Systém hodnocení je v Česku stejný jako v Německu. Kandidát na ocenění musí projít testem, kde se hodnotí nejen ekologie výrobku nebo jeho výrobce, ale například i sociální odpovědnost firmy. Kdo v hodnocení získá více než 51 procent možných bodů, může být schvalován lokálními komisemi. V té české sedí například zástupci Hnutí Duha, Komory obnovitelných zdrojů energie, Svazu ekologických zemědělců či poradenských firem.
Kontrola je tak v podstatě tříkolová. Nominaci může podat jen někdo třetí, test hodnocení vyloučí firmy, které si na ekologii jen hrají, a finální verdikt poroty vyloučí ocenění nevhodných firem.
„Oslovilo nás to, protože lidé obvykle nedůvěřují tomu, když osobě firmy samy říkají, že jsou zelené,“ vysvětluje jeden z porotců Vojtěch Koutecký z think tanku Globopolis. Oceňuje i to, že se firmy hodnotí z více pohledů, nestačí mít jen ekologický produkt.
Certifikát je udělován na dva roky. Příjmem společnosti Green Brands jsou hlavně dobrovolné příspěvky oceněných firem na následnou propagaci. Jde tak vlastně o způsob marketingu.
Green Brands v Německu působí už 12 let, firma se ale na trhu pohybuje už od roku 2011. Stojí za ní podnikatel Norbert Lux, který se dříve zabýval právě propagací značek. Obecné principy marketingu pak spojil se zeleným základem apravidly, které mají systému dodat důvěryhodnost. V Německu už certifikát používají desítky produktů a zákazníci jej postupně začali rozpoznávat. Ohodnocení přitom není určeno jen bioproduktům, získaly jej například i rakouské ocelárny Voestalpine.
