Sobotkův podnikatelský život je plný těžko uvěřitelných příběhů. Mimo jiné také krásně ukazuje, že schopným a pracovitým lidem se po pádu komunismu otevřely neuvěřitelné možnosti. A tak tento vyučený soustružník dokázal v podstatě z ničeho vybudovat společnost Frentech Aerospace, která vyrábí součástky pro družice létající k Marsu či Venuši nebo komponenty pro letecký průmysl.
Jaký to je pocit, mít své jméno napsané na modulu, který poletí k Marsu?
Musím říct, že je to něco, co jsem ještě nestrávil. Je to něco nepředstavitelného a doufám, že až tam někdo jednou poletí, tak to najde a bude se divit, kdo je tam podepsaný.
Když jste byl malý, díval jste se často na hvězdné nebe a přemýšlel o tom, jaké by bylo podívat se do vesmíru?
Kdepak, ani mě to nenapadlo. Ale je pravda, že si pořád živě pamatuji na vypuštění prvního Sputniku, na Gagarinův let 12. dubna 1961, byl jsem tehdy nemocný, vybavuji si, že venku bylo teplo a já seděl u okna a hltal zprávy z rozhlasu. Když pak před skoro padesáti lety přistálo Apollo 11 na Měsíci, probděl jsem noc a sledoval to v televizi. Ale kdybyste mi řekl, že jednou budu s týmem lidí vyrábět komponenty do vesmírných družic, tak bych vám odpověděl, že to je nesmysl. Když se dnes ohlédnu za tím, co jsme dokázali, a pomyslím na to, co bychom ještě dokázat mohli, moc si vážím, že jsem tu možnost měl.
Jméno Pavla Sobotky je vyryto na přistávacím modulu, který se vypraví k Marsu
Jak se stane, že se středně velká česká firma dostane do vesmírného byznysu?
Vše je kombinace náhod a velkého snažení, rozsáhlých investic a samozřejmě také velkého štěstí. Zásadním krokem byl pro nás jednoznačně vstup České republiky do Evropské kosmické agentury (European Space Agency – ESA) v roce 2008. Bez toho bychom do rodiny vesmírných firem určitě nepatřili a myslím, že by si o nás nikdo ani záda neotřel. Otevřely se nám tím dveře ke spolupráci, začaly se o nás zajímat firmy, které v rámci programů ESA musely umístit část projektů do nových členských zemí. Mimochodem ESA je skvělá v tom, že se snaží, aby střední firmy dostaly v rámci jejích programů část práce, aby všechno nedělaly jen velké společnosti. Ony ty velké firmy ostatně ani některé věci nechtějí dělat, nejsou také někdy dost flexibilní a mají velké náklady. No a přirozeně je základní podmínkou úspěchu, že se musíte osvědčit a být spolehliví. Je to obrovská zodpovědnost. Před chvílí jsem vám ukazoval modul Canister, který poletí do vesmíru. Kdybychom ho nezvládli udělat, tak už ho nikdo nevyrobí, start už je naplánovaný a my prostě nesmíme udělat chybu. Ve smlouvách jsou ostatně i vysoká penále, která by firmu mohla i položit.
Jakou část vašich tržeb tento vesmírný byznys tvoří?
V roce 2017 to bylo 32 procent. Za loňský rok to ještě spočítáno nemáme, ale určitě to bylo o něco více. Zbytek připadne na letecký a také obranný průmysl.
Pořád platí, že takřka veškerý zisk dáváte zpět do firmy?
Ano, stále to platí.
Takže si nekupujete žádné obří haciendy a nemáte flotilu drahých aut?
Kdepak, na to nejsem. Je ale pravda, že mám tedy dobré auto, BMW 540i, ale ne kvůli tomu, že bych se s ním chtěl někde předvádět. Když máte schůzku na místě vzdáleném nějakých tisíc kilometrů a musíte tam být během jednoho dne, tak se mi nechce jezdit fabií. A jelikož létání nemusí být nutně nejrychlejší způsob přepravy, tak se snažím do tisíce kilometrů jezdit autem.
Vy jste asi tři dekády pracoval v Tesle Brno, jejíž zaměstnanci po listopadu 1989 založili hned několik skvělých a úspěšných společností. Kromě té vaší je to třeba Tescan nebo Delong Instruments. Čím to, že byla Tesla líhní takových podnikatelských talentů?
Ono se to dnes moc nenosí, ale občas je zapotřebí mladým připomenout, co jejich otcové uměli a dokázali. Dnes je módou říkat, že za totality bylo vše špatné a vše se dělalo špatně, ne vždy to je ale pravda. Tesla Brno měla především skvělé elektronové mikroskopy, které v určitou dobu patřily k celosvětové špičce.
Jak k tomu vlastně došlo, že jste se pustil do vlastního podnikání, to vyžadovalo dost odvahy, ne?
Tehdy jsem, myslím, nějakou odvahu ani neřešil. Ono vám vlastně ani nic jiného než se pustit do podnikání nezbylo. Pokud jste se nechtěl dívat, jak se vše rozpadá a podnik jde do kolen, musel jste něco sám udělat. A mně bylo líto zahodit a nepoužít všechno, co jsem se za ta léta naučil. Proto jsem se také spojil s jedním českým emigrantem, který utekl za komunismu do Německa, a založili jsme firmu, která měla dělat na automatických parkovacích systémech. Bylo to nesmírně těžké, protože dělat něco takového bez větších finančních prostředků šlo jen ztuha. Také jsem byl tehdy rok a půl bez výplaty a pracovní dobu jsem měl šestnáct až sedmnáct hodin denně a dvakrát týdně jsem pak ještě musel přes noc s dodávkou do Augsburgu, takže to bylo trochu o život. Nicméně se nám podařilo vyrobit první automatický parkovací systém v republice, v Praze ve Spálené ulici, který mimochodem dodnes dobře funguje. Další zájem ale nebyl, nebyly tehdy peníze, nikdo nedokázal odhadnout, že u nás bude jednou jezdit tolik aut. Je to svým způsobem škoda, možná dnes mohly mít Praha i Brno plně automatické parkovací systémy.
Když jste zmínil nedostatek financí, kdysi jste řekl, že počátkem 90. let nebylo problém získat od bank úvěr na kdejaký nevěstinec, ale průmyslové firmy přicházely zkrátka. Bylo to vážně tak zlé?
Ano, skutečně to tak bylo. Doba byla velmi těžká, průmysl bylo sprosté slovo a nějaká výroba? To bylo považováno za nesmysl. Získat peníze na průmyslovou aktivitu opravdu nebylo možné od českých bank získat. Proto jsme také vlastně o finance nakonec žádali až v Nizozemsku. Holanďané přitom nedokázali pochopit, že v Česku neseženeme úvěr. Nizozemská investiční banka nám tehdy dala úvěr dva miliony guldenů. To byly pro mě nepředstavitelné peníze, já měl sto korun v kapse a už přes rok jsem neviděl výplatu, protože zaměstnancům se platit muselo a na mě nezbylo.
Nerozklepala se vám tehdy pod tíhou těch dvou milionů guldenů kolena?
Bylo to jak z říše snů a pohádek. Myslím, že takové věci se už dnes neopakují, doba je úplně jiná. Jestli se mi z toho rozklepala kolena, si už nepamatuji, zato moc dobře vím, že se mi občas klepou dnes.
Z čeho?
Dnes máte a musíte mít k tomuto podnikání obrovský respekt. Když podepisujete nějaký kontrakt, musíte si být jistý, že vše v pořádku zvládnete. Nemáte odpovědnost jen za sebe, ale i za všechny zaměstnance, kteří tu pracují, a zároveň musíte vědět, že to zvládnou i oni. Z toho někdy člověk nespí.
