Kovosvit: strojírenská firma, která nezapře baťovské geny

Muž, který stál na počátku řetězce událostí, jež vedly k založení Kovosvitu, se jmenoval Metoděj Vlach. Ve třicátých letech pracoval ve strojírnách Baťa ve Zlíně jakožto strojní referent. Vedení tehdy navrhl, aby si firma vyráběla nejčastěji používané stroje pro všechny své provozy sama. Jeho návrh byl přijat a sám Vlach dostal na starosti rozjetí výroby. V té době dostala firma i logo – zkratku MAS, tj. Moravské a Slovenské strojírny. Nový strojírenský závod měl totiž podle původního rozhodnutí vyrůst v Šimonovanech (dnešní Partizánske) na Slovensku, kde už firma investovala od roku 1933. Pak ale do událostí zasáhly velké dějiny: v roce 1939 vznikl samostatný Slovenský štát a obratem přišla okupace zmrzačeného zbytku někdejšího Československa hitlerovskými vojsky. Baťovy závody musely rychle změnit plány a hledat novou lokalitu.

Továrna na zelené louce

Představitelé firmy si nejprve vyhlédli město Bechyně. Nesetkali se však s pochopením tamních radních, kteří s vybudováním továrny nesouhlasili. Nechtěli prý narušit lázeňský charakter Bechyně (kdyby tušili, že za šest let vyroste u města letiště pro stíhací letouny, možná by rozhodli jinak). Ve Veselí se pro změnu nepodařilo odkoupit dostatečně velké pozemky. Baťa uspěl až v Táboře. Bohuslav Ševčík za firmu Baťa a tehdejší starosta Tábora Václav Soumar podepsali 6. června 1939 smlouvu o prodeji velkostatku Velký dvůr o rozloze 130 hektarů v katastru obcí Sezimovo Ústí a Planá nad Lužnicí. V místě, kde stálo jen několik čísel popisných, rychle vyrostla nová továrna. Téhož dne dostala společnost nový název – Moravské akciové strojírny Zlín, pobočný závod Sezimovo Ústí.

Podle městské kroniky pracovalo na stavbách 500 dělníků a 40 úředníků a dle pamětníků se skutečně stavělo baťovským tempem. Zatímco v jedné polovině haly již dávali dělníci dohromady stroje, v té druhé teprve pokládali podlahy. „Šestého června roku 1939 se začalo vyměřovat a kosit zelené obilí a již v prosinci se v jedné dvouhale vyrábělo,“ napsal o tom kdysi Jan Antonín Baťa. První nájemníci se do nově postavených domků začali stěhovat už na Vánoce téhož roku a Silvestr se pak oslavoval v narychlo dokončeném přízemí společenského domu. Budovalo se postupně – továrna, domky pro zaměstnance, škola, hotel. Hlavní podnik se rozšiřoval za provozu, po výrobní hale vyrostla slévárna a nakonec elektrárna. Nově budovanému území se mezi lidmi začalo říkat Baťov. A jak bylo u Baťů dobrým zvykem, urbanistické řešení se opíralo o návrhy a myšlenky české moderny. Inspirace slavnými jmény architektů jako Kotěra, Gočár, Janák, Gahura nebo Voženílek je dodnes v „Baťově“ patrná.

Technický ředitel ve společnosti KOVOSVIT MAS, a.s. Petr Heinrich.

Hned od počátku se také v Sezimově Ústí rozjelo vyučování na průmyslové škole. Již od prosince 1939 se mohli mladí muži (učnice nebyly v prvních letech fungování závodu do školy přijímány) učit v provizorních třídách v jednom z nově postavených rodinných domků. Škola byla vedena jako pobočka zlínské průmyslovky. Vyučovalo se ve dvou třídách prvního a v jedné třídě druhého ročníku odborné školy strojnické. Celkem školu navštěvovalo 57 žáků, kteří byli podrobeni baťovskému způsobu výchovy dorostu. Byli ubytovaní v internátech pod dohledem vychovatelů. Pracovali osm hodin denně v dílnách závodu a po práci měli dvě až tři hodiny vyučování v odborných školách. V sobotu bylo jen vyučování a neděli měli volnou.

Od vrtaček až po jízdní kola

Již od začátku nabízel závod základní sortiment obráběcích strojů, které měly zpočátku sloužit převážně k pokrytí požadavků Baťova koncernu na výrobu obuvi. Posléze se však začaly prodávat i mimo koncern a nakonec se exportní prodej stal klíčovou aktivitou společnosti MAS. Výroba v Sezimově Ústí začala se dvěma typy strojů: radiálními vrtačkami a revolverovými soustruhy. Od roku 1945 už byla zahájena výroba radiálních vrtaček z vlastního vývoje – řady VR 2, VR 4, VR 6 a VR 8. Jako doplňková výroba je zavedena v období 1941–42 i výroba jízdních kol. Jedno z nich je ostatně dodnes vystaveno v areálu firmy. Na podzim roku 1945 byl celý koncern Baťa znárodněn a o rok později byl závod v Sezimově Ústí přejmenován na Baťa, n. p. Zlín, pobočný závod v Sezimově Ústí. V této době byl také přijat název Kovosvit, pod kterým firma působí dodnes.

Novátorská soustružnická centra

Od šedesátých let se ve firmě datuje nová éra v konstrukci a výrobě obráběcích strojů – podnik se začal zabývat výrobou programově řízených strojů a po nástupu elektroniky v následující dekádě také strojů s NC řízením, za které získal i řadu ocenění a uznání na mezinárodních veletrzích. Příkladem jsou třeba univerzální soustružnická centra MCSY 50 a MCSY 80, představená v roce 1983. Novátorskou koncepcí tohoto stroje Kovosvit předstihl svou dobu a stroj se stal inspirací i pro zahraniční firmy. I na tom je vidět, že Kovosvit na rozdíl od mnoha jiných firem neskonal na neduhy socialistického řízení. Naopak se může pochlubit úspěšným technologickým vývojem, jako bylo univerzální soustružnické centrum z 80. let přezdívané Boháro, jež slavilo úspěchy po celém světě a inspirovalo další směřování firmy.

Vzestupy a pády

Období po listopadu 1989 se nejprve neslo ve znamení restrukturalizace podniku, hledání nových trhů a změny vyráběných strojů. Po privatizaci v 90. letech vystřídal podnik několik vlastníků, v roce 2002 se začlenil do společnosti KKCG a po devíti letech se v rámci dělení majetku mezi klanem Komárků stal jeho jediným vlastníkem František Komárek. Ještě předtím si prošel Kovosvit několika těžkými měsíci, když se v roce 2009 naplno projevila krize, podnik přišel o šedesát procent tržeb a musel propustit mnoho zaměstnanců. Firma se ale z krize oklepala a během pěti let od roku 2010 navýšila výrobu téměř o 200 procent. Kvůli přílišnému zaměření na ruský trh se ale Kovosvit záhy dostal do ještě horších, doslova existenčních problémů. Aktivity firmy orientované na ruský trh tvořily zhruba 40 procent veškerého odbytu. František Komárek v letech 2013–16 společně s ruskou finanční skupinou MTE investoval miliardy do výroby obráběcích strojů v modernizovaném komplexu v Azově poblíž Rostova na Donu. V roce 2015 v Rusku ještě přikoupil konkurenční podnik Sasta. Jenže když na ruskou ekonomiku tvrdě dopadly sankce, poklesla hodnota rublu a investice, která měla Komárkovi pomoci udržet dobyté pozice na ruském trhu, si na sebe prakticky nemohla vydělat. Ruské průmyslové firmy čelily nejisté budoucnosti a do nákupu nových strojů se jim nechtělo příliš investovat. V polovině srpna roku 2016 pak banky Kovosvitu zmrazily veškeré účty kvůli celkovému dluhu ve výši zhruba 700 milionů korun. Zachránit tradiční českou firmu se v září roku 2016 rozhodla společnost Industry Inovation, kterou tehdy vlastnil průmyslník Jaroslav Strnad, majitel známého holdingu Czechoslovak Group (letos jej od něj převzal jeho syn Michal). Firma začala opět vyplácet mzdy zaměstnancům a postupně se stabilizovala. Zatímco v roce 2016 byla v ztrátě 719 milionů korun, loni již dosáhla zisku ve výši 40 milionů.

Obráběcí stroj SP 280.

„Firma si prošla údolím smrti, máme za sebou tu první fázi, kdy se stabilizují finanční záležitosti a zajistí každodenní chod a životaschopnost firmy. To byla ta jednodušší část. Teď jsme v druhé fázi, kdy musíme nastartovat dlouhodobý rozvoj firmy, tak aby byl stabilní a trvalý,“ říká generální ředitel společnosti Libor Kuchař. Jak říká, není pochyb o tom, že Kovosvit má technicky vyspělé výrobky na evropské úrovni. Firma ale musí zapracovat na tom, aby produktům dodala nejen v České republice, ale i v zahraničí potřebnou podporu. „Abychom se stali z lokálního středoevropského hráče firmou, která tu samou roli hraje i na trhu ve Francii, Německu, Itálii nebo i vzdálenějších zemích. V rámci EU musí být naše servisní podpora a servis náhradních dílů dostupné do 48 hodin,“ říká Kuchař.

Generální ředitel společnosti KOVOSVIT MAS, a.s. v Sezimově Ústí Libor Kuchař.

Společnost podle něj zatím žádnou velkou zahraniční expanzi nechystá, bude se i nadále soustředit na své stávající trhy, tedy především Česko, Slovensko, EU a Rusko. Jak Kuchař říká, z Česka a Slovenska pochází asi polovina obratu firmy, zhruba 40 procent tvoří Evropská unie a zbytek pak asijské trhy.

Konkurenceschopnost, inovace a automatizace

Jak říká obchodní manažer firmy Daniel Horský firmě se po stabilizaci chod společnosti podařila výjimečná věc, když přišla s celou řadou novinek. Loni na Brněnském strojírenském veletrhu firma například představila prototyp stroje MCU 450 umožňujícího pětiosé obrábění. Podle technického manažera firmy Petra Heinricha jde o stroj určený spíše na menší obrobky, u nichž je vyžadována mimořádná přesnost. „Stroj je možné připojit ke cloudu, data se dají vyčíst přímo ze systému a je možné je sledovat na tabletu či mobilu. Stroj tak splňuje podmínky Průmyslu 4.0,“ doplňuje Heinrich. Oba doposud vyrobené prototypy jsou již u zákazníků, jeden na Slovensku, druhý na Západočeské univerzitě v Plzni. Kovosvit loni rovněž představil nové tříosé centrum MCV800Quick, které je inovací dříve vyráběného MCV754Quick. „Tady jsme se hlavně soustředili na to, aby byl produkt vytvořen z kvalitních materiálů a měl trvalou hodnotu. Aby to nebylo zboží, které vydrží u zákazníka jen nějakých pět let. Asi nejlepší referencí je skutečnost, že o tento stroj byla mezi zákazníky okamžitě obrovská poptávka, v současnosti je vyprodaný a zájemci si tak musí nějakou chvíli počkat,“ říká Heinrich.

Třetí novinkou je pak unikátní stroj WeldPrint 5X, který umožňuje 3D tisk z kovu a zároveň obrábění v jednom pracovním prostoru. Díky tomu mohou vznikat složitější a jiným způsobem obtížně nebo nákladně vyrobitelné strojírenské dílce. Stroj umožňuje zpracovávat, tedy vytvářet, svařovat i obrábět dílce až do hmotnosti 400 kg.

Firma přitom dokáže ještě mnohem víc, její samostatná divize MAS Automation je schopna dodat automaticky fungující výrobní linku na míru. Historicky první zakázkou, kterou MAS Automation realizovala, byla výrobní linka, kde jeden robot obsluhuje šest frézovacích center. V provozu je od roku 2015 ve firmě JK nástroje v Podolí nedaleko Uherského Brodu. Linka je ovládána robotem, který mezi centry jezdí na kolejnicích a do strojů zakládá jak materiál, tak nástroje. Mezi další zakázky patří například linka na výrobu výfuků pro firmu Magneti Marelli, jež v Polsku vyrábí výfuky pro automobily značky Audi. Automatizovanou linku na výrobu elektromotorů dodala divize MAS Automation do Brna, do firmy Juli Motorenwerk. „V divizi Automation dosáhneme letos tržeb ve výši zhruba 50 milionů korun, je to určitě oblast, která se bude dále rozvíjet. Letos jsme dodávali třeba do firmy Bosch, takže reference máme velmi kvalitní,“ říká Kuchař.

Jestli se firma s něčím v současnosti potýká, je to nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců k obsluze strojů. „Naše stroje totiž vyžadují vysoce kvalifikovaný personál. Potřebujeme lidi, kteří vezmou do ruky výkres, dokáží si ho přečíst, stroj seřídit, často zastavit a naprogramovat. Nepotřebujeme někoho, kdo jen mačká tlačítko,“ vysvětluje Kuchař.

Kovosvit, to je srdeční záležitost

Pokud jde o stávající zaměstnance, podle Kuchaře je jasně vidět, že pro řadu z nich je Kovosvit srdeční záležitostí. „Znám ostatně hned několik kolegů, jejichž předkové sem přišli při zakládání firmy a práce v Kovosvitu se u nich v rodině dědí z generace na generaci,” dodává Kuchař. Jak doplňuje Daniel Horský, na Kovosvit nezapomínají ani jeho někdejší zaměstnanci. „Jednou za měsíc se staří pánové sejdou a na hodinku na dvě si popovídají,“ říká. Kovosvit ale nezanechal stopu jen v lidech, kteří zde pracují a pracovali. Jeho historie je typickou ukázkou toho, jak jedna firma dokáže ovlivnit podobu celého regionu. V době, kdy byla v Sezimově Ústí zahájena výstavba továrny, bylo Táborsko v podstatě zemědělským regionem a Kovosvit obrovskou měrou přispěl k jeho zprůmyslnění. Podle Kuchaře dnes existuje v regionu spousta firem, které jsou na Kovosvit nějakým způsobem navázány, často v nich pracují bývalí zaměstnanci firmy. Strojírenský podnik samozřejmě přispěl i k rozvoji Sezimova Ústí. Jak ostatně řekl bývalý starosta města Martin Doležal, nebýt Kovosvitu, Sezimovo Ústí ani nemuselo být a možná by se stalo předměstím Tábora. Kovosvit, to zkrátka není jen ledajaká strojírenská firma. Tenhle podnik dokáže obrábět nejen železo, ale i naši zemi a lidi, kteří v ní žijí.