8. října 2018 6:00 Lidovky.cz > Byznys > Firmy a trhy

Šimon Pánek, aneb jak se z rozcuchaného idealisty stal manažer dobra

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Šimon Pánek - Člověk v tísni | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Šimon Pánek - Člověk v tísni | foto:  Petr Topič, MAFRA

PRAHA Šimon Pánek už dávno není ten rozcuchaný kluk ve svetru, který vozil v kamionech pomoc na Balkán a do dalších válkou či zemětřeseními sužovaných koutů světa. Dnes chodí v saku a šéfuje skoro dvěma tisícovkám lidí v největší středoevropské neziskovce – Člověku v tísni. Někdejší parta idealistických kamarádů se proměnila v profesionální organizaci. A změnil se i Šimon Pánek.

Někteří politici i část veřejnosti o neziskovkách v poslední době mluví jako o parazitech či pijavicích státního rozpočtu. Šimon Pánek, šéf té nejslavnější a největší české neziskovky, Člověka v tísni, to překvapivě bere docela stoicky. „Je mi přes padesát, pracoval jsem v několika válkách a katastrofách, dal jsem tomu čtvrt století velmi náročné, často krizové práce, takže mě to ani osobně, ani pracovně nijak neparalyzuje. A že mě to občas štve, no koho by to neštvalo,“ říká s tím, že je každopádně o veškeré kritice směřované k neziskovkám ochoten diskutovat. „Jsem si totiž velmi jist, že reálná fakta a argumenty hovoří ve prospěch konceptu neziskových organizací a občanské společnosti,“ dodává.

Grafika k Indexu.

Jak se má v této turbulentní době Člověk v tísni?
Pomineme-li to, že svět je možná v nejhorším stavu od druhé světové války, tak se má Člověk v tísni dobře. Už před mnoha lety jsme se vydali na cestu expertní profesionalizace, což je asi také důvod, proč jsme jednou z nejrychleji rostoucích nevládek v Evropě. Pořád o nás panuje představa, že jsme ti lidé ve vytahaných šedivých svetrech a sandálech, kteří volají: Já dělám dobro, přidejte mi na to! Takoví ti Mirkové Dušínové, kteří pomáhají, protože nic jiného neumí. Taková představa je ale hodně pomýlená. My jsme společnost zaměstnávající asi 1800 lidí, z toho 600 v Česku, rozpočet máme přes dvě miliardy a vnitřně jsme řízeni možná přísněji než klasická firma, protože jsme neziskovka, a kdyby se něco nepovedlo, tak je to v podstatě neřešitelný problém. Pohled do našeho vnitřního fungování by asi byl pro velkou část lidí překvapením. Jsme vlastně složitá, sofistikovaně řízená společnost.

Šimon Pánek - Člověk v tísni

Dvě miliardy korun je poměrně velká částka, jakým způsobem vlastně tyto peníze získáváte?
Stejně jako prakticky všechny neziskovky, i my se snažíme vybírat peníze od lidí a firem, v našem případě jde asi o deset procent našeho rozpočtu. Všechny ostatní peníze soutěžíme. Část na úrovni krajů v České republice, část na úrovni státního rozpočtu, zčásti jde o peníze z evropských strukturálních fondů, které jdou přes Česko, to je souhrnem nějakých dalších deset až dvanáct procent rozpočtu. Celý ten zbytek, tedy asi 80 procent, jsou mezinárodní peníze. Tedy například peníze OSN, Světové banky, EU, případně vlád velkých zemí. Při takových výběrových řízeních donoři specifikují, co chtějí, třeba podporu vzdělávání v severní Sýrii. V takových případech jde o takzvané uzavřené výběrové řízení, kdy vláda osloví vybrané organizace, které v oblasti působí. Existují i otevřená výběrová řízení, ta jsou často na úrovni Bruselu, kdy můžeme podat projekt zaměřený na jakoukoli chudou zemi na světě. Pak proti sobě soutěží třeba 1500 projektů z celého světa, přičemž unie zafinancuje 150 z nich. Jinak na kritiku naší práce občas říkám, že to, co děláme, by samozřejmě mohla plnit i běžná firma. Jen by k penězům od státu nepřidala soukromé peníze tak jako my a navíc by samozřejmě chtěla zisk, takže by na samotnou pomoc nešlo tolik financí. Stát by to vyšlo bezpochyby dráž.

Kontrola vašeho účetnictví je, pokud vím, velmi přísná. Neštve vás, že se u Člověka v tísni kontroluje každá koruna, zatímco u mnoha státních zakázek se penězi plýtvalo a plýtvá?
Tak to by mělo štvát především ty, kteří mluví o tom, že by chtěli být dobrým hospodářem a že by chtěli lépe hlídat státní peníze. Já se za sebe starám o to, zač mohu ručit, tedy abychom peníze používali co nejlépe. Samozřejmě kontroly zatěžují, jen loni a letos u nás dohromady proběhlo či probíhá na sto auditů a finančních kontrol, určitě to pro nás představuje finanční zátěž v podobě statisíců, možná milionu korun ročně. Kdybych o tom mohl rozhodovat, tak bych byl pro to, aby bylo méně kontrol v neziskovém sektoru a více u velkých státních zakázek, také by se asi ušetřilo více peněz ze státního rozpočtu a troufám si tvrdit, že by to bylo přiměřenější, méně jednostranné, kdy nevládky jsou pod drobnohledem a velké státní struktury či firmy realizující zakázky státu pod dohledem, řekl bych, slabým...

Člověk v tísni za dobu své existence výrazně nabobtnal, jak velkou jste vlastně neziskovkou v mezinárodním porovnání?
Řekl bych, že jsme středně velcí. Skýtá to některé výhody. Určitě jsme flexibilnější než ty opravdu velké neziskovky, jejichž rozpočty dosahují třeba jedné miliardy eur. Pořád u nás nefungují odcizené vztahy velké korporace, lidé z Člověka v tísni se mezi sebou znají. Jsme ze střední Evropy, takže jsme finančně přece jen méně nároční než třeba norské, americké nebo britské neziskovky, což je určitá výhoda. Jsme ale zároveň natolik velcí, že nežijeme projekt od projektu jako některé malé neziskovky. Můžeme více investovat do rozvoje systémů, řízení, softwaru, do lidí či do controllingu.

Šimon Pánek - Člověk v tísni

Co všechno se v Člověku v tísni od jeho založení vlastně změnilo?
Mám pocit, že snad úplně všechno, kromě základních pilířů, které jsme si mezi sebou říkali v kuchyňce Lidových novin, kde jsme začínali v letech 1992 a 1993. To znamená, že nelžeme, říkáme to, co děláme, a děláme to, co říkáme. Že za to, co děláme, osobně ručíme, že vysvětlujeme věci, jakkoli jsou složité, a že přijímáme odpovědnost jak za to, co se daří, tak za to, co se nedaří. Že jsme tu pro ty, kterým pomáháme, ne pro sebe nebo pro vlády nebo pro média.

Když s ostatními neziskovkami soupeříte o vypsané projekty, vládne mezi vámi ostré konkurenční prostředí?
Konkurenční prostředí bezpochyby vládne, panuje mezi námi rivalita, což je ale správné, protože nás to nutí se neustále zlepšovat. Na stranu druhou, i když si konkurujeme, tak spolu velmi snadno a dobře kooperujeme. Nemáme si ostatně co závidět, nejde o peníze, a to vztahy činí podstatně měkčí než v byznysu.

Jak těžké je sehnat zaměstnance, když soudě dle výroční zprávy můžete nabídnout spíše podprůměrný plat?
Na rovinu řečeno, s těmi penězi nám to poslední zhruba dva roky opravdu drhne. Chodí ke mně lidi s tím, že jeli tramvají a viděli inzerát s nabídkou platu na pozici řidiče ve výši 35 tisíc. Oni pro Člověka v tísni pracují již pět let a berou třeba 27, kolem třiceti, podle pozice... My se samozřejmě snažíme vytvářet pro zaměstnance prostředí, aby mohli slušně žít, ale poslední dobou je to na trhu práce těžké. Pořád jsme zajímavou alternativou pro lidi, kteří nechtějí ani do byznysu, ani do státní správy. Jsme nejviditelnější nevládkou u nás, máme oprávněně pověst organizace, kde se sice hodně pracuje, ale práce je zajímavá, lidé v ní dostávají rychle důvěru a dostanou se k velkým věcem. Určitě nemáme, co se lidí týká, zásadní krizi, nicméně je to těžší než před pár lety.

Do první humanitární akce jste se pustil před třemi dekádami. Za tu dobu jste se musel setkat s velkou měrou lidského utrpení. To musí být dost depresivní a frustrující, neokoráváte citově?
Když děláte něco, co tváří tvář všem těm obrovským průšvihům přece jen může nějak pomoct, tak to člověka strašně nabíjí. Dovedu si představit, že kdybych obden četl zprávy ze Sýrie a nemohl vůbec nic udělat, tak bych byl daleko frustrovanější. Takhle vím, že přes všechnu tu hrůzu a ohromné počty mrtvých má smysl tam pomáhat, protože většina lidí třeba právě v té Sýrii přežije a bude chtít jít životem dál.

  • 5Diskuse




Najdete na Lidovky.cz