Podkrovní ateliér rodinného domku Skálových voní lakem a dřevem. Na zdi visí řada hotových houslí, nářadí a nástrojů, ocenění a diplomů, na zemi rozdělaný kontrabas.
Pracovní stůl tu má pod okny Tomáš Skála starší i jeho tchán Emil Lupač, jedna z legend lubských houslařů.
„Tak tady je naše království,“ vede návštěvu 44letý Skála. „Tohle je nejhezčí dílna. Kde? No nejmíň v celých Lubech. Ba ne, nejhezčí na světě,“ přidává se mistr Lupač. I Tomáš Skála má titul mistr houslař.
Mistr houslař Tomáš Skála z Lub (vpravo) s kolegou Emilem Lupačem.
Mistrovské zkoušky má v současné době v Česku kolem čtyř desítek houslařů. Na nástroje těchto zkušených stavitelů nástrojů hrají uznávají domácí i zahraniční houslisté. Housle od Skály tak znějí nejen v českých orchestrech a koncertních síních, ale i v těch německých, nizozemských či izraelských a japonských.
„Je nás tu v Lubech už málo a zakázek stále míň, ale zaplaťpánbůh, pořád to jakž takž jde,“ komentuje dění Skála. Za léta své praxe, od 90. let, vyrobil na 200 houslí, viol, začal stavět i kontrabasy. Nedávno si pronajal i dílnu v Praze, poblíž Národního divadla. Luby už houslařům dávno nestačí, musejí vyrážet blíž za zákazníky a muzikanty.
Lupač i Skála jsou jedni z 35 členů Kruhu umělců houslařů, sdružujícího profesionální houslaře, smyčcaře a restaurátory smyčcových hudebních nástrojů. Luby a okolí evidentně nejsou jediným střediskem mistrů tohoto řemesla, početně jsou zastoupeni i houslaři působící v dalších regionech, hlavně v Brně a Praze.
Spojuje je myšlenka, že houslařství je nejen řemeslo, ale i umělecký obor.
PSALI JSME: |
V Praze žije a tamní ateliér v případě potřeby využívá i Skálův syn, 21letý Tomáš Skála. Také maturoval na houslařské škole, má za sebou stavbu patera houslí, ale momentálně se prý aktivněji věnuje kariéře sportovce - coby pětinásobný juniorský mistr České republiky ve vrhu koulí a diskem dostal nabídku do pražské Dukly. Stavba houslí tak není jedinou vášní Skály juniora.
Dávno pryč je však doba, kdy krušnohorské Luby (tehdy ještě jako Schönbach) živily výrobou houslí a viol přes tisíc lidí a zdejší dílnyamanufaktury opouštělo kolem 150 tisíc nástrojů za rok.
Dnes je dvoutisícové městečko, vzdálené od hranic pouhé čtyři kilometry, spíš místem turistů. Nástroje tu vyrábí sotva desítka lidí a firem.
Luby jsou však stále mezi houslaři pojem, i když takzvaná schönbašská houslařská škola z dob 18. století, za jejímž zrodem stály houslařské rodiny Plachtů, Sandnerů a Hoyerů, poněkud vymírá.
Lubská tradice
Schönbach byl do války skoro výhradně německý a desítky uznávaných houslařů musely město po válce opustit spolu s tisíci dalšími vysídlenými Němci. Jen málo německých houslařů mohlo v Lubech zůstat. Na tradici jim pomohli navázat další, kteří přišli z vnitrozemí. Manufaktury tehdejší režim znárodnil. Velkovýrobu rozjel národní podnik Cremona, po roce 1989 zprivatizovaný a přejmenovaný na Strunal.
Po pádu komunismu začaly vyrábět nástroje i obnovené manufaktury a samostatní houslaři, kteří se udělali pro sebe. A nejen houslaři. Luby mají tradici i ve výrobě smyčců a dodnes je tu na světové úrovni dělají třeba mistři smyčcaři otec a syn Oubrechtové. Vyrobit smyčec špičkové kvality je „hodinářská“ práce, stejně jako výroba samotných houslí.
Netrvá to sice dva až tři měsíce jako v případě houslí, ale i u smyčců se jedná o řemeslně uměleckou práci.
  |
Zatímco kvalitní housle vznikají ze dřeva šumavských rezonančních smrků, nejlepším materiálem pro smyčec je fernambuk, tedy dřevo stromu těženého podél Amazonky v Brazílii. A žíně jsou zas nejlepší od speciálního plemene mongolských koní. Že jde o vyloženě titěrnou ruční práci, dokládají i požadavky zákazníků. Požadují smyčce o přesné váze s odchylkou kolem dvou až tří gramů.
Zákazníků v houslařském řemesle však pomalu ubývá. A to i těch z blízkého Německa. Před devíti lety v Lubech navíc Krajský úřad Karlovarského kraje v rámci finančních úspor zavřel pověstnou houslařskou střední školu, založenou v roce 1873, a studenty přestěhoval do Integrované střední školy Cheb, kde se učí také budoucí zedníci, kuchaři či tesaři.
„Byla to velká škoda. Ale myslím, že se houslařské výuce daří i v tom Chebu. Škola tam má něco kolem 40 studentů,“ říká Skála o vzdělávání mladých houslařů. Sám je také absolvent lubské školy. I když se k tomuhle umění dostal trochu oklikou.
Za všechno můžou ženy
Skála, rodák z Mladé Boleslavi, je původně vyučený automechanik, který prý housle na vlastní oči viděl, až když se seznámil s dcerou Emila Lupače.
Svou nejkrásnější ženu následoval do Lubů a tady u tchána poprvé přičichl k výrobě houslí. Vzal místo dělníka v Cremoně (Strunalu), dálkově začal studovat místní houslařskou školu a u „velitele“ Lupače, jak s úsměvem označuje tchána, se učil praxi. Po maturitě pak složil i mistrovské zkoušky.
„Velitel mě to všechno naučil a ve škole pak zkontrolovali, že to dělám dobře. Mámzkrátka dobrého učitele,“ říká už smrtelně vážně. I jeho tchán, letos 80letý mistr Lupač, poznal svou ženu vLubech a přiženil se tak do starého houslařského rodu Sandnerů.
Lupačův tchán Josef Sandner, český Němec, jen tak tak unikl s rodinou vysídlení ze Sudet. Místní úřady ho prý až ze zaplněného dobytčáku nechaly na poslední chvíli vystoupit. Člen slavné houslařské rodiny směl jako jeden z mála německých obyvatel v Lubech zůstat a pomoci uchovat houslařskou tradici v českém pohraničí pro budoucí generace.
BYZNYS ŽIJE: |
Cesta přes půl republiky Úplným základům řemesla se však Lupač u Sandnera učit nemusel. Do Lubů přijel po válce sám v 15 letech z rodné Horní Myslové u Telče na Vysočině. Od svých deseti let hrál na housle a od 15 na klarinet, později i saxofon. Když se jeho rodiče dověděli o škole v Krušnohoří, poslali odvážného synka na vyučení samotného přes půl republiky.
„Dodnes si vybavuju, jak jsem vystoupil na tom zničeném nádražívChebu,“ vzpomíná Lupač. Původně měl v úmyslu studovat v Kraslicích, tam mu ale nástup do školy nevyšel, a tak zkusil štěstí v Lubech. Uspěl, měl talent a šikovné ruce a po čase pak složil i mistrovské zkoušky.
Měl i štěstí na učitele a skutečné mistry řemesla. V Lubech ho učili pokračovatelé slavných houslařských rodů Josef Vávra, Josef Pötzl a Jiří Mrkvička. Sám Lupač na lubské houslařské škole jeden čas i učil, dvakrát vedl kurzy mistrovské školy.
Dodnes v sobě nezapře muzikanta, pomáhá v hudební škole s výukou hry na klarinet nebo saxofon. Vlastní nové housle už nedělá, ale za svou 60letou kariéru mistra houslaře postavil na čtyři stovky nástrojů.
„Pokud chcete být v něčem úspěšný, musíte se tomu plně věnovat. Kdo dělá tisíc věcí najednou, těžko v některé z nich vynikne,“ tvrdí Lupač.
Na jeho violu hraje například Jaroslav Svěcený a violu vyrobil mimo jiné i pro herce Josefa Kemra. Byla speciální, obří. Kemr prý na ni používal struny určené pro violoncello.
Když si slavný herec přijel violu do Lubů objednat, bylo to v polovině 70. let, v době, kdy v televizi poprvé dávali seriál Chalupáři s Kemrem v jedné z hlavních rolí. Hercova cesta však nevedla nejdřív do Lupačovy dílny, ale do kostela.
„Musel jsem mu pak důkladně vyprávět historii našeho kostela, on to měl vše s hudbou spojené,“ vybavuje si dnes Lupač. „To jsou zkrátka vzpomínky na celý život,“ říká.
Levná konkurence nastupuje Výrobci hudebních nástrojů mají velkou nevýhodu.
Nástroje jako zbytné zboží jsou jednou z prvních věcí, které si lidé v době zhoršující se ekonomiky odpustí. Své o tom vědí nejen v lubském Strunalu, kde kromě houslí, viol, violoncell nebo kontrabasů vyrábějí i kytary a smyčce, ale i v nedalekých Kraslicích, zaměřených na dechové nástroje.
Zejména v kategorii lacinějších nástrojů, například pro začátečníky, školy nebo mládežnické orchestry, drtí české výrobce konkurence levných výrobků z Asie. Ale snadná není ani situace u výrobců dražšíchamistrovských nástrojů.
„Po listopadu ’89 se to tu doslova hemžilo zákazníky z Německa. To je dneska pryč. Teď je sice doba e-shopů, ale to námnijak nepomáhá. Hudební nástroje, alespoň ty ručně dělané, se přes internet neprodávají. Každý zákazník si je musí nejprve podle svých požadavků objednat a pak také vyzkoušet,“ vysvětluje současná úskalí svého řemesla Tomáš Skála. Lepší zkušenost má spíš s osobními kontakty a doporučením od lidí, kteří si už jeho nástroj koupili.
Předá jednou rodovou houslařskou tradici synovi? „Uvidíme, jestli se mu láska k téhle práci rozjede. Základy má a dál to záleží jen na něm,“ říká Skála starší.
