Už dva roky se přitom EU všemožně snaží obnovit důvěru v euro, zejména záchrannými balíky pro Řecko (též Irsko a Portugalsko), a přesvědčuje i sebe sama, že ostatní země eurozóny pomoc nebudou potřebovat. Přitom by bylo bývalo stačilo jediné - dodržovat dohodnutá pravidla.
Milníky v dějinách jednotné evropské měny:9.-10. prosince 1991 - Maastrichtský summit přijal smlouvu o hospodářské, měnové a politické unii (Smlouva o EU), která mimo jiné stanoví kritéria pro vstup do Evropské měnové unie (EMU = eurozóna); smlouva vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. |
Nejnověji, začátkem prosince, vymyslela EU na svém mimořádném summitu pakt rozpočtové disciplíny, jenž má být hotov k podpisu do konce března a jenž má zpřísnit rozpočtový dohled a definovat nástroje pro snadnější trestání hříšníků. Přitom již Pakt stability a růstu z roku 1997 stanoví sankce za porušování pravidel eurozóny, ovšem jejich udělení byl dosud tak zdlouhavý proces, že pokutu zatím nikdo nedostal, a to přesto, že řada zemí kritéria nedodržovala již od vzniku eurozóny v lednu 1999.
Místo vynucování disciplíny a dodržování deficitů rozpočtů pod hranicí tří procent HDP a veřejného dluhu pod 60 procent HDP si však členské země eurozóny pravidla rozvolňovaly, respektive rozšiřovaly řadu možností jak se sankcím vyhnout. Už v roce 2005 byl Pakt stability reformován tak, že de facto ztratil smysl. V říjnu 2008 pak EK oznámila možnost vyšších rozpočtových schodků, pokud země chce zabránit zpomalení hospodářství v důsledku světové finanční krize.
Na klíčové změně Paktu stability se po ročním sporu dohodli ministři financí až letos na podzim, kdy schválili takzvaný Six-Pack. Tento balík opatření, jenž platí od 13. prosince, zjednodušuje sankcionování zemí porušujících pravidla. Obrací totiž předchozí ustanovení, že k zahájení sankcí je potřebný souhlas většiny členských zemí. Od nynějška je majorita vlád potřebná k odvrácení sankcí, které tak mají platit automaticky poté, co je Evropská komise (EK) doporučí.
Automatičnost sankcí přitom EK požadovala již v roce 2004, kdy za tímto účelem žalovala u Evropského soudního dvora rozhodnutí Rady ministrů financí EU nezahájit kárnou proceduru proti Francii a Německu za soustavné překračování limitu rozpočtového deficitu. Soud toto rozhodnutí sice zrušil, ale zároveň potvrdil právo ministrů rozhodovat v poslední instanci.
Krátce nato sama EK, jež dohlíží na dodržování legislativy EU, navrhla Pakt stability změnit, mj. rozšířením možností, kdy pravidla není třeba dodržovat (například v době ekonomického útlumu). Ještě než byly tyto změny na jaře 2005 přijaty, potvrdilo se, že Řecko se do eurozóny dostalo díky statistickým podvodům (skutečné deficity rozpočtu byly mnohem vyšší, než se uvádělo). EK sice poté zahájila s Řeckem disciplinární řízení, jež bylo ale nakonec zastaveno, protože Atény přijaly opatření ke snížení rozpočtového deficitu.
Opatření však nebyla dostatečná, takže v době světové finanční krize se tato jihoevropská země dostalo na pokraj státního bankrotu (podle některých de facto bankrot prodělala). Takže na jaře 2010 bylo Řecko nuceno poprvé požádat o pomoc, která se tak stala první sanací země eurozóny ostatními členy, ač to unijní smlouvy zakazují. EU však využila článku, který dovoluje rozhodovat v případě katastrofy de facto bez ohledu na unijní legislativu.
Za hlavní příčiny rozpočtových problémů Řecka jsou mimo jiné považovány šedá ekonomika, přebujelý státní aparát, korupce a dlouhodobý život nad poměry, který způsobil vysoké zadlužení země (přes 150 procent HDP). Podle některých ekonomů se bývala dala řecká krize v zárodku zmírnit znehodnocením řecké měny, kterou ovšem Řekové v lednu 2001 vyměnili za euro.
