Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Škobrtnutí, které změnilo svět. Finanční krize měla za následek to, že chudí zchudli a bohatí zbohatli

Ekonomika

  6:00
WASHINGTON/PRAHA - Začalo to jako problém amerického hypotečního trhu. Skončilo jako světová krize, která změnila celý svět, zdaleka ne jen ten finanční. Nebýt finanční krize, v Bílém domě by možná neseděl Donald Trump a Velká Británie by dnes asi nemusela řešit podmínky svého vystoupení z Evropské unie. Společnost by nebyla tak silně polarizována a populisté po celém světě by tak mohutně neslavili.

Finanční krize z roku 2008 se zapsala do dějin USA. foto: Lela Geislerová

Až se budou děti za pár desítek let v hodinách dějepisu učit o klíčových událostech, jež ovlivnily běh dějin v 21. století, budou si pravděpodobně pamatovat jen dvě data. Tím prvním bude 11. září 2001 a s ním spojené teroristické útoky ve Spojených státech amerických. Tím druhým pak 15. září roku 2008.

Bylo pondělí devět hodin ráno, když se do světa rozletěla zpráva, že finanční ústav Lehman Brothers požádal o ochranu před věřiteli. Čtvrtá největší americká banka zkrachovala po 158 letech existence. Nešlo jen o největší bankrot v dějinách Spojených států, ale také o symbolický start nejrozsáhlejší bankovní a finanční krize od dob velké deprese 30. let 20. století.

S odstupem deseti let je zřejmé, že dopad toho, co začalo jako americká hypoteční krize, dalece přesáhl nejen hranice Spojených států, ale i hranice světa financí. Fatálně se změnil celý svět.

Je dost dobře možné, že historici budou na finanční krizi roku 2008 jednou nahlížet jako na moment, který definitivně zhatil představu, již mnozí zastávali po pádu komunismu. Totiž že nastává nikdy nekončící éra otevřených, liberálních demokracií.

Chamtivost a nezodpovědnost

Jak už to v historii bývá, finanční krize byla způsobena kombinací řady lidských slabostí, především chamtivosti, nezodpovědnosti a hlouposti. Její příčinou bylo, zjednodušeně řečeno, že finanční ústavy poskytovaly ve velkém hypotéky lidem, kteří ani náhodou neměli na jejich splácení. Nekvalitní hypotéky pak banky zabalily do složitých investičních nástrojů, kterým ratingové agentury přidělily z neznalosti a nedbalosti nejlepší hodnocení, a následně banky tyto investiční nástroje rozprodaly do celého světa. Ve své hlouposti je přitom často kupovaly jednotlivé banky mezi sebou.

Takřka nikoho přitom nenapadlo, že poskytovat hypotéku lidem bez příjmů je ekonomický nesmysl. Když pak hypoteční bublina splaskla a ukázalo se, že onen nezaměstnaný mexický přistěhovalec skutečně nemá svůj úvěr z čeho splácet, nastal globální chaos.

Nesplácené hypotéky zapříčinily krach desítek amerických poskytovatelů úvěrů a bank. Netrvalo dlouho a problémy se rozšířily dále do Evropy a zbytku světa. Bankovnímu systému najednou chyběly reálné peníze a nebyl schopen dostát svým splatným závazkům. Burzy se propadaly, bankrotovaly nejen banky, ale dokonce celé vlády. Nezaměstnanost prudce vystřelila vzhůru.

Lehman Brothers

Podle Mezinárodní organizace práce přišlo na Západě v letech bezprostředně po krizi o práci až 62 milionů lidí. Svět se tehdy ocitl na hraně globální katastrofy. Chybělo málo. Stačilo, aby došlo k lavině bankrotů významných finančních institucí, a mohl zamrznout celý bankovní trh. Nikdo by nevybral peníze ze své banky, nikdo by nedostal úvěr. Svět by se zastavil. Že se nakonec tento katastrofický scénář nenaplnil, bylo jen zásluhou štěstí, obrovských balíků peněz, které vlády vynaložily na záchranu bankovní sféry, a také bezprecedentního experimentu centrálních bank, které, zjednodušeně řečeno, vytiskly a nalily do ekonomiky biliony dolarů. Při zpětném pohledu se zdá, že tato opatření zafungovala, světové ekonomice se zdánlivě daří, centrálním bankám se povedlo nastartovat růst i inflaci. Cena, kterou musel celý svět zaplatit, byla ale obrovská.

Zdaleka nejde jen o ztracené desítky bilionů dolarů. Byla rovněž podkopána dlouhá desetiletí zastávaná víra v to, že z globalizované ekonomiky může těžit velká většina světové populace. Spousta lidí postižených dopady krize si přestává myslet, že svět má být otevřený, šíří se mezi nimi úzkost a také zloba. V tomto smyslu se dnešní situace nebezpečně podobá tomu, čím svět procházel ve 30. letech minulého století. Podobně jako každá krize, i tato navíc otřásla důvěrou zbytku společnosti v elity.

Finanční elity se zdiskreditovaly jak svým chováním, tak tím, že musely být zachráněny z peněz daňových poplatníků. Intelektuální elity tím, že nedokázaly krizi předjímat a následně se nebyly schopny shodnout na tom, jak na ni reagovat. Politické elity pak ztratily důvěru veřejnosti, když zachraňovaly primárně finančníky, kteří krizi způsobili.

Každá demokracie přitom stojí na prosté úmluvě: lidé jsou ochotni respektovat moc a blahobyt svých elit, pakliže se také budou mít dobře. Když ale většinová společnost důvěru v poctivost a kompetentnost elit ztratí, vede to i ke ztrátě demokratické legitimity. A přesně to se v uplynulých letech stalo.

Lidé získali během krize více než jindy pocit, že ti, kteří jim vládnou, nespravují zemi pro ně, ale pro vybranou část společnosti, která se u pomyslného stolu pořádně nacpala, a když přišlo na neodvratné placení, tiše se vytratila, přičemž účet teď musí splácet ti, co jim kručí v břiše. Načež těm hladovým ještě sytí sdělí, že si budou muset utáhnout opasky, protože doba je zlá. Nabourala se tak důvěra ve férovou hru, víra na níž celý kapitalismus stojí, totiž že úspěch se dobývá tvrdou prací. Typickým příkladem podobného vývoje je země, kde to všechno začalo: Spojené státy.

Konec amerického snu

Při pohledu na dnešní stav americké ekonomiky to zdánlivě vypadá, že finanční krize, jež se rozpoutala před deseti lety, je definitivně záležitostí historie. Jakýmsi škobrtnutím, po kterém země s trochou obtíží opět nabrala rovnováhu a pokračovala na své cestě vpřed a vzhůru. Napovídal by tomu i letmý pohled na pár čísel. Korporátní zisky amerických společností jsou dnes na rekordních hodnotách, míra nezaměstnanosti je nejnižší za posledních 17 let a akciový trh reprezentovaný indexem Dow Jones od roku 2009 takřka zčtyřnásobil svou hodnotu.

S trochou nadsázky se dá říci, že generace mladých burzovních makléřů ještě neměla šanci poznat, jak to vypadá, když cena akcií hromadně klesá. Tento růžový obrázek ale hodně klame.

Finanční krize nebyla zaškobrtnutím, ale tvrdým pádem. A ačkoli se Amerika postavila na nohy, mnohé rány, které utržila, stále krvácejí. Pro miliony Američanů není krize vzdálenou, polozapomenutou a překonanou minulostí, ale každodenně pociťovanou tragédií, která obrátila jejich život naruby. Ranou, z které se nikdy neoklepali.

Jak nejbohatšího Ira zruinovala finanční krize

Nejde přitom zdaleka jen o těch devět milionů Američanů, kteří ztratili v krizi práci, či zhruba stejný počet domácností, jenž přišel o střechu nad hlavou. Postiženi byli v podstatě všichni Američané.

Svůj podíl na tom má politika americké vlády, která sice těsně po krizi nalila do ekonomiky v keynesiánském duchu pár stovek miliard dolarů (stačí vzpomenout na balíček stimulů ve výši 787 miliard dolarů z roku 2009), pak ale rozjela tvrdé programy úsporných opatření. Jejich cílem bylo dosáhnout fiskální konsolidace a strukturální reformy ekonomiky, a to často za cenu vysoké nezaměstnanosti a osekání veřejných služeb.

Kombinace obrovského množství peněz, které po krizi do ekonomiky naléval nejen Fed (americká centrální banka), ale i další významné centrální banky po celém světě, a souběžných tvrdých fiskálních úspor sice zabránila finančnímu kolapsu, měla ale hluboký dopad na distribuci bohatství ve společnosti.

Chudí hubnou, bohatí tloustnou

Zatímco úsporné programy snížily úroveň podpory, které se dostávalo málo majetným lidem, takzvané kvantitativní uvolňování (velmi zjednodušeně řečeno nalévání peněz do ekonomiky ze strany centrálních bank) uměle nafouklo ceny mnoha finančních aktiv, díky čemuž ještě více bohatli ti nejbohatší. A tak zatímco jejich jmění utěšeně roste, celkově je většina Američanů chudších než před krizí.

V letech 2007–2013 se medián majetku americké domácnosti snížil o šokujících 40 procent a v současnosti stále zůstává pod úrovní, na jaké byl v roce 1998. Pokles majetku má devastující dopad na úspory Američanů – více než čtvrtina lidí starších 18 let podle průzkumu Fedu z roku 2016 nemá našetřen ani dolar. Mileniálové, tedy mladí lidé narození v 80. letech minulého století, jsou naopak tou nejzadluženější generací Američanů v historii.

Chudé domácnosti často nenacházejí jinou možnost než finanční výdaje záplatovat prostřednictvím půjček, které ovšem často mají vysoký úrok, čímž se situace rodin ještě více zhoršuje. Takové domácnosti samozřejmě žily ve Spojených státech i před finanční krizí, jenže její dopady situaci těchto lidí ještě více zhoršily. Vždyť jak propočítal nedávno sanfranciský Fed, každý Američan přišel kvůli finanční krizi a následné recesi o příjem ve výši 70 tisíc dolarů.

Finanční krize, Fed a banka Lehman Brothers.

Z fenomenálního růstu akciových trhů posledních let navíc naprostá většina lidí v USA přímo neprofituje – do akcií napřímo investovalo jen 14 procent Američanů.

A co je samozřejmě nejvíce frustrující a demotivující, reálné mzdy beroucí v úvahu inflaci jsou takřka na stejné úrovni jako byly před čtyřiceti lety – v roce 1978. Není divu, že spousta mladých Američanů nevěří, že se budou mít lépe než jejich rodiče a že jejich vlastní děti na tom budou jednou lépe než oni sami.

Co ale většinu Američanů frustrovalo snad ještě více než finanční ztráty, byl pocit neskonalé nespravedlnosti. Bankéři, kteří finanční krizi rozpoutali, zůstali vesměs nepotrestáni, a řada z nich si ještě odnesla bohaté odstupné. Několik z nich sice přišlo o práci, do vězení ale nešlo žádné „velké zvíře“.

Speciální komise „The Financial Crisis Inquiry Commission“, která vyšetřovala příčiny finanční krize, sice ministerstvu spravedlnosti navrhla obžalobu devíti vysokých představitelů velkých finančních ústavů, žaloba ale nakonec nepadla žádná.

Některé finanční instituce musely zaplatit vysoké pokuty, vzhledem k jejich obřím ziskům šlo ale ve skutečnosti jen o drobné. Často se říká, že se finanční instituce z krize příliš nepoučily, to ale není přesné. Jedno ponaučení si odnesly: že jim nakonec stejně všechno projde. Jak zklamaně prohlásil šéf zmíněné vyšetřovací komise Phil Angelides: „Kdyby někdo ukradl z malého obchodu tisíc dolarů a bylo mu umožněno celou záležitost urovnat pokutou ve výši padesáti dolarů, myslíte, že by pak něco podobného udělal znovu? No samozřejmě, že ano.“

Pocit křivdy samozřejmě umocňovalo, že banky, které vydělávaly a stále vydělávají desítky miliard dolarů, nakonec musely být zachráněny právě z peněz daňových poplatníků. Došlo ke klasické privatizaci zisků a socializaci ztrát.

Bohatí byli zachráněni chudými, sami následně ještě více zbohatli a chudí ještě více zchudli. Majetková nerovnost se v důsledku toho vyšplhala na rekordní hodnoty.

MACHÁČEK: Donald Trump a trhy, obchod, hospodářství

Nelze se pak příliš divit, že lidé, které důsledky finanční krize zasáhly nejvíce, nyní podporují populistické povstání proti stávajícím elitám, jež se podle nich o jejich problémy a obavy nezajímají.

A tak bílá americká dělnická třída po ztrátě kdysi jistého zaměstnání podpořila Donalda Trumpa, kterému uvěřili, že „učiní Ameriku opět velikou“. Lidé z podobné vrstvy společnosti ve Velké Británii zase hlasovali pro odchod země z Evropské unie. K obojímu bezpochyby přispěly i další faktory související s finanční krizí. Totiž ztráta důvěry v ekonomy, zmíněný nárůst populismu a také intenzivní polarizace společnosti.

Nevěříme vám

Jestli něčím finanční krize skutečně otřásla do základů, pak to byla důvěra v ekonomy i ekonomii jako vědu. Řada lidí si kladla stejnou otázku, kterou položila královna Alžběta na vrcholu krize renomovaným ekonomům z London School of Economics: „Jak je možné, že si přicházející krize nikdo z ekonomů nevšiml?“

Výše zmíněná kombinace úsporných opatření na straně jedné a stovek miliard dolarů vynaložených na záchranu finančních ústavů a nalévaných do ekonomiky na straně druhé navíc v mnohých vzbudila pocit, že ekonomická logika upřednostňuje zájmy úzké skupiny privilegovaných před zbytkem společnosti.

Ztráta víry jak v důvěryhodnost ekonomů, tak i v motivaci jejich krizových opatření měla hluboký politický dopad. I kvůli ní neměly předpovědi ekonomů o negativním dopadu brexitu takový vliv při referendu o odchodu Velké Británie z EU. Lidé jim prostě nevěřili.

To samé bylo a stále je vidět i ve Spojených státech, kde v prezidentském volebním klání získali obrovskou podporu Bernie Sanders a Donald Trump se svými protekcionistickými ekonomickými programy. Spousta lidí opět nechtěla a nechce naslouchat ekonomům, kteří tvrdí, že nic takového v globalizovaném světě velmi pravděpodobně fungovat nebude.

Co na tom, že reálná ekonomická politika Donalda Trumpa obyčejné Američany poškodí (rozpoutávané obchodní války), zatímco boháčům prospěje (Trumpem prosazená daňová reforma). K argumentům ekonomů jako by byli jeho podporovatelé hluší.

Makléři se chytali za hlavu, začínali si uvědomovat následky krachu Lehman Brothers.

Jak již bylo řečeno, finanční krize svým dílem přispěla i k dramatickému nárůstu populismu v politice. Na první pohled to tak nevypadá, vždyť populismus je na vzestupu i v poslední době, kdy ekonomika roste solidním tempem. Jenže je třeba si uvědomit, že současný ekonomický růst je od toho předkrizového v něčem odlišný. Je totiž značně nerovnoměrně rozložen nejen mezinárodně, ale i v rámci jednotlivých států.

Jestliže před krizí by podle propočtů ekonomů trvalo třicet let, aby se příjem na hlavu ve všech zemích EU dostal na stejnou úroveň, nyní by to samé trvalo sedmkrát déle.

Rozdíly se zvýrazňují i mezi obyvateli země jedné. Nízkopříjmové obyvatelstvo benefitovalo z ekonomického růstu před krizí mnohem více než z růstu dnešního. Krásně je to vidět na nárůstu chudoby v zemích EU. Ačkoli HDP na hlavu od roku 2009 stabilně rostlo, úroveň relativní chudoby (ta nastává, když lidé nemají určitý stupeň minimální životní úrovně, stanovené vládou) se navzdory tomu zvyšovala až do roku 2013. Na předkrizovou úroveň se relativní chudoba nedostala dokonce ani v roce 2015, zatímco HDP na hlavu bylo na předkrizových hodnotách již v roce 2011.

Zvláště dramaticky se to projevilo na jihu Evropy. Z celkem 89 milionů občanů EU trpících relativní chudobou jich 37 milionů žije v jižní Evropě. Je tak evidentní, že sladké plody ekonomického růstu posledních let zůstaly podstatné části společnosti odepřeny.

Konečně pak finanční krize výrazně napomohla polarizaci společnosti. Jak dokládají ve své práci ekonomové Amir Sufi, Atif Mian a Francesco Trebbi, nejde jen o fenomén krize poslední. Z jejich analýzy vyplývá, že po jakékoli bankovní, měnové nebo dluhové krizi klesá mezi voliči podíl centristů a umírněných, zatímco podíl pravicových i levicových radikálů roste.

V podstatě k tomu samému závěru dospěli i němečtí ekonomové Manuel Funke, Moritz Schularick a Cristoph Trebesch, když analyzovali rozličná data sesbíraná v posledních 140 letech ve dvaceti rozvinutých zemích. Podle jejich zjištění jsou finanční recese doprovázeny a následovány velkým vzestupem občanských protestů a růstem podpory antisystémových (především radikálně pravicových) stran.

Když se podíváme jen na údaje po druhé světové válce, frekvence demonstrací a protestů na ulicích vzrostla podle propočtů německých ekonomů během pěti let od poválečných krizí o 30 procent a podíl hlasů získaných radikálně pravicovými kandidáty za stejnou dobu vyskočil dokonce o 37 procent.

Jeden příklad za všechny: pro francouzskou xenofobní krajně pravicovou Národní frontu hlasovalo v roce 2007 (tedy těsně před vypuknutím krize) 4,3 procenta francouzských voličů, za další čtyři roky už ale ve volbách získala 13,6 procenta.

Příklon voličů k extrémně pravicovým stranám dokládá i nedávná analýza společnosti Bloomberg, která sledovala volební výsledky radikálně pravicových stran ve 22 evropských zemích. V posledních parlamentních volbách hlasovalo pro tyto strany v průměru 16 procent voličů. Ještě před deseti lety získaly pouhých 11 procent a v roce 1997 dokonce jen pět procent voličských hlasů.

Dalo by se předpokládat, že tento vývoj je prostě důsledkem obecné frustrace lidí z politického vývoje. Jenže to by pak logicky měla růst i podpora krajně levicových stran. To se ale neděje. Z analýzy německých ekonomů vyplývá, že zatímco krajně pravicové strany obecně po finančních krizích profitují, podpora stran krajně levicových zůstává více méně stejná.

To má opět konkrétní politické důsledky. Stačí se podívat na vývoj v Maďarsku, kde po krizi roku 2008 stoupla popularita krajně pravicové a otevřeně antisemitské strany Jobbik. Vládnoucí pravicová strana Fidesz premiéra Viktora Orbána v obavě z této sílící konkurence prostě převzala radikální národovecké pozice Jobbiku a sklouzává ke xenofobní a někdy až antisemitské politice.

Blíží se další krize

V každém klasickém dramatu by po krizi měla nakonec nastat katarze, tedy okamžik očištění. K ničemu takovému ale v posledních deseti letech nedošlo. Viníci zůstali nepotrestáni, za jejich hříchy zaplatili jiní a celý finanční svět není navzdory všem možným regulacím o mnoho bezpečnější, než tomu bylo před finanční krizí.

V burze v New Yorku začal před deseti lety chaos.

Opatření přijatá v poslední dekádě ve snaze zabránit rozsáhlejší katastrofě v sobě navíc mohou skrývat zárodky krize příští. Extrémně uvolněná měnová politika centrálních bank způsobila, že se na trzích nafukují nebezpečné bubliny (stačí se podívat na trh nemovitostí). Nevídaně levné úvěry, kterými chtěly banky rozpumpovat ekonomiku, znovu vedly k nezodpovědnému zadlužování.

Jak ostatně opakovaně varuje Banka pro mezinárodní platby (BIS), úroveň zadlužení v globální ekonomice je vůbec nejvyšší v historii. Hluboké problémy řady evropských zemí od Itálie přes Španělsko, Francii až po Řecko nebyly za poslední dekádu vyřešeny. Do vážných potíží se mezitím dostaly i další ekonomiky, klasickým příkladem je Turecko.

Čeští vlčci z Wall Street aneb jak přijít o životní úspory za pár týdnů

Velká investorská jména už nějakou dobu varují před tím, že další finanční krize se již blíží, a ekonomové se předhánějí v odhadech, co by ji tak mohlo spustit.

V konečném důsledku je ale nakonec možná jedno, kdo podpálí onu pomyslnou zápalnou šňůru. Podstatné je to, že výbušnin máme pod sebou připraveno více než dost. A tak lze jen tiše doufat, že v požáru, který jednou nastane, neshoří celá otevřená světová ekonomika.

Autor: