Podívejme se na dvě velmi podobné země. Německo a Rakousko. V Německu s dárcovstvím souhlasí 12 procent lidí. V sousedním Rakousku téměř sto procent. Důvodem rozdílu je tzv. základní volba.
Zákon v Rakousku předpokládá souhlas s darováním. Pokud nechci darovat, tak musím v dotazníku zaškrtnout políčko „nesouhlasím“. V Německu musíte zaškrtnout políčko „souhlasím“, abyste se stali dárcem.
Na první pohled malý detail vede k naprosto rozdílným výsledkům. Proč? Za prvé, lidi chápou základní volbu jako doporučení architekta volby, v tomto případě vlády. Za druhé, základní volba na sebe neváže žádnou námahu.
Změna ano. Lidé mají tendenci se vyhýbat volbě a rozhodnutím, protože aktivní rozhodování je namáhavé, stresující a vyžaduje akci. A za třetí, lidé preferují status quo, protože v případě akce nadhodnocují její možné náklady.
V Česku je základní volbou souhlas s dárcovstvím. Ale vliv základní volby můžeme teď naplno vidět v penzijní reformě. Vláda tvrdí, že demografické změny vyžadují vyšší úspory na důchod a řešením je fondové spoření.
Proto tady máme druhý pilíř penzijního systému. Nicméně architekturou volby, kdy základní volbou je nespoření, vláda vlastně způsobila, že mnoho lidí tuto potřebu bude ignorovat.
