LN: Když se díváte po ránu do zrcadla, vidíte svoji maminku?
Podobám se jí asi čím dál víc – nedávno na mě koukal Radvan Pácl v divadle Kolowrat a řekl: „Promiň, úplně mně ukápla slza, vypadáš, gestikuluješ, mluvíš jako tvoje matka.“ Sestra Isabela je spíš po tátovi.
LN: Jak vypadal táta?
Skvěle. Vysoký chlap a měl svůj styl. Nechával si šít u krejčího Hromádky a táta mu za to platil – jako další výtvarníci – obrazy. Krejčí Hromádka měl pěknou sbírku, kterou nám půjčil na výstavu do Jízdárny Pražského hradu. Táta si držel svůj druh elegance, chodil v saku, kravatě, v sedmdesátých letech v roláku. I máma byla hodně elegantní.
LN: Vašeho tátu provází pověst nejen mimořádného výtvarníka, ale taky legendárního bohéma.
Táta byl rozšafný chlap… Už je to dvacet pět let, co umřel, bylo mu šedesát dva a mně v té době pětadvacet. Našel ho soused, pan Zálešák samotného v jeho slavném vinohradském ateliéru, mrtvice a infarkt najednou. Odešel okamžitě. Krásná smrt.
LN: Myslíte na něj, na mámu?
Když táta odešel, nemohla jsem dlouho poslouchat džez, který u nás hrál pořád. Vůbec jsem nepochopila, kam šel, proč zmizel. A když zmizela máma, to je teprve tři roky, neměla jsem najednou kam zavolat. Bez rodičů je smutno. Bylo mi líto, že to máma měla složitý – umírala dlouho.
LN: Jak se ti dva seznámili?
Na bijáku v Sokolovně na Spořilově, kde zrovna vyrostla příměstská čtvrť rodinných domků. Tam se nastěhovali tátovi rodiče, máma tam bydlela u svých tetiček. To muselo být v těch třicátých letech skvělé místo. Mezi sousedy byli lidé, kteří tvořili jádro skupiny Spořilovští surrealisté, jako Zbyněk Havlíček, Rudolf Altschul, Robert Kalivoda a připojil se k nim i táta.
LN: A maminka asi taky, když vzpomíná, jak potkala Libora Fáru: „Když jsem viděla jeho obraz Dvě tváře (Deux visages), říkala jsem si, ten bych chtěla mít – a jeho autora taky“.
To byla velká láska. Celoživotní. Žili a pracovali spolu v jednom ateliéru strašně let, a i když máma s tátou od roku 1982 nežila, stále se navštěvovali, nějak tak spolu zůstali. Myslím, že byli pro sebe stvořeni. Osudová láska. Táta byl bohém, asi to pro mámu nebylo jednoduchý, ale jejich vztah musel být neuvěřitelně silný - setkávali se v práci a hodně si od sebe brali, vrostli jeden do druhého. A ten obraz Dvě tváře namaloval táta právě na Spořilově, kde se začal taky přátelit s Medkovými, s Istlerem…
Celý rozhovor v magazínu Pátek LN
