Jednašedesátiletý Evžen Hrubý šéfuje v Dolní Branné v Podkrkonoší malé firmě o deseti lidech. A pořád pracuje od šesti do osmi – jako před čtyřiadvaceti lety, když začínal. Nevynechá jediný den.
„Je to fakt šílený,“ říká s oblibou za každou třetí větou. A ta slova si užívá. Vyslovuje je se zřejmým gustem.
Psal se rok devadesát a vše bylo v pohybu. Evžen Hrubý nespal na milionech, a tak začal jako desetitisíce jiných drobných podnikatelů – doma na dvorku. Měl za sebou kariéru šéfa zámečníků u krkonošských interhotelů a nabízelo se mu dobré místo ve vrchlabském Hytosu. Ale jemu se do „fabriky“ nechtělo.
„Začal jsem se zámečničinou. První, co jsem udělal, bylo, že jsem vzal desku, přidal k ní kovové nohy a měl jsem ponk. Ten jsem postavil před náš rodinný dům s dvěma balkony. Z toho jednoho na mě přitom pořád koukal táta.“
PSALI JSME: |
Koupil starou frézu a od kamaráda, který byl v Německu, si půjčil svařovací aparaturu. Tři roky pracoval venku.
„Když začalo pršet, musel jsem rychle všechno uklidit. No a jak liják přešel, tak jsem to zase tahal ven. Šílený.“
Zprvu využíval svých kontaktů v hotelech, od nich získával zakázky. Třeba v Labuti probíhala velká rekonstrukce, na které se podílel. Zhotovil pro hotel zábradlí. Postupně se ozývali další lidé, hlavně stavební firmy. Otevřel si proto kancelář ve Vrchlabí, kde po ránu „udělal nějakej ten papír“ a pak už „makal“.
    |
O práci jeho firma Kovovýroba Hrubý, jejímž byl majitelem a zároveň jediným zaměstnancem, nouzi neměla od počátku. Nikde neinzeroval, zákazníci si ho našli sami. Dodnes jich byly tisíce. Neodmítl nikoho.
„Dneska děláme hodně složité věci, třeba desítky metrů dlouhé výrobní linky z nerezu pro potravinářské firmy. Ale když nedávno přišla jedna babka, jestli bych jí nesvařil hrábě, tak jsem neodmítl. Stálo ji to dvacku. Když by s tím přišla firma, tak by ji to stálo sto padesát korun. Tak to prostě je, to je život.“
Zlom nastal v první polovině 90. let, tehdy s jedním známým uspěl v konkurzu. „Jednalo se o benzinové pumpy v Hradeckém kraji. Dělali jsme pro ně pak všechny ty světelné reklamy kolem. To byl pro nás strašně důležitý kšeft.“
Za vydělané peníze postavil malou dílničku, do ní vměstnal soustruh a ohýbačku plechů a zaměstnal prvního člověka. Zhotovovali společně kování do kachlových kamen.
„Tam jsme se ale pořád nějak nemohli vejít.“ Proto koupil na okraji Dolní Branné rozlehlý zanedbaný statek s propadlou střechou. Psal se rok 1996. Tehdy se k němu přidal syn Radek, který se vyučil v TOS Vrchlabí obráběčem, stejně jako kdysi on. A pustili se společně do zakázkové výroby z nerezového kovu.
Budoucnost v nerezu
„V nerezu jsem viděl budoucnost, ne v černotě jako dosud. Bylo mi jasné, že zákazníci budou chtít kvalitu.“ Postupně se jim podařilo získat velké zákazníky z okolí: například Cutisin Jilemnice, Argo Hytos Vrchlabí, Kovo Kasper Trutnov, Kablo Vrchlabí.
Zhotovovali pro ně a pro další klienty nerezové potravinářské stroje, atypický nábytek, vybavení výrobních linek, turniketové dveře, zásobníky a drtiče bylin, kování kachlových kamen, lanové spony, oplechování, radiátory. Do rodinných domů pak ve velkém schodiště, zábradlí.
„Oni na nás oceňovali, že když potřebovali něco rychle, tak jsme to uměli. Tak se na nás postupně nabalili,“ říká.
Spolupracovali i s uměleckou slévárnou z několik kilometrů vzdálené Kalné. Vytvořili pro ně nesčíslně podstavců pro umělecká díla, na nejrůznější památníky. S tím, jak se dařilo jim, postupně docházel dech konkurenčním společnostem kolem. Nakonec zůstali jediní. A Evžen Hrubý je pyšný na to, co se v kraji vžilo říkat: „Když něco nejde, tak vás zachrání jedině Hrubej.“
ČTĚTE TAKÉ: |
Dnes řežou vodním paprskem, jsou schopni svařovat veškeré kovy, obrábět je, svářet plechy, stáčet profily… Dolní Branná je coby kamenem dohodil od Vrchlabí, kde sídlí mnoho průmyslových firem.
Tou největší je Škoda Auto, zaměstnávající na výrobě nejmodernějších dvouspojkových převodovek přes tisíc lidí. To je pro Evžena Hrubého řádná konkurence. Automobilka totiž nabízí zdejším lidem slušné platy.
„Musel jsem s penězi na její úroveň, když jsem chtěl opravdové machry, přetáhnout lidi z automobilky. Práce u pásu, to jsou galeje. Jenže když jdou ti lidi domů, tak mají hlavy vysmátý. To u nás? Děláme často i večer nebo v sobotu a v neděli. Nemůžeme si dovolit odmítnout kšeft,“ říká Evžen Hrubý.
V současnosti ve firmě Kovovýroba Hrubý pracuje deset lidí, z toho sedm zámečníků a tři pomocníci. Tři pocházejí od Jilemnice, zbytek z Vrchlabí. Hlavní oporou svérázného podnikatele je syn Radek, který také žije v Dolní Branné.
Vidí svěrák a hned ho koupí
Na kolegy nedá dopustit. Už jen proto, že jim prý není třeba nic vysvětlovat. Stačí ukázat výkres a hned začnou dělat. „Bez nich bych dávno skončil. Fakt jsem vobalenej úžasnejma řemeslníkama.“
Evžen Hrubý je pyšný i na to, že nemá jedinou korunu dluhu. Postupoval vždy krok za krokem. Když vydělal peníze, vrátil je obratem do firmy. „Já třeba vidím dobrý svěrák, tak ho hned koupím. Na tohle jsem hrozný. Jsem totiž pořád řemeslník. Kluci u mě nemají jediný problém s vercajkem. Přitom tady kolem byly firmy, co neměly pořádné kladívko. No šílený.“
Na nové stroje nikdy neměl, tak nakupoval starší, po generálce. Celý život třeba snil o horizontální vyvrtávačce. Nakonec jednu koupil před deseti lety za 350 tisíc korun. Dodnes se mu splatila několikanásobně.
„Je to relativně za malé peníze a ten stroj pak umí dělat velké. Ale dodnes koukám, kde se objeví nějaká lepší mašina.“ Jeho filozofie je jasná a přímočará. „Nedávno jsem koupil frézu. A já z ní měl větší radost, než když jsem si koupil nové auto. A víte, proč mám raději tyhle mašinky? Dělají peníze. Auto je žere.“
Podobně smýšlejí i lidé kolem něho. „Chodí mi sem na smlouvu jeden soustružník, důchodce. A tenhle soustruh je jen jeho. Na ten nesmí nikdo sáhnout. On se k němu taky tak chová. Když od něj odchází, všechno je naolejované. To je ještě stará škola.“
Peníze Evžen Hrubý vydělat umí a sám říká, že nechápe, kde se to v něm vzalo. Jeho firma má v současnosti roční obrat čtrnáct milionů, a to jen na „ručních pracích“, jak s hrdostí v hlase připomíná. Ale když se pak rozpovídá, čím se zabýval před listopadovou revolucí, je zřejmé, že v něm podnikavý duch dřímal vždy.
„Ještě za komoušů, když jsem potřeboval vydělat, tak jsem svářel auta. Než to prasklo, tak jsem jich měl asi třicet pět. Koupil jsem je za pět tisíc, staré fiaty. Byly třeba bez blatníků. Já to svařil, vykytoval, nastříkal. No a pak za třicet prodal. Takhle jsem se dostal až k mercedesu…“
Přitom jeho otec byl umělec, rytec skla, malíř. Nikdy nepodnikal. A babička byla obyčejná švadlena a děda kožešník.
Vodní paprsek
„Já si pamatuju, že babička třeba celou noc šila, aby ženský měly na pouť šaty. A tátovi pak do občanky kvůli tomu, že jeho rodiče byli malí živnostníci, napsali, že je z buržoazní rodiny. A nepustili ho na školu. On mi pak říkal, když jsem šel na vojnu: Hele, jestli přijdeš jako komunista, tak už nechoď do baráku.“
Jako podnikatel je nemilosrdný. Poznala to i jeho manželka, když ji jmenoval jako vedoucí dvou cukráren, které kdysi vlastnil. Jedné ve Vrchlabí a druhé v Dolní Branné.
„Nešla dopředu, tak skončila. Ne každý holt umí podnikat.“ Vždycky se raději držel při zdi. Třeba hned po listopadu 1989 za ním přišel ředitel jedné vrchlabské továrny s tím, že je šikovný, jestli by ji nechtěl koupit. Stála tehdy milion sedm set tisíc.
„Já jsem se mu vysmál. Můj plat byl osmnáct set korun. Dodnes si ale rvu vlasy, samozřejmě. Už by byla dávno splacená.“
Jednu výjimku ale zatím udělal. To když v roce 2007 zakoupil NC řízený stroj Vodní paprsek. Ten je schopný řezat veškeré materiály až do tloušťky dvě stě milimetrů. Stál tři a půl milionu korun.
„Risknul jsem to. A udělali jsme strašně dobře. Bylo to na leasing. Platili jsme padesát šest tisíc měsíčně a to bylo hodně kruté. Ale chtěl jsem ho, protože řežeme často silné desky a já to pořád musel někam dávat. Vyhazoval jsem tak velké peníze.“
Ten stroj se prý nezastaví. Řeže osm až deset hodin denně, i pro jiné firmy. Nyní i letadla, poslední zakázku zdejší nevelké firmy. A Evžen Hrubý přemýšlí dál.
„Paprsek je teda dobrý, to jo, ale jede pomalu. Zato laser, ten lítá. V pondělí jsme měli nějaké jednání, ale tenhle stroj stojí sedm milionů. To už je opravdu šílený. Tak nevím. Ale byli bychom tady mistři světa. Mezi Libercem a Hradcem to nikdo nemá.“
Klienty by prý měl, i hodně zakázek. Ale musel by platit 80 tisíc korun měsíčně. Poprvé v životě proto začal přemýšlet o tom, že by požádal o dotaci.
Od laseru ale rychle přeskakuje k akci příštích dnů. „Teď máme dělat tamhle na pláni ve Špindlerově Mlýně ohromný nerezový stůl. Šílený. Jak to tam povezeme, to fakt nevím. Když za chvíli napadne sníh.“
A na rozloučenou říká: „A víte, co je vůbec nejlepší? Když všichni večer odejdou. Vyhodím tu černou kočku, co na nás tamhle kouká. A pak si tady při pianu sám zazpívám. Na to se těším celý den. Já totiž dříve hodně zpíval, víte, i s kapelou. I nějaký ten talent jsem vyhrál. A tak si to tady po večerech fakt užívám...“
