Na první pohled je obec Jílovice s rozlohou půl čtvrtého kilometru čtverečního a třemi stovkami obyvatel takřka k nerozeznání od jiných malých vesniček. Pár stavení, hospoda a božský klid, který jen občas přeruší štěkání psů nebo kokrhání kohouta. Anebo když vás Kamil Dachs nechá nahlédnout do své kovárny, zatímco roztopil výheň a rozjel buchar.
Údery kladivem do žhnoucího kovu se ozývají téměř s železnou pravidelností. Jen málokdo by v Jílovicích, ležících asi sedmnáct kilometrů na severovýchod od Hradce Králové, tušil zrod samurajských mečů dosahujících japonské kvality. Spolu s noži je tu pod značkou Dachs Knives vyrábějí bratři Radim a Kamil Dachsovi.
Napoprvé vznikl mečík
„Z Japonska nám bylo sděleno, že musíme meče značit, čímž nám dali najevo, že jsou na takové úrovni, že by se mohly s těmi japonskými zaměnit,“ těší druhého z bratrů, Radima Dachse. Proto své výrobky začali opatřovat značkou Tanuki, což je postava japonské mytologie, personifikace šelmy podobné jezevci, německy dachs.
Kamil Dachs (vlevo) je kovář, jeho bratr Radim krom jiného meče vybrousí. K výrobě samurajských zbraní je přivedla romantická klukovská záliba, která začala u sledování Želv Ninja. Nyní se výrobou mečů a nožů uživí. Na ježdění v bavoráku to prý ale není.
Oba bratři byli odkojeni želvami Ninja, odmala se zajímali o bojové umění, samuraje nevyjímaje. „Kamil se pak vyučil kovářem a já ho pořád otravoval, že chci samurajský meč,“ začíná vyprávět Radim Dachs, jenž se zase učil truhlařině. A tak se pustili do práce. „Jenže jsme nevěděli, že musíme mít ocel s určitým obsahem uhlíku, který se poté kovářským svařováním vypaluje, že se to kalí. Prostě jsme vzali náhodný kus železa, jenž šel dobře svařovat, a vznikl nám nějaký mečík, který měl do toho samurajského daleko,“ vzpomíná mladší z bratrů Radim.
A jelikož na nic podobného tu žádné kurzy neexistují, pokračovali samostudiem z dostupné literatury, podle rad z doslechu nebo od strýce. Své poznatky pak testovali metodou pokus omyl. „Když jsme začínali, žádné zdroje tu nebyly, jen pár knížek v japonštině a angličtině, ale my cizí jazyky příliš neovládáme, takže jsme sledovali spíš obrázky,“ přiznává Radim. V Japonsku, kde mají meče úplně jinou kulturu, má každá operace výroby svého řemeslníka, Dachsovi to vše zvládají sami.
Na svých webových stránkách uvádí, že se výrobě mečů a nožů věnují od roku 2002, ale ve skutečnosti začali mnohem dříve. Donedávna ovšem oba bratři měli ještě vlastní zaměstnání, Kamil jezdil svářet konstrukce do Německa, Radim se přes truhlařinu a restaurování nábytku dostal ke kontrole kvality na pianech v Petrofu. Jenže pak se zakázek nabalilo tolik a vysedávání v dílně po nocích je začalo zmáhat, a začali naplno. „Není to na to, aby člověk jezdil bavorákem, ale neskutečně nás to baví a děkuji vesmíru, že nejsem ve fabrice v montérkách, mohu být vlastním pánem a uživím rodinu,“ říká Radim Dachs s tím, že tady úplně neplatí, že řemeslo má zlaté dno, nýbrž spíš dubové.
Hlavně na meč nesahat
V malé chaloupce Kamila Dachse dovedou oba bratři o své práci nadšeně hovořit dlouhé hodiny – když člověk pronikne do oboru více, zjistí, že to není jen o meči, ale i o cestě samuraje, s níž se pojí celá mytologie.
Radim tu dokonce má jednu ze svých dílen, kde meče na kamenech zamokra brousí a leští. Zabere to kolem osmdesáti hodin. „Meč je hodně ostrý, ale to, že na něj hodíte šátek a ten se přetne napůl, je mýtus,“ podotýká.
Na zdi visí jejich prvopočin, ale i japonský originál ze 14. století. Je přísně zakázáno na meč sahat, raději se k němu ani moc nepřibližovat a nemluvit, aby na něm neulpěla ani kapička sliny.
„Člověk má agresivní pot a to by se na uhlíkové oceli hned projevilo rzí. Sáhnete na meč, já ho neočistím a druhý den tam už uvidím otisk,“ vysvětluje Radim. O svůj poklad tak vlastně pečuje podobně jako samuraj, který se s ním doslova mazlí a natírá ho různými olejíčky.
  |
Traduje se, že meč je duší samuraje, a proto si jej tolik chrání. V boji se například samurajové vyvarovávali střetu mečů, protože by si zničili nástroj obživy. „To je také důvod, proč se dochovalo spousta originálů ze 12. a 13. století. Samurajský meč se dědil z generace na generaci a neustále se o něj někdo staral. U nás nic takového nenajdete. Když bojovník zemřel, meč putoval do hrobu s ním,“ popisuje Kamil Dachs.
Jsou proto pravidla, jak s mečem zacházet, jak jej nosit, kdy a jak tasit nebo jak ho vystavovat. V Japonsku je meč dokonce jedním z národních symbolů, znamením čistoty a boje se zlými věcmi. Zatímco u nás platí přísloví, jaký pán takový pes, japonský ekvivalent praví, je-li duše samuraje zlá, pak je zlý i jeho meč.
Samurajskou zbraň si od Dachsů může objednat kdokoliv, nic jako zbrojní průkaz na něj nepotřebuje. Většinou se jedná o zájemce, kteří mají k japonské mytologii vztah, s mečem cvičí nebo si plní svůj dětský sen. I proto se meče nevyrábí na sklad. „Tito zákazníci většinou chtějí, aby se meč vyráběl přímo pro ně, nechtějí nic, co už někde leželo,“ říká Kamil Dachs.
Nože pro fajnšmekry. Kromě kvalitní čepele jsou unikátní díky materiálům použitým na rukojeti. Může jít o zkamenělé dřevo, dinosauří kost, meteorit nebo mamutí kel.
Ryzí alchymie
Cena začíná na 85 tisících korun a zvyšuje se podle použitých materiálů – třeba přidaných stříbrných nebo zlatých komponentů –, a tím pádem i složitosti výroby. „Nejdražší meč jsme dělali za 170 tisíc korun,“ upřesňuje Kamil Dachs. Kvůli pracnosti zvládnou bratři za rok nejvýše pět kusů, ale reálně jich vyrobí spíš méně. Čekací doba se proto pohybuje kolem jednoho roku. Přestože i nůž může stát čtyřiapadesát tisíc, jsou obecně dostupnější a Dachsovi jich za rok zhotoví stovky.
Pravý japonský meč vzniká překládáním oceli – vrstev může být třeba 250 tisíc, ale i kolem milionu. Spolu s následným kalením jde o ryzí alchymii, kdy vše může být během okamžiku ztraceno.
Měkké jádro se připravuje z obručí starých žebřiňáků. Sice jsou rezaté jako liška, ale kovářským svařováním se vyčistí. Břit je naopak tvrdý. Zároveň vrstvy musí být pokaždé orientovány jiným – předem daným – směrem, aby zůstaly zachovány mechanické vlastnosti meče. Kdyby si to kovář nepohlídal, mohla by mu klidně vzniknout kosa.
Že si milion vrstev nedokážete představit? „Naskakuje to exponenciálně. Na začátku máte deset prutů materiálu, které seknete natřikrát, dáte je na sebe a rázem máte třicet. A tak dále,“ popisuje kovář. Zas tak jednoduché to ale také není, zato fyzicky náročné.
