Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

BYZNYS ŽIJE: Přívěsy děláme jen na míru. Jinak nemáme šanci

Ekonomika

  6:00
ČESKÉ BUDĚJOVICE - Místo toho, aby banky podporovaly výrobu, raději půjčují lidem na vánoční dárky nebo na dovolenou. To je podle Jiřího Podlešáka, tradičního výrobce nákladních přívěsů, největší problém každého podnikatele, který se dnes ještě snaží něco vyrábět.

Jiří Podlešák vyrábí přívěsy. foto: MAFRA - Slavomír Kubeš

Ten obrázek si asi vybaví každý, kdo vyrůstal v době českého socialismu. Do kopce před chatovou osadou pomalu supí postarší škodovka, táhnoucí za sebou vozík plný cihel nebo cementu.

Chatař přiváží materiál, který o víkendu použije na zdění, omítání, natírání, prostě s ním bude v potu tváře plnit běžné chatařské povinnosti. A k tomu mu pomáhá i vozík připojený za auto, svařený a stlučený někde podomácku v dílně ze všeho, co bylo právě po ruce.

I když leckdo předpokládal, že éra přívěsných vozíků skončí s pádem totality a rozšířením možností nákladní přepravy, dnes osmačtyřicetiletý Jiří Podlešák z Českých Budějovic vsadil na zcela opačnou kartu.

VYDALI JSME:

 V roce 1991 založil rodinnou firmu, která začala přívěsy vyrábět. A to tak úspěšně, že firma na rozdíl od mnoha jiných českých výrobců stejného sortimentu přežila ekonomickou krizi i cenový tlak hobbymarketů a letos oslaví 23 let své existence. Základní podmínkou přežití ale byla změna obchodní filozofie.  

„Dospěli jsme k závěru, že velkovýrobcům a hobbymarketům může konkurovat jedině tehdy, když zákazníkům nabídneme přívěsy na míru, prostě co výrobek, to originál. To je díra na trhu, kterou velkovýrobci nejsou schopni zaplnit,“ říká Podlešák.

Jiří Podlešák vyrábí přívěsy.
Jiří Podlešák vyrábí přívěsy.
Jiří Podlešák vyrábí přívěsy.
Jiří Podlešák vyrábí přívěsy.

Jako absolvent strojní průmyslovky začal podnikat už v roce 1991, tedy dva roky po revoluci, kdy řada jeho spolužáků strojařů hromadně utíkala z oboru. Z vystudovaných techniků se stávali hostinští, realitní makléři, prodejci cigaret, finanční poradci. Podlešák byl jedním z mála, který věřil, že se dokáže uživit „černým“ řemeslem.

„Už v roce 1988 jsem s tátou sestrojil náš první přívěs, a když jsem přemýšlel, v čem bych mohl podnikat, napadli mě právě přívěsy,“ říká. S minimálním počátečním kapitálem si pronajal v českobudějovickém parku Stromovka halu, v níž se do té doby opravovaly kolotoče a další pouťové atrakce.

„A v hale bylo i zařízení, na kterém jsme mohli postupně začít s rodinou a několika zaměstnanci výrobu,“ říká Podlešák. Už od počátku se přitom ukázalo, že o přívěsy za auta bude zájem i v nových podmínkách. Jen už je nebude možné vyrábět na koleně v garáži ze staré nápravy a prken z rozbořené kůlny.

Stovky porevolučních přepravců

„Po revoluci se najednou vyrojily stovky drobných přepravců. Všichni chtěli podnikat, ale chyběly jim peníze třeba na novou dodávku. A přívěs pro ně představoval ideální řešení, které je vyšlo mnohem levněji, včetně provozních nákladů a pojištění,“ tvrdí Podlešák.

Právě malí přepravci a vůbec všichni, kdo k podnikání potřebovali přepravovat menší náklady, se stali hlavními zákazníky. A Podlešákova firma se proto poměrně rychle rozrůstala, vyráběla typizované přívěsy pod vlastní značkou.

„Doslova zlom pro nás představovala výstava Země živitelka v Českých Budějovicích, na které jsme v létě 1991 vystavovali dva typy našich přívěsů. A zájem byl tak obrovský, že jsme získali práci téměř na rok,“ popisuje podnikatel. Poptávka převyšovala nabídku Zároveň se ale zpřísňovaly dopravní a technické předpisy.

Jiří Podlešák vyrábí přívěsy.

„Za socialismu jste si doma vyrobil přívěs, a když měl světla, dostal jste technickou a mohl na silnici. To pochopitelně rychle přestalo platit,“ říká podnikatel. Firma začala své výrobky homologovat ve státní zkušebně, což jí dávalo právo vydávat technické průkazy. A výroba rostla.

Vedle původních jednonápravových přívěsů do celkové hmotnosti 750 kilogramů začali dělat i dvounápravové o váze do 3500 kg. A poptávka převyšovala nabídku. „V době takzvaného vrcholu na přelomu tisíciletí jsme vyráběli až 1500 přívěsů ročně a zaměstnávali 25 lidí,“ říká Podlešák.

Prakticky jediným problémem zůstávala vysoká fluktuace zaměstnanců. Jenže pak se podle Podlešáka dostavil ještě mnohem větší problém. Na přelomu let 2006 a 2007 přišla, alespoň z Podlešákova pohledu, první „krizová“ vlna, která většinu podobných výrobců buď definitivně pohřbila, nebo jim zasadila citelný úder.

„Malí přepravci, naši hlavní zákazníci, začali krachovat, protože nedokázali konkurovat velkým společnostem nabízejícím dopravu kamionem prakticky za stejnou nebo nižší cenu, než jakou si účtoval přepravce se starou avií a přívěsem,“ říká.

ČTĚTE TAKÉ:

A když se firma chtěla přeorientovat na pravidelné dodávky do hypermarketů, brzy zjistila, že tudy cesta nevede.

„Dodávali jsme do jednoho hypermarketu, stlačili náklady na minimum, ale stejně to nestačilo. Rozváželi jsme přívěsy do jejich poboček v celé republice, vyráběli pro ně 20 až 30 kusů týdně, a když jsme nakonec spočítali zisk, byli jsme na nule, nebo dokonce ve ztrátě. Hypermarkety a tlak na cenu bez ohledu na kvalitu nás tady jednou zničí všechny,“ stěžuje si Podlešák.

Na slova jako akce a sleva je alergický. „Dokud budu majitelem firmy, tahle slova nikdy nepoužiji.“V době, kdy firma sice vyráběla, ale nic nevydělávala, údajně uvažoval, že ji bude muset zavřít. Z pětadvaceti zaměstnanců se jejich počet snížil na deset.

„Pak jsme si ale s rodinou a nejbližšími zaměstnanci sedli a rozhodli se, že budeme pokračovat. Jen prostě zkusíme jít jiným směrem,“ říká Podlešák.

Přívěsy klidně pro tygra a žirafu

Místo několika typů standardizovaných přívěsů firma začala zákazníkům nabízet zakázkovou výrobu. I kdyby si zákazník vymyslel, že chce přívěs, v kterém bude vozit žirafu společně s tygrem, musí se najít nějaké řešení.

„A ono to najednou fungovalo. Začali se nám hlásit zákazníci, kteří stojí o naprosté originály, žádné sériově vyráběné kusy,“ říká Podlešák.

V rámci platných zákonů a technických předpisů se tak firemní „kreativci“ setkali s nejroztodivnějšími požadavky, které museli a musejí splnit. „Pro jednoho zákazníka jsme například vyrobili pojízdnou moštárnu, která dnes jezdí po vesnicích ve Francii,“ říká Podlešák.

Jiří Podlešák vyrábí přívěsy.

Hasiči si zase přáli speciální přívěs na svou historickou stříkačku, musheři přívěsy, do kterých se vejde až 25 psů. „Hodně nám také pomohl rozmach cykloturistiky. Přívěsů na kola různých velikostí už jsme vyrobili desítky,“ tvrdí Podlešák.

Podobně žádaná je i výroba nejrůznějších prodejních stánků na kolech, pivních výčepů nebo pojízdných pódií pro hudební produkce.

K úspěchu zakázkové výroby ale podle Podlešáka přispěl i fakt, že lidé, kteří nějakým způsobem přišli k penězům, si dnes pořizují lodě, exotická zvířata, koně a řadu dalších vymožeností, které musejí nějak přepravovat. A ne vždy najdou v běžném hobbymarketu nebo u velkého sériového výrobce přívěs, který by jim beze zbytku vyhovoval.

„Někdy sám žasnu, jaké neuvěřitelné věci si na nás někteří zákazníci vymýšlejí, co všechno chtějí převážet a jestli to vůbec myslí vážně. Ale zákazník náš pán,“ směje se podnikatel.

Žijeme, říká Podlešák

Firma podle něj dnes vyrábí zhruba o dvě třetiny méně přívěsů než před rokem 2006, tedy mezi 500 až 600 přívěsy ročně, ovšem velká část z nich jsou naprosté originály, dělané na zakázku. „Žijeme,“ konstatuje Podlešák.

Mnoho dalších menších strojírenských výrobců podle něj takové štěstí nemělo a nemá. „Mohl bych mít přitom radost, že nám ze srovnatelných firem částečně ubyla konkurence. Jenže opak je pravdou. Výroba tady celkově upadá, už pomalu nikdo nic nevyrábí, všichni chtějí jen prodávat reality nebo obchodovat s akciemi. A stát proti tomu nic nedělá,“ říká Podlešák.

Politici jdou podle něj na ruku nadnárodním a obecně velkým firmám, které však ze dne na den mohou přestěhovat podnik někam na Východ. „Nám, malým výrobcům, kteří nikam neodejdou, nikdo nepomáhá. Spíše mám někdy pocit, že nás stát těmi neustálými kontrolami a narůstající byrokracií chce plánovitě zničit,“ tvrdí Podlešák.

Provozní úvěr je problém Stěžuje si i na politiku bank, které podle něj přestaly plnit svou původní funkci a místo podpory rozvoje ekonomiky se zaměřily na spotřebitelské půjčky a zisky z bankovních poplatků.

„Já jsem u jedné banky přes dvacet let, a když chci provozní úvěr, banka mi dělá mnohem větší potíže, než když tam přijde někdo nový z ulice. Bankéři jsou placení především za nové klienty, za to, kolik seženou nových duší, kolika lidem půjčí na dárky pod stromeček. Investice do nějaké výroby je nezajímají,“ tvrdí podnikatel.

Přitom právě obtížný přístup k provozním úvěrům představuje podle něj největší problém menších zaměstnavatelů. „Neděláme jen zakázkovou výrobu, ucházíme se o větší zakázky třeba pro státní firmy. Jenže když zakázku získáte, nedostanete dnes žádnou zálohu a peníze vám přijdou na účet někdy až 60 dnů po dodání zboží. A vy pochopitelně nemáte v ruce tolik peněz, abyste to celé mohli financovat ze svého,“ říká Podlešák.

Banky se ale podle něj provozním úvěrům brání jako čert kříži, a to i u firem s dvacetiletou tradicí. „Chtějí po vás nějaké superekonomické výsledky, které dnes ale žádný malý výrobce v republice není schopen předložit,“ tvrdí Podlešák.

Podle předsedy představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR Karla Havlíčka si však někdy podnikatelé za své potíže se získávání provozních úvěrů na financování výroby mohou sami svým konzervatismem.

„Pokud dnes banka firmu nebo živnostníka vydírá, může přestoupit ke konkurenci, která je i v bankovním sektoru poměrně silná. I podnikatel, který nevykazuje milionové zisky, může získat úvěr,“ říká Havlíček.

Asociace podle něj nabízí svým členům v tomto směru poradenství a pomoc s přestupem k bance, která by vyhověla jejich požadavkům.

Jenže Podlešák argumentuje tím, že podobným přestupům často brání nejen podnikatelský konzervatismus, ale také je to otázka peněz. „Ono se lehko řekne, přejdi k jiné bance. Když se ale podíváte na smlouvy, co máte zastavené, co všechno byste museli změnit, zaplatit nové odhady, představuje to v našem případě třeba statisícové náklady navíc,“ říká Podlešák.

Zároveň ale tvrdí, že si nechce na všechno jen stěžovat. Firma, na jejímž chodu se podílí i Podlešákova manželka a bratr, funguje a zaměstnává deset stálých zaměstnanců, za které by majitel dal ruku do ohně.

„Po všech těch odchodech a příchodech dnes máme opravdu sehraný tým lidí,“ říká Podlešák, který ve volném čase hraje na kytaru v rockové kapele. Co mu prý chybí ze všeho nejvíc, je jakési celospolečenské uznání pro všechny menší firmy, které dnes v Česku ještě dokážou něco vymyslet a vyrobit.

„Já mám ale bohužel někdy pocit, že tenhle stát o nějakou výrobu, pokud nejste mamutí podnik, ani příliš nestojí,“ říká Podlešák.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...