Rehabilitovaní často pokládají výši odškodnění za výsměch, říká advokát Müller Pavla Wonky |
Advokátu Lubomíru Müllerovi se na konci května nepodařilo Benešovou přesvědčit k přehodnocení postoje z loňského listopadu. Tehdy poprvé odmítla Müllerův podnět, aby si u NS stěžovala, že soudy v Hilsnerově trestní věci porušily zákon. „Uváděné skutečnosti svědčí spíše o zájmu historickém a celospolečenském než o dostatečně intenzivním konkrétním a individuálním zájmu,“ píše se ve vyrozumění ministerstva spravedlnosti o definitivním odložení Müllerova podnětu, jež mají LN k dispozici.
Leopold Hilsner.
Benešová nepochybuje, že tehdejší trestní řízení proti Hilsnerovi bylo ovlivněno i mimoprávními (tedy antisemitskými – pozn. red.) okolnostmi a nebylo tak v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Stížnost pro porušení zákona jakožto mimořádný opravný prostředek v trestním řízení by však podle ní měla být uplatňována tehdy, kdy její projednání může mít alespoň do jisté míry reálný dopad na současnost. „Neměla by být nástrojem ryze symbolickým, sloužícím k nápravě historických křivd, bez ohledu na to, jaká doba uplynula od jejich spáchání a zda je případné rozhodnutí Nejvyššího soudu způsobilé mít konkrétní účinky například na odsouzenou osobu či její bezprostřední pozůstalé,“ odepsal advokátu Müllerovi z pověření ministryně Benešové ředitel Odboru dohledu a kárné agendy ministerstva spravedlnosti Jan Převrátil.
Individuální dopad
S tím však Müller nesouhlasí. Stížnost pro porušení zákona v Hilsnerově případu podle něj konkrétní a individuální dopady na žijící lidi má. „Jedním z takových lidí je například předseda Klubu za starou Polnou Jan Prchal. O této kauze v průběhu let shromáždil rozsáhlé materiály. Dlouhodobě veřejně poukazuje na rozpory v rozsudku a neochotu justice případ revidovat. Prchalova prateta Blanina Prchalová byla v polenském Židovském městě majitelkou krejčovské dílny, přátelila se se zavražděnou Anežkou Hrůzovou a svědčila v Hilsnerově procesu,“ argumentuje Müller.
Stěžovat si u NS na porušení zákona v této kauze odmítli před Benešovou před 20 lety již ministři spravedlnosti Vlasta Parkanová (1998) a Otakar Motejl (1999). „Konečné rozhodnutí v Hilsnerově kauze vydal vídeňský soud, a proto se domnívali, že byl-li konečný rozsudek nad ním vynesen tam, musí to dnes řešit rakouská justice. Toto dohadování je už ale bezpředmětné. NS totiž loni akceptoval stížnost proti rozsudku vojenského soudu v Brně, přestože konečné rozhodnutí padlo na Slovensku,“ argumentuje Müller na podporu ministerské stížnosti v Hilsnerově kauze jiným svým klientským případem.
Advokát Lubomír Müller.
Leopold Hilsner byl 19. září 1899 odsouzen Krajským soudem v Kutné Hoře k trestu smrti za vraždu Anežky Hrůzové, k níž mělo dojít 29. března 1899. Hilsnerův obhájce Zdenek Auředníček podal proti rozsudku zmateční stížnost. Nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni jí vyhověl a trestní případ přikázal k novému hlavnímu líčení Krajskému soudu v Písku. Ten pak Hilsnera odsoudil 14. listopadu 1900 ke stejnému trestu, tentokrát však již pro dvě vraždy. Kromě násilné smrti Anežky Hrůzové mu totiž byla přičteno i usmrcení Marie Klímové ze 17. července 1898. Následnou Hilsnerovu zmateční stížnost již vídeňský kasační soud zamítl. Trest smrti byl Hilsnerovi rozhodnutím císaře Františka Josefa I. přeměněn na doživotní žalář. Z vězení byl propuštěn 24. března 1918 na základě milosti císaře Karla I. Po propuštění si své jméno změnil na Heller.
A proto je podle advokáta Müllera dalším, kdo má na otevření Hilsnerovy kauzy konkrétní zájem, vnuk Siegfrieda Hellera, představeného židovské obce v Polné v době hilsneriády. „Siegfried Heller byl totiž opatrovníkem či ochráncem Leopolda Hilsnera. Jeho kauzou byl silně traumatizován a zemřel krátce po skončení procesu. Silný vztah Leopolda Hilsnera k rodině Hellerových prokazuje, že Hilsner po propuštění z vězení požádal o změnu svého příjmení na Heller, což mu bylo v roce 1922 povoleno,“ tvrdí Müller.
Hilsner zemřel 9. ledna 1928 ve Vídni ve věku jednapadesáti let.
