23. listopadu 2018 6:00 Lidovky.cz > Byznys > Firmy a trhy

Munička v Dubnici nad Váhom: hodinářská práce v přísně tajné továrně

Munička v Dubnici nad Váhom. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Munička v Dubnici nad Váhom. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Praha Málokdo dnes ví, že na západě Slovenska vyrobili za necelých dvacet let přesně 17 295 bojových vozidel pěchoty. Po listopadu 1989 tamní „speciální výroba“ zažila drtivý propad. Dnes se slovenští zbrojaři snaží vrátit do hry. Ukázkovým příkladem může být muniční továrna v Dubnici nad Váhom.

Advertoriál

Na první pohled je to obyčejná fabrika. Velká plocha parkoviště před tuctovou administrativní budovou z časů minulého režimu. Za vrátnicí je vidět asfaltová cesta, sloupy s veřejným osvětlením. Haly, které komunikaci lemují z obou stran, by mohly stát v jakémkoliv jiném průmyslovém provozu. Jenže v dálce se zdvihají kopce porostlé lesy. Přesně tam vede hlavní tovární cesta, která míří z povážské roviny k úbočí. Stoupá a kličkuje. Tady už je charakter budov jiný. Architektura se změnila. Haly jsou nepravidelně rozeseté kolem. Pokud stojí poblíž sebe, oddělují je nápadně vysoké hliněné valy. Žádné kolmé zdi, ale navršená zemina porostlá vegetací. Některé budovy nesou zelený nátěr. Tohle místo má v genech něco jiného než jen tuctovou průmyslovou výrobu. Naznačují to drobné detaily: třeba výskyt hodně těžkých kovových dveří s pákovým uzávěrem. A nepřehlédnutelné výstražné cedule.

Z „kovové drobotiny“ vznikají zapalovače dělostřeleckých granátů.
Munička v Dubnici nad Váhom.

Modrá vrata dokážou pojmout nákladní auto. Betonová hala plná nábojnic. Tohle nejsou „hilsny“, které se povalují na každé střelnici. Vlevo se lesknou dlouhé štíhlé nábojnice ráže 100 milimetrů do tankového kanonu, vycíděné tak, jako by je právě vyrobili. Vpravo na paletách stojí tmavě zelené střely s nápisy: olivově zelená barva, tolik oblíbená snad ve všech armádách světa, mohutný tvar. Tohle je munice pro nejmodernější slovenské houfnice ráže 155 milimetrů a v téhle hale získávají finální povrchovou úpravu. Konci haly stojí velká lakovací linka. Granáty visí za špičku na pásu a mizí v útrobách tmavě modrého stroje. Je to trochu strašidelný pohled, připomíná to záběry z dokumentů o první či druhé světové válce, které ukazovaly produkci dělostřelecké munice. Vzduchotechnika hučí. Pásová výroba se v této hale snoubí s ruční prací. Linku totiž obklopuje několik dělníků v montérkách. Finální zakončení povrchové úpravy je v jejich rukou. Hala s modrými vraty a modrou linkou se zavěšenými granáty totiž stojí uprostřed slovenské muniční továrny v Dubnici nad Váhom. Za časů socialistického Československa to bylo jedno z nejstřeženějších míst v zemi – a ani dnes se sem školní exkurze rozhodně nevodí.

Muniční továrna se po letech na šikmé ploše snaží vrátit mezi významné hráče na zbrojařském trhu. Její příběh začal na konci dvacátých let minulého století a velmi úzce souvisí s tím, co se dělo za hranicemi Masarykova Československa.

Podzim 1918. Československo, samostatný stát na troskách Rakouska-Uherska, se sotva narodilo, a už muselo válčit o své území. Nejtvrději se bojovalo na Slovensku. A Maďarsko, ač Prahou poražené, zůstalo v očích československých vojáků i politiků hlavním protivníkem. Podezírali Budapešť, že na vlastnictví Horní země nikdy nepřestane myslet. Naopak na západě se pro nový stát Čechů a Slováků (a také Němců, Rusínů a dalších menšin) žádné nebezpečí nerýsovalo. Německo po Versailles balancovalo na pokraji občanské války. A občas i za tuto hranici přepadlo. Dnešní politologie by jej bez uzardění označila za zhroucený stát. To nevypadalo na dramatický bezpečnostní problém. Ani za těchto okolností však nebyl pohled na mapu československého zbrojního průmyslu radostný.

Tovární zdi plzeňské Škodovky – největší zbrojovky země – dělilo od hranic s Německem pouhých 60 kilometrů. Dnes tuto vzdálenost urazíte autem za necelých padesát minut. Podobně na tom byly Strakonice, kde sídlil producent ručních zbraní s logem ČZ. Zároveň na Slovensku produkce zbraní a munice téměř neexistovala. Prvorepublikoví plánovači začali hledat místa, která by byla pro produkci zbraní vhodná a ideálně nepadla hned první den války do rukou nepřítele. Vysledky jejich snažení lze na mapě vidět dodnes. Dubnici nad Váhom si vzala pod „patronát“ plzeňská Škoda, o výstavbě muničky bylo rozhodnuto v roce 1928. Věci nabraly na obrátkách roku 1934, když se kvůli obavám z nacistického Německa do Dubnice přestěhovala zbrojařská technologie z Plzně. V Uherském Brodě na moravské straně hranice začala vyrůstat záložní továrna pro Strakonice. Obě lokality propojovala Vlárská dráha, klikatící se kolem stejnojmenné říčky přes Bílé Karpaty.

Zbrojařský kolos na Váhu

O pár desítek let později byla Dubnica nad Váhom jedním z největších center zbrojařského průmyslu v tehdejší ČSSR. Zdejší pool zbrojařských továren produkoval třeba raketomety RM-70 nebo původní československé samohybné houfnice DANA, které svým pojetím (kolový podvozek z dílny Tatry Kopřivnice, nabíjecí automat) předběhly svět.

Jenže tahle zbrojařská jízda skončila začátkem devadesátých let, kdy nové Československo prudce utlumilo produkci zbraní a munice. Nad Váhom začaly těžké časy. Jejich stopy jsou v areálu patrné dodnes. Část budov se nevyužívá, některé působí vyloženě zchátralým dojmem. Přesto se munička snaží oprášit staré vazby a vrátit se na zbrojařské výsluní. Dnes je součástí MSM Group a zároveň je propojená s holdingem Czechoslovak Group a cílí na své bývalé zákazníky i členské země NATO.

„Země bývalého východního bloku sousedící s Československem žily na československé munici, která byla kvalitní. My chceme tyto země znovu oslovovat, tam chceme směřovat náš byznys,“ popisuje strategii generální ředitel Pavol Čahoj s tím, že například do Polska se dubnická produkce úspěšně vrací.

Dnes je páteří výroby produkce oněch tmavě zelených dělostřeleckých granátů ráže 155 milimetrů z haly s modrými vraty. „Tvoří zhruba 75 procent objemu naší výroby. Proti devadesátým letům jsme zvýšili produkci této dělostřelecké munice pětinásobně,“ popisuje ředitel Čahoj s tím, že v portfoliu továrny zůstaly i rakety ráže 122 milimetrů pro raketomet systému GRAD, přičemž vývojáři dokončují verze střely s doletem prodlouženým až na čtyřicet kilometrů. Tedy na dvojnásobnou vzdálenost, než kam dolétla munice původní (původní rakety měly dolet 20 kilometrů – pozn. red.).

„Máme velmi kvalitní minový program, v jehož rámci jsme schopni vyrobit minometnou munici až do kalibru 120 milimetrů. Nezapomněli jsme vyrábět ani protitankové řízené střely, máme teď v portfoliu novinku, která dokáže prorazit 1000 milimetrů pancíře (odolnost moderních pancířů se udává anglickým termínem Rolled Homogeneous Armour equivalency, zkráceně RHAe, a je to údaj vyjadřující odolnost v ekvivalentu pancíře z válcované oceli – pozn. red.).

Vedení muniční továrny hraje do karet změna, která do Evropy dorazila se „zelenými mužíky“ vyslanými z Ruska na Krym. Anexe strategického poloostrova rozhýbala vlády jednotlivých evropských zemí. Na starém kontinentě se začalo zbrojit na velkou válku. „Země začínají doplňovat počty obrněných vozidel, tanků a dělostřeleckých systémů. To všechno potřebuje munici – a jednotlivé státy NATO zjistily, že nejsou soběstačné. Takže teď máme dobré období,“ pochvaluje si generální ředitel Pavol Čahoj.

Hodinářská práce

V rozlehlé místnosti panuje ticho. Nad pracovními stoly se sklání několik zaměstnanců. Stoly i manipulační vozíky kryje gumová vrstva. Další izolace odděluje pracovní místa od podlahy. I oblečení zde nosí takové, aby eliminovalo statickou elektřinu. Na stolech leží jemné součástky: pružinky, kovové díly, ozubená kolečka a také drobné pyrotechnické části – zpožďovače. Tady se pracuje s pinzetou, potřebujete šikovné ruce a naprosté soustředění.

Z „kovové drobotiny“ vznikají zapalovače dělostřeleckých granátů. Laik by je popsal jako kovové zakončení, které se montuje na špičku náboje. Role zapalovače je však naprosto klíčová. Stará se o to, aby se projektil odjistil až v okamžiku, kdy je v bezpečné vzdálenosti od hlavně, která jej vypálila. To vše se děje v letu, ve zlomcích sekundy, kdy na granát působí obrovské přetížení a projektil zároveň rotuje. Vzdálenost od ústí hlavně musí být 80 metrů. Zapalovač zároveň musí „přežít“ roky skladování bez jakékoliv ztráty funkčnosti.

„Je to naše původní konstrukce,“ říká technický expert Ivan Chýla, který zná továrnu i její produkci jako málokdo.

Dubnická muniční továrna se zájmem sleduje i tendr české armády na nová těžká děla. A podnikům z Czechoslovak Group nahrává představa, již o poptávávaných houfnicích mají vojenští plánovači: podvozek 8x8 zavedený v Armádě České republiky a ráže 155 mm. Ředitel Čahoj nezakrývá, že jím vedený podnik si myslí na část zakázky.

„Chceme uspět s naší municí. Patříme pod česko-slovenskou firmu a osobně jsem přesvědčen, že i pro Českou republiku je výhodnější nakupovat od nás. V případě nějakých technických potíží je pro nás jednoduché do Česka vyrazit a potíže vyřešit. Navíc nemáme problém s jazykovou bariérou jako západní firmy,“ shrnuje Pavol Čahoj.

Tomáš Málek

Autor

Tomáš Málektomas.malek@lidovky.czČlánky

Kde doma tečou peníze? 5 tipů, které vám ušetří tisíce korun
Kde doma tečou peníze? 5 tipů, které vám ušetří tisíce korun

Proč u vás doma nefungují všechny univerzální rady, jak ušetřit? Protože každá rodina funguje jinak! Zaměřte se na to, co opravdu potřebujete, a podle toho postupně utáhněte kohoutek na správném místě. V rozpočtu se pak najde i pár stovek navíc.