoval jaderné stroje a zařízení na Strojní fakultě pražské ČVUT.

■ Za začátku osmdesátých let pracoval v Jaderné elektrárně Dukovany.

■ Mezi roky 1985 a 1993 působil jako samostatný vývojový pracovník v Ústavu jaderných paliv Praha-Zbraslav.

■ V ČEZ pak zastával různé manažerské pozice. Byl šéfem kanceláře generálního ředitele. Od roku 2004 byl ředitelem útvaru palivový cyklus, který má mimo jiné na starosti nákup uhlí a jaderného paliva.

■ Členem představenstva se stal před šesti lety, kdy řídil výrobu firmy. Od roku 2017 je ředitelem divize klasická energetika, a „pod palcem“ tak má uhelné elektrárny skupiny.

LN: Nemělo by pak smysl dovážet uhlí s menším obsahem rtuti?
To by nedávalo ekonomický smysl. Hnědé uhlí se spaluje v místě těžby nebo se převáží jen na krátkou vzdálenost, a to kvůli malému energetickému obsahu. U černého uhlí je to jiné, to můžete přivést například z Kolumbie.

LN: Co si myslíte o tezi, že omezování uhelné energetiky je krok zpět? Že potřebujeme levnou a dostupnou elektřinu a životní prostředí by se nemělo tolik upřednostňovat.
Osobně to vnímám tak, že éra uhlí končí. Přichází doba obnovitelných zdrojů, decentralizované a bezemisní energetiky. Uhlí sehrálo svou historickou úlohu. Ještě ale zcela nekončí, protože obnovitelné zdroje budou potřebovat zálohu. Když chcete padesát procent z obnovitelných zdrojů, musíte si říci, co bude těch zbylých padesát procent. Je to snadné pro země, jako je Finsko nebo Francie, které mají z uhlí zlomek elektřiny, ale už je to složitější pro země, jako je Německo nebo Česko. Musíme si říci, čím to uhlí nahradíme. Je ale zřejmé, že uhelná energetika končí.

LN: Nepřijde vám, jako zástupci ČEZ, že by to mohlo být pomalejší?
Chtěl bych, aby ideologie nevítězila nad zdravým rozumem, nad technikou a ekonomikou. Aby byly změny technicky realizovatelné a rozumně ufinancovatelné. Na konci musí být nějaká konkurenceschopnost evropského průmyslu. To není jen o dopadech do energetiky, ale do dopravy, stavebnictví, do celé řady odvětví, která buď budou zasažena snižováním emisí, nebo vyšší cenou elektřiny. Je těžké to vybalancovat, ale chtěl bych, abychom měli pořád na mysli, že chceme udržovat konkurenceschopnost Evropy a také nějakou životní úroveň.

LN: Ale není to v rozporu s tím, že jste říkal, že éra uhlí končí?
Já myslím, že ta cesta je realizovatelná. Možná to bude jinou rychlostí v různých zemích. Všichni si uvědomují, že to není jednoduché. Nikdo z nás už nechce zažít vypínání elektřiny. Nechci nikoho strašit, jen musíme chtít, aby to jako celek fungovalo a abychom měli elektřinu za smysluplnou cenu. Není to ale v žádném rozporu s energií z obnovitelných zdrojů nebo s tím, že uhlí pomalu končí.

LN: S těmi cíli tedy nemáte problém?
Jako manažer ČEZ i jako člověk jsem s tím v pohodě. Přece všichni chceme dýchat čistý vzduch a pít čistou vodu. Vytěžíte milion tun hnědého uhlí, potřebujete uložit 400 tisíc tun popela, zbavit se 150, možná 200 tisíc tun sádrovce, není to úplně jednoduché. Můžete to vrátit do těch dolů a zrekultivovat je, ale hledají se modernější technologie výroby elektřiny, které nemají takový dopad na životní prostředí. Spalování uhlí se navíc neumí zbavit oxidu uhličitého.

LN: Umíte si představit bezuhlíkovou energetiku?
Ano. Ale spíš později, než by celá řada lidí chtěla – po roce 2050. Po roce 2040 tu ale zůstane v provozu možná ještě uhelná elektrárna Ledvice. Podle toho, jak bude ještě smysluplné do takových zdrojů investovat. Záleží mi ale na tom, abychom jako Česko využili zdroje, které máme. Nemáme tu ani ropu, ani plyn, ale máme tu nějaké hnědé uhlí, které bychom při dodržení ekologických pravidel měli využít. To je i strategický zájem České republiky.

Ale tím také ta uhelná energetika skončí. Nemyslím si, že dým z továren nás učiní šťastnými, jak se zpívá v nějaké písničce. Jsme ale průmyslová země a musíme na tom trhu nějak uspět. Nejsem staromilec, abych na tom lpěl, že co tu bylo před padesáti lety, to musí být navěky.

Podívejme se ale, že německý průmysl nenese náklady obnovitelných zdrojů energie. Ty tam nese obyvatelstvo, protože nechtějí ohrozit konkurenceschopnost tamní ekonomiky. Což Brusel potvrdil, že je správné.

LN: Není lepší pro lidi si zaplatit a udržet si domácí průmysl?
I Němci jsou opatrní s dopady do průmyslu. Snaží se udržet co nejvyšší konkurenceschopnost svého průmyslu a k tomu jim relativně levná elektřina pomáhá. A nám také trochu, protože jsme s nimi hodně propojeni.

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

Prostitutka láká zákazníky za výlohou vykřičeného domu v Dubí u Teplic (2005) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Prof. Vladimír Tesař, zakladatel a přednosta Kliniky nefrologie 1. Lékařské... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

Premium

Špičkový výrobek i po letech funguje. Kvůli hloupé chybě je však k ničemu

Vypadá i funguje jako nová. Jen z ní kvůli několika nesmyslům ani nezískám... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Snoubení spotřební elektroniky a počítačů provázely porodní bolesti, které jsou z dnešního pohledu absurdní a...