19. dubna 2019 5:00 Lidovky.cz > Byznys > Firmy a trhy

Vyhoření přichází plíživě. Netušíte, že se blíží děsivý trest za práci do roztrhání těla, popisuje moderátor Cibulka

(ilustrační snímek) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy (ilustrační snímek) | foto: Shutterstock

PRAHA Některé anonymní průzkumy hovoří o tom, že syndromem vyhoření je ohrožena až pětina Čechů. Podle psychiatra Radkina Honzáka je to ale příliš velké číslo zahrnující i jedince, kterým se jejich práce „jenom“ nelíbí. Skutečně je podle něj v riziku vyhoření asi pět procent obyvatel ČR – vrcholoví manažeři, lékaři, učitelé, policisté, ale třeba i novináři.

Syndrom vyhoření zná velmi dobře z vlastní zkušenosti také televizní moderátor a publicista Aleš Cibulka.

„Že se blíží vyhoření, nejdřív vůbec nepoznáte. Děláte jen to, co jste vždycky byli zvyklí. Prostě pracujete na 150 procent. Perfektně, za jiné, od rána do večera. A protože svoji práci milujete, nevnímáte ani zoufalá volání vašeho těla, že se řítíte do průšvihu a že byste měli zvolnit. Přichází to plíživě a vy netušíte, že se blíží děsivý trest za vaši práci do roztrhání těla,“ popisuje moderátor.

Prázdná studna

Aleš Cibulka občas o syndromu vyhoření čítával. Měl naprosto jasno v tom, že jemu se nikdy nic takového nemůže stát. „Mám přece práci, která mě baví, partnera, kterého miluju, spokojený život, tak proč bych měl proboha vyhořet? Jste od mládí zvyklí, že máte neomezené množství energie. A tak dlouho si chodíte s tím pomyslným džbánem do své studny pro vodu, až jednoho dne přijdete a zjistíte, že vaše je prázdná. A to už je pozdě,“ popisuje.

Když vzpomíná, jak dlouho tento stav trval, asi nepotěší ty, kteří problém vyhoření právě řeší. Ve chvíli, kdy u něj k vyhoření došlo, měl pocit, že si jednoduše vezme tabletu a bude zase dobře.

„Jak hluboce jsem se mýlil! Ten nejhorší stav trval asi tři měsíce a do práce jsem byl schopen se vrátit za půl roku. První dva měsíce jsem jen ležel, a i napsání esemesky nebo pětimetrová cesta na toaletu a zpět pro mě byly heroickými výkony,“ popisuje.

„Můžete si za to sami“

Jak se u Aleše Cibulky syndrom vyhoření projevoval? Říká, že jeho tělo už dlouho volalo o pomoc, žádalo si o zvolnění. A když ho neposlouchal, tak se prostě vypnulo.

„Ležíte, nejíte, nespíte, nejste schopni nic. Dostal jsem se do takového stadia, že jsem musel naprosto opustit i svou práci. Představa, že vyjdete z bytu a půjdete na nákup, je děsivá. Věci, které jste dřív dělali levou zadní, teď nepřicházejí v úvahu. Dostal jsem se tak daleko, že jsem uvažoval o tom, že už se ke své profesi nikdy nevrátím, protože už nikdy nebudu schopen vyjít před lidi. Jen jsem ležel, spal nebo bděl a můj úžasný partner se o mě půl roku staral jako o ležící batole. Nejste prostě schopni ničeho! A co je horší, můžete si za to sami,“ líčí moderátor.

Příčin vyhoření je podle jeho slov víc – snaha odvádět práci naprosto dokonale, věnovat jí všechno, dělat nejlépe vše sami, protože to přece nikdo líp neudělá, nulový odpočinek, minimální relaxace. Když začínáte zjišťovat, že už vás vaše práce nebaví tak jako dřív, je to první signál.

Sedm měsíců popela

Známý moderátor by nejprve poradil všem, kteří se s podobnými potížemi potýkají, aby vyhledali okamžitě pomoc odborníka.

„Nestyďte se za to, od toho tu psychiatři přece jsou! Okamžitě jsem zvedl telefon a zavolal panu doktoru Janu Cimickému, který pochopil, o co jde, a hned začal s léčbou. Když si zlomíte nohu, taky nezvažujete, jestli jít k doktorovi nebo ne. Důležité je domácí zázemí. Nikdy nepřestanu být mému partneru Michalovi dost vděčný za to, co pro mě tenkrát udělal. Vyhoření je strašné pro člověka samotného, ale dvakrát tak hrozné je pro jeho okolí. A kdy jsem se cítil opět zdráv a plný síly? Asi po sedmi měsících od chvíle, kdy vyhoření vzplálo naplno,“ vzpomíná Aleš Cibulka.

Společně s psychiatrem Radkinem Honzákem a publicistkou Agátou Pilátovou dokončuje knihu o vyhoření, vyjde po prázdninách. Budou tam i příběhy dvou žen, které si stejnou zkušeností prošly – mezzosopranistky Dagmar Peckové a mistryně světa v aerobiku Olgy Šípkové.

Dvě předposlední podoby

Vyhoření je téma, kterému se psychiatr a publicista Radkin Honzák věnuje dlouhodobě. Podle jeho slov může mít syndrom vyhoření dvě „předposlední“ podoby: hektickou, se zběsilým chytáním několika lišek za ocas a zvýšenou tendencí riskovat. A pak pasivně znavenou, letargickou a nevýkonnou, podobnou spíše depresi. „Takoví lidé jsou emočně labilní od plačtivosti přes podrážděnost až do naznačené vztahovačnosti. Finální fáze je pak charakterizována tělesným i emočním vyčerpáním,“ popisuje doktor Honzák.

Burnout, jak se syndromu vyhoření říká anglickým termínem, je zde podle jeho slov patrně déle, než byl americkým psychoanalytikem Herbertem Freudenbergerem v roce 1974 vědecky klasifikován a pojmenován.

„Jedna Londonova povídka popisuje stav vyhoření u adolescentního chlapce, který vydělával na celou rodinu. Sám Freudenberger, který jako dvanáctiletý židovský kluk utekl po Křišťálové noci do USA a tam se napřed dost obtížně protloukal, se nakonec vypracoval. Coby špičkový psycholog pracoval také jako dobrovolník v poliklinice pro mladistvé narkomany. Jeho pracovní doba se pohybovala kolem 16 hodin denně šestkrát týdně. Nakonec padl vyčerpáním a po dvoutýdenním zotavení se začal léčit vlastní metodou. Výsledkem vhledu do problematiky byla kniha Burnout – vysoká cena za úspěch. Jeho koncept doplnila Christine Maslachová o dimenzi depersonalizace a neuspokojení z práce,“ říká Radkin Honzák.

Oběť oddanosti myšlence

Příznaky vyhoření můžeme podle doktora Honzáka rozdělit do tří okruhů: tělesného, psychického a na okruh důsledků pro další život ve smyslu osobnostních změn. Tělesnými příznaky jsou vyčerpání, stěhovavé bolesti, návaly horka a chladu, stav se přirovnává k obtížím při chřipce. Dále je to nechutenství, nespavost, trávicí obtíže, srdeční příznaky, bušení srdce, zvýšený krevní tlak.

Do psychického okruhu patří předrážděnost, úzkost, plačtivost, agresivita, podezíravost, zvýšená impulzivita. Osobnostní změny se projevují jako ztráta zájmu o cokoli, odcizení, narušené vztahy s blízkým i vzdálenějším okolím.

„Nejvíce jsou ohroženy osoby zaměstnané v pomoc poskytujících profesích. Co se týká typických vlastností potenciálních obětí, je to stanovení si vyšších cílů, než jakých lze dosáhnout, a nepřiměřeně kritické sebeposuzování, když se cílů zákonitě dosáhnout nepodaří,“ vysvětluje doktor Honzák.

Typickým příkladem vyhoření je podle jeho slov kůň Boxer z Orwellovy Farmy zvířat. „Je obětí oddanosti myšlence. Vždy, když něco nejde, rozhodne se, že bude pracovat víc a vstávat o čtvrt hodiny dřív. Dělá to tak dlouho, až je jako zcela vyčerpaný údajně poslán do lázní, ve skutečnosti však ke koňskému řezníkovi,“ pokračuje Radkin Honzák.

Neschopenku (ne)dostanete

„Za vyhoření je dnes označováno kdeco, třeba i fakt, že někoho jeho práce nebaví. Opravdové vyhoření je ale skutečné vyčerpání,“ varuje psychiatr. Syndrom není uveden v oficiální klasifikaci nemocí. Neschopenku ale můžete dostat na stav vyčerpání.

Psychiatr Honzák se vyhoření brání humorem, pestrou aktivitou, blízkostí lidí, uvědoměním si smyslu. „Mám-li pomoci druhým, nemohu se přece sám zničit,“ shrnuje. 

Martin Ježek (Autor je spolupracovníkem redakce)