Přitom vždycky, když od studentů dostanu otázku, co si myslím o dnešní mladé generaci, odpovídám taky pořád stejně. Že přestože my jsme vyrostli v totalitě, měli jsme to možná lehčí. Dobro a zlo totiž bylo přehlednější. Existovali jsme MY a pak ONI – ti druzí, co dělali kariéru přes komunisty, nehráli Kryla, vekslovali, zelinařili a pinglovali po socialisticku, prostě vyznávali peníze a moc bez ohledu na to, co kvůli tomu člověk musí udělat.
Dnes je ďábel rozptýlen! říkám jim. Někoho uloví na reklamy, které vás přesvědčují, že stačí žvýkat určitou žvýkačku a hned je svět lepší. A ta nekonzumní, idealistická část vaší generace? Zase padá do tenat levicového či pravicového extremismu a nejrůznějších sekt. Je pro vás těžší rozpoznat v tom moderním hluku a chaosu tu vlastní stezku a jít po ní, aniž byste šlápli vedle…
Léta jsem měl pocit, že mi rozumějí. Letos jsem poprvé dostal v jednom severočeském městě otázku: "Stěžují si podle vás komunisté oprávněně, že učebnice jednostranně deformují pohled na léta totality?" Odpověděl jsem na ni rutinně, s vědomím toho, že o komunismu máme přece všichni jasno. Včetně všech zločinů, které spáchal. A že je dvojitá drzost takhle si stěžovat, když se za všechny ty popravené a utýrané ještě ani neomluvili.
Zvedlo se hned několik rukou – a já najednou s úžasem stál tváří v tvář mladým Juliům Fučíkům, kteří mi velmi mile, ale tvrdě dávali najevo, že když jsem proti ideálům komunismu, asi nechci, aby se všichni lidé měli dobře. A jestli souhlasím s tím, aby komunistická strana byla zakázaná nebo se musela přejmenovat, že asi nejsem ani demokrat.
Myslím si, že jsem v debatě, která následovala, obstál. Vytáhl jsem si ostatně na pomoc z hrobu utrápeného dědu, kterému sebrali majetky, své přátele a známé, kteří nesměli psát, koncertovat, studovat, vytáhl jsem své znalosti marxismu a vysvětlil jim, že správný komunista chce třídní boj a diktaturu proletariátu, takže nemá ve slušné společnosti co dělat. A nechce-li to, zase není komunista a Stalin by ho poslal do gulagu.
Nakonec jsem použil i argument nejprostší, který ale na ně zapůsobil nejvíc: že když si dnes stoupnou s batůžkem na nejbližší výpadovku, mohou být za tři dny i bez pasu na jihu Španělska, kdežto my jsme směli s pasem platným do všech světových států nejdál do Bulharska…
Jedno je ale znepokojivé: to nebyli žádní levicoví militanti, kteří se mnou o kráse komunistických idejí diskutovali. To byli chytří idealisté. V podstatě naše děti.
Z připravované knihy Josefa Klímy nazvané Vlastníma očima, která vyjde letos na podzim v nakladatelství Andrej Šťastný.
Ukázky ze své chystané knihy čte Josef Klíma na pražském rádiu Classic 98,7 FM v premiéře vždy v úterý ve 18 hodin, v repríze ve čtvrtek 12 hodin. Zvukové verze si můžete poslechnout zde.
Josef Klíma věnuje část autorského honoráře Lomnické společnosti přátel dětí zdravotně postižených. Pokud i vy chcete pomoci, můžete přispět na účet 19-130 26 60 287/0100.
