Úderem čtvrté hodiny odpolední se v tyto adventní dny ve výloze truhlářství otce a syna Kůsových v Kašperských Horách rozsvítí dva betlémy plné postaviček a šumavské krajiny. Místní i turisté obdivují nádherně vyvedené betlémové skříně, desítky figurek, někdy děti jen zaklepou na výlohu, dospělí tu a tam i vstoupí do dílny.
Truhlářský ateliér, jak se oficiálně jmenuje živnost Miroslava Kůse a jeho syna Zdeňka kousek pod náměstím šumavského městečka, vítá každého. I když přijde jen na kus řeči a nepotřebuje vyrobit dřevěný nábytek, rekonstruovat starodávnou komodu nebo spravit rozviklanou židli.
Truhlář Miroslav Kůs (vlevo) se svým synem Zdeňkem.
Miroslav už podniká v tomto oboru bezmála tři desítky let. Vybudoval dílnu, na kterou se obracejí místní, zákazníci z Česka i Bavorska. Rekonstruoval také vzácné církevní památky, v živnostenském listě má oprávnění restaurovat díla z oboru výtvarných umění. Ale malý betlém vyrobili a vystavili do výlohy teď se synem poprvé. Jde o jednu z dávných tradic, které v této části Šumavy téměř zanikly. A jak osvícení vědí, na dobré tradice je třeba navazovat.
Pomohla 3D tiskárna
„Inspiroval jsem se vyprávěním paní Marie Frank, původní obyvatelky tady z Opolence, která byla jako celé zdejší německé obyvatelstvo po válce vysídlena. Tahle vzácná dáma se pak po revoluci často vracela a dovídali jsme se od ní spoustu věcí z tehdejšího života. A když jsme pak s rodinou viděli, jaké betlémy si vystavují obchodníci v sousedním bavorském Zwieselu a dalších tamních obcích, bylo rozhodnuto,“ popisuje Miroslav inspiraci pro jejich řemeslný betlém.
I když – není až tak úplně jejich. Kompletní betlémové skříně, nebo trefněji spíš skříňky, vyrobili se zručností sobě vlastní, včetně osvětlení i kreseb na pozadí, ale figurky jsou příliš „titěrné“ a truhláři je nechali vyrobit na zakázku v Itálii. Přesněji – vytisknout na 3D tiskárně.
Betlémský příběh je však ryze šumavský. Chlév se svatou rodinou stojí uprostřed Luzenského údolí, tři králové přicházejí k jesličkám přes správou národního parku zapovězený přechod Modrý sloup, koledníci odpočívají na pozadí městečka a kostela v Kašperských Horách.
„Dřív betlémy ve výlohách nebo za okny sloužily k potěšení dětí nebo přilákání zákazníků, tak já doufám, že se k nám v dalších letech přidají i další lidé a podnikatelé v Kašperkách,“ zamýšlí se truhlář Kůs.
Truhlář Miroslav Kůs se svým synem Zdeňkem renovují starý nábytek. Jedním z kousků, který byl opraven je i gotický skříňový oltář Panny Marie Ochranitelky z konce 15. století.
Částečně se už ale místní přidali. Kašperky mají velkou tradici betlémů. Těmi největšími se pyšní výstavní síň zdejší radnice, kde vznikl rozměrný skříňový betlém současných řezbářů Vladivoje Hracha a Jiřího Brože, a místní kostel svaté Markéty, který ukrývá betlém, starý zřejmě už téměř 160 let.
Předválečný kašperskohorský učitel a autor sbírky německých pověstí a pohádek Hans Kollibabe uvádí jeho vznik do roku 1859. Popisuje, že betlém byl završením pohnutého osudu truhláře a řezbáře Prokopa Macka, který zemřel onoho roku na Vánoce – den po dokončení všech figurek.
Figurky podle originálu
Rekonstrukcí této vzácné řezbářské památky byli pověřeni právě Miroslav a Zdeněk Kůsovi. Už dva roky tak může Mackův skříňový a 4,5 metru dlouhý betlém obdivovat v kostele na náměstí v Kašperských Horách i veřejnost.
Figurky z lipového dřeva museli Kůsovi ve své dílně zbavit starých barev, opravit a dodat polychromii, tedy novou vrstvu směsi různých kříd a lepidel, která vytváří hladký povrch a zakrývá strukturu dřeva. A na to teprve přišla klihová barva.
Skříň, tady „bednu“, jak říká Miroslav Kůs, bylo nutné rozebrat a po částech opravit. Všech 26 figurek, vysokých 60 až 70 centimetrů, dostalo podobu, která pokud možno co nejvíc odpovídá původní verzi.
Na radnici a v kostele mají tedy Kašperky své betlémové velikány, ale na tradici zdejších řezbářů a truhlářů už navázali i jinde. Varhaník a učitel sušické ZUŠ Michal Marek vystavuje malý betlém u hřbitova za oknem domku někdejšího řezbáře Wenzela Tutschku. Ten patří ke zdejším legendárním řezbářům – betlémářům 19. a počátku 20. století, jako byli ještě také Alois Matschiner nebo zmíněný Prokop Mack.
Truhlářský ateliér od Miroslava a Zdeňka Kůse.
To jsou ale jen veřejně přístupné betlémy. Těch rodinných je ovšem po městečku a okolí víc. Nejen dřevěných, ale i třeba papírových, které si lidé kupovali před válkou ve vimperské tiskárně. Ale je to už jen malý zbytek betlémů, které kdysi opatrovala snad každá rodina na Šumavě.
Kam zmizely?
Miroslav Kůs je na facebookové stránce „Stará Šumava a kousek Českého lesa“, kterou se synem Zdeňkem už čtyři roky plní stovkami fotek a příspěvků o historii zdejšího kraje a kterou sleduje už skoro 13 tisíc lidí, píše o zmizelých betlémech: „V poválečné době čas rozesel po celém světě řadu těch skromných, leč půvabných betlémů, aby lidem připomínaly v dobách zlých i dobrých ctnostnou myšlenku pokoje a usmíření mezi lidmi, čehož máme pohříchu zapotřebí.“
Otec se synem pracovali na svém betlému už od ledna – po sobotách a nedělích, po večerech ve volném čase. Podnikání a práce na zakázku mají samozřejmě přednost. „Nás to prostě baví. Práce máme nad hlavu, takže si můžeme dovolit i nějakou zakázku odmítnout,“ komentuje současný stav Kůs starší.
Jsou ale zakázky a práce, které se neodmítají. Například když z kašperskohorského muzea přišla v roce 2012 nabídka na pomoc s renovací unikátní „archy“, tedy gotického skříňového oltáře z konce 15. století.
Pod dohledem památkářů
O záchranu soch se tehdy postarala malířka a restaurátorka Kristina Málková, Kůsovi měli na starosti výrobu na milimetr stejné a s původním originálem i barevně naprosto shodné repliky věkem zničené skříně a podstavce pro celý oltář. „Barvy musely být takové, jako když sundáte stará prkna z půdy, kde bylo roky seno,“ popisuje nároky památkářů Kůs starší.
„Miroslav Kůs už dávno před lety pomáhal s renovací oltáře tady v našem kostele a vzpomněl jsem si pak na něj, když jsme potřebovali rekonstruovat jednu z našich nejvýznamnějších památek, gotický skříňový oltář Panny Marie Ochranitelky,“ popisuje genezi záchrany vzácné památky historik umění Vladimír Horpeniak ze zdejšího Muzea Šumavy v Kašperských Horách.
Kůs má v živnostenském listě také oprávnění, kterým disponuje málokterý kolega – restaurování děl z oboru výtvarných umění. „Bylo mi odpuštěno akademické vzdělání,“ zní lakonické vysvětlení.
Má ovšem ale také povolení na nákup a prodej kulturních památek. Vzpomíná, jak se v téhle souvislosti ozvali před časem nějací čínští obchodníci, kteří chtěli od Kůse razítko na legalizaci vývozu jakési dřevěné památky z Česka. „Hnal jsem je svinským krokem. Nejsme na nikom a na ničem závislí. Nepotřebujeme se nikomu podbízet, dělat nějaké podvody. My jsme boží, děláme, co chceme, co považujeme za férové a čestné a nenecháme se nikým úkolovat,“ komentuje filozofii svého podnikání.
Truhlářem od patnácti
Miroslav Kůs začínal s truhlařinou v patnácti letech, vyučil se v Domažlicích a pak si ve Volyni dodělal školu ještě v oboru nábytkářství. Je v rodině ve třetí generaci truhlářů. Syn Zdeněk tedy ve čtvrté. Dílna s domem, kde se truhlářství nachází, je po dědovi, který přišel po válce do Kašperek jako novousedlík po vyhnání zdejších německých obyvatel. I když rodina Kůsových pochází ze šumavské vsi Stachy – Kůsov, ležící v sousedství Zadova.
Příbuzných s příjmením Kůs tam žilo a žije mnoho, rodina truhláře Miroslava Kůse patří k větvi s rodovým jménem Andres, takže na vizitkách si vládce kašperskohorského truhlářství hrdě píše celé jméno – Miroslav Kůs Andres.
Na jeho dědečka jako zakladatele truhlářské dílny v Kašperských Horách vzpomíná i historik Horpeniak. „Přišel sem jako jeden z těch nemnoha nadšenců, kteří tu opravdu chtěli pracovat a zapustit kořeny. V rámci té své truhlářské činnosti provozoval úspěšně i výrobu rakví na míru. Miroslav Kůs, jeho vnuk, teď tady v podstatě navazuje nejen na rodové tradice, ale i ty tradice místní,“ vypráví Vladimír Horpeniak.
V Kašperských Horách totiž sídlila do roku 1926 slavná dřevařská umělecká průmyslovka, kde se vyučovalo i řezbářství a kterou tu navštěvovali žáci z celé monarchie a pak i nového Československa.
Miroslav Kůs pracoval v dílně svého dědečka a otce od mládí, ale se soukromou truhlářskou praxí začal v roce 1988. Za časů budování reálného socialismu pracoval stejně jako jeho děda pro Národní výbor. „Byl jsem vlastně jeden z prvních živnostníků, kteří za socíku mohli začít fungovat,“ vypráví.
Brzy, a to ještě před Listopadem 1989, se podílel na opravách některých památkových objektů v Praze. Třeba na renovaci střech a vikýřů. „Shora jsme pozorovali, jak přichází sametová revoluce. A když jsme pak ze střechy slezli, byla tu svoboda,“ směje se rychlosti tehdejší doby.
Politiku ale před hosty a zákazníky zásadně neřeší. „Žádáme důrazně přítomné návštěvníky, aby se zde o politice nehovořilo,“ varuje nápis na cedulce u dveří. „My samozřejmě máme svůj jasný názor na politiku, ale před zákazníky to neřešíme. Nemůžeme si dovolit někoho třeba rozhněvat,“ usmívá se Kůs při dotazu na téma volebních preferencí.
V otcových stopách
V truhlářské tradici se už ale pohybuje i mladý Kůs. I on má jasno v politice. Ale také nepoví. Zdeněk absolvolval stejně jako jeho otec střední školu ve Volyni, obor nábytkář. Dodnes ho zaráží, s jakými obtížemi prý prosazoval při výuce zkušenosti z praxe svého otce. „Divný mi připadá už jen to, že jsme museli používat výhradně technické odborné výrazy a ne tradiční zavedené. Takže žádná šuplera, ale výhradně jen posuvné měřítko. Žádná futra, ale jen zárubně,“ popisuje svá studijní truhlářská léta Zdeněk Kůs.
Kašperskohorský truhlář Miroslav Kůs je v rodině ve třetí generaci truhlářů.
V dílně se už dávno pohybuje se zkušeností svého otce. V domě bydlí celá rodina a každý má svůj vlastní byt zařízený v duchu tradičního truhlářského řemesla. Interiér tedy připomíná spíš bydlení na zámku než běžná současná obydlí, vybavená nábytkem z obchodů IKEA.
Soukromých truhlářů je prý ale málo. Leckdy nemají, kde pracovat, nájmy pro vybudování dílny jsou drahé. Řemeslo podle Kůse stále hodně vytlačuje dřevotříska a montáž nábytku z podobných materiálů. „Jenže dřevo není jen materiál. Dřevo je prostě radost,“ říká.
