KOMENTÁŘ: Lex Voucher – aneb občan jako sponzor cestovních kanceláří a státu

Cestovní kanceláře budou moci za zrušené zájezdy dávat poukazy

Našinec celý rok šetří na tradiční dovolenou u moře, kterou si v dobré víře a s nadějí na odpočinek objedná v lednu tohoto roku (např. využije slev v rámci tzv. first minute) a následně vypukne koronavirová pandemie (a panika). Stát nejdříve nedoporučí svým občanům cestovat do určitých destinací, následně všem zakáže vycestovat. Vláda oznamuje v médiích, že na dovolenou u moře může náš člověk zapomenout, protože celá republika zůstane zavřená, anebo jiné státy nebudou chtít turisty přijímat.

Obyčejný člověk by si tedy rád namísto zahraniční dovolené zajistil alternativu v ČR či použil ušetřené peníze na dotování současného výpadku finančních prostředků v domácnosti. Úspory však vydal za zálohy cestovní kanceláři, na doplatek poslední zálohy již nemá peníze, protože manželka je doma na ošetřovném, které stále neobdržela, a rodinu v zásadě živí pouze manžel. Výpadek jednoho platu je velmi citelný. Rodinná rezerva vytvořená pro mimořádné situace pomalu dochází… co dělat?

Je na místě žádat cestovní kancelář o vrácení záloh, neboť se jeví, že dovolená v Řecku nebude, a pokud by přece snad bylo možné dovolenou na konci června uskutečnit, ohrozí ostatní členy rodiny možnou nákazou nebo bude muset zůstat další týdny doma v karanténě? Bezpečnější by bylo zůstat doma, ale cestovní kanceláře mu namísto vrácených prostředků nabízejí voucher.

Právní řád řešení této situace zná: počítá s tím, že průměrný spotřebitel (obyčejný člověk) uzavře smlouvu s cestovní kanceláří (podnikatelem) v nějakém „právním ovzduší“, a když v budoucnu vznikne problém, bude primárně chráněn spotřebitel. Jeho práva jsou k okamžiku uzavření smlouvy obsahem „cestovatelského batůžku“ a bez jeho souhlasu je nelze měnit.

Spotřebiteli nemá být na újmu, je-li oním problémem v cílové destinaci znečištěné moře, přemnožení hlodavci, stávka hotelového personálu, zákazy místních orgánů, ekonomická krize nebo virová pandemie. Spotřebitel se oprávněně spoléhá, že podmínky, které platí v okamžiku sjednání smlouvy, budou platit i v době předpokládané doby zájezdu, a že není možné je zpětně svévolně měnit, ať už podnikatelem či samotným státem, který jejich dodržování – jako stát právní – má garantovat. Případná nová pravidla a podmínky, nechť se vztahují na nové smlouvy. Tento princip je nejen pravidlem zdravého rozumu či principem férového uspořádání věcí, ale standardním principem demokratického právního státu.

Ochrana spotřebitele

Jedním ze základních práv, které nám občanům EU garantuje Charta základních práv EU, je vysoká úroveň ochrany spotřebitele (srov. čl. 38). V současné době se však zdá, že základní práva EU platí jen někdy, či jen tehdy, kdy se to lokální moci zákonodárné a výkonné hodí, a že práva spotřebitele vůči silnějšímu podnikateli je možné modifikovat a měnit zcela libovolně, a to i zpětně. Krásně nám to demonstruje tzv. Lex Voucher (zákon č. 185/2020 Sb.), který byl přijat v důsledku vzniku koronavirové pandemie.

Spotřebitel by tedy chtěl využít svého zákonného práva na odstoupení od smlouvy, protože vznikly mimořádné okolnosti, které znemožňují obvyklou a klidnou realizaci dovolené v červnu, a ví, že podnikatel má povinnost jak podle našeho práva, tak i podle práva EU, vrátit mu všechny zálohy nejpozději do 14 dnů od odstoupení (srov. § 2535 Občanského zákoníku a čl. 12 odst. 4 směrnice 2015/2302). K jeho překvapení mu však cestovní kancelář sdělí, že mu peníze nevrátí, protože se změnila „pravidly hry“ a místo peněz obdrží pouhý kus papíru (voucher), který mu má zaručit, že odjede na dovolenou někdy jindy, příp. že mu tedy podnikatel peníze vrátí, ale až cca za rok a půl. Stát dal touto změnou pravidel (přijetím voucherového zákona) přednost ochraně podnikatele na úkor spotřebitele.

Má-li tedy důsledky mimořádné události nést ten nejslabší a nejzranitelnější v cestovatelském řetězci (tedy obyčejný člověk), pak je to nepochopitelné jak pro zákazníky, tak pro mne, právníka: úprava ochrany spotřebitele je právě od samého počátku nastavena tak, aby nebylo možné jen tak měnit práva zákazníků a že v tomto směru je stát před silnější smluvní protistranou ochrání.

„Bezúročná půjčka”

Postupme v našem přemítání do další úrovně. Obvyklá cena průměrného zájezdu pro čtyřčlennou rodinu v Řecku může být okolo 60 tis. a výše. Pokud by spotřebitel finanční prostředky nyní vložil u některé z renomovaných bank např. na spořící účet apod. mohl by za dobu, kdy cestovní kancelář užívá jeho peníze získat majetkový prospěch okolo 500 – 800 Kč, nehledě k tomu, že vzhledem k předpokládané inflaci co si dnes koupí za 60 tis., může si za rok a půl koupit např. za 70 tis., tj. reálná hodnota oněch zadržených 60 tis. při jejím vrácení může být o 5, 10 či více procent nižší. Kdybychom provedli výpočet další, řekněme, že jde o cestovní kancelář se 100 klienty, tj. taková cestovní kancelář dostala do nás klientů celkem 100 x 500 Kč, tj. 50 000 Kč, když těch klientů bude 1000, pak jsme ji sponzorovali cca 500.000 Kč až 800.000 Kč. A ve výpočtech můžeme pokračovat… Situaci můžeme obrátit.¨

Co kdyby si oněch 500.000 Kč půjčila cestovní kancelář od nějaké renomované banky (nikoli lichváře)? Presumujme, že najdeme poskytovatele, který půjčí podnikateli na 5% úrok. V takovém případě by cestovní kancelář zaplatila na úrocích cca 30.000 Kč. Spotřebitelé tak v zásadě poskytují cestovní kanceláři bezúročnou půjčku (zápůjčku). Obyčejný člověk tak opět zaplatí podnikání třetího subjektu, ačkoli subvence a podpora podnikání má býti politikou státu, nikoli břemenem občana a jeho rodinného rozpočtu. Spotřebitel – obyčejný průměrný občan – tak sponzoruje stát a podnikatelskou sféru ze svého skromného domácího rozpočtu. A někdy zákazník „živí“ i další subjekty – třeba když si koupí zájezd na splátky, tj. platí formou spotřebitelského úvěru.

Vázané vklady po válce

Osobně mi Lex Voucher připomíná vázané vklady po druhé světové válce (dekret prezidenta republiky č. 91 o obnově měny z 19. října 1945), kdy střadatelé sice měli oficiálně peníze v bankách, ale nemohli si je vybrat či s nimi jinak disponovat, protože byly „vázány“. Následně přišla měnová reforma (zákon č. 41 o peněžní reformě z 30. května 1953), a to přes výslovné ujištění, že naše měna je pevná a vázané úspory v bankách se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Zkušenost nás obyčejných občanů se sliby státu není příliš dobrá, a to bohužel ani po roce 1989. Není to tak dávno, co jsme uzavírali stavební spoření, a stát nám sliboval, že budeme dostávat vysokou roční podporu a pak náhle, opět v průběhu hry, řekl, že si to rozmyslel a platí jiná pravidla a podporu snížil, nejen u nových smluv, což by bylo v souladu s právními principy, ale i ve stávajících právních vztazích. Jak potom může občan důvěřovat slibům státu?

Pravidla hry se nemohou autoritativně měnit

Na závěr mého příběhu si dovolím ryze právní pohled, byť formulovaný poněkud lidově. Právní stát garantuje svým občanům, že pravidla hry (tedy práva a povinnosti) se nemohou autoritativně měnit v jejím průběhu, ledaže by to bylo v jejich prospěch, tj. ve prospěch mě jakožto občana, spotřebitele, člověka, nikoli ve prospěch cestovní kanceláře, podnikatele, nadnárodní korporace, nebo ve prospěch státu (byť by jeho cíl byl jakýkoli).

Právo EU stanoví pravidla, která nemohou být měněna, jak se komu zachce, tj. vysoká míra ochrany spotřebitele je garantovaným základním právem každého občana EU a konkrétně se projevuje ve směrnicích na ochranu spotřebitele, které jsou za současného stavu postaveny na principu úplné harmonizace, tj. když směrnice stanoví, že spotřebitel musí dostat zpět své peníze nejpozději do 14 dnů od odstoupení od smlouvy, není možné toto právo (nota bene zpětně!) změnit a říci, že spotřebitel dostane peníze za rok a půl. Tolerance k takovému přístup bude svádět, aby si to stát zase rozmyslel a nařídil, že spotřebitel po přijetí dalšího nového zákona dostane své peníze až za tři roky.

Z hlediska právního státu bylo nebezpečí škod rozloženo jinak: riziko, že nepřijedou turisti, musí nést hoteliéři, jejich pojišťovny a jejich stát (jde o jejich byznys); cestovní kanceláře si naopak s hotely měly vyjednat takové podmínky, aby se samy před podobnou krizí ochránily. Občanů se pak zákazy cestování a vycházení týkají fyzicky, ale nemají se týkat jejich finančních prostředků, když se protiplnění nekoná.

Má-li přijít nějaká regulace, pak ve vztahu k hoteliérům a cestovním kancelářím (a jejich případná ochrana před krachem), ale nikoli tak, že ty budou další rok přežívat z peněz složených spotřebiteli (do úvahy přicházejí různá ochranná moratoria, snížení dividend akcionářům apod.). Spotřebitel měl právo na dovolenou letos a nikdo mu nemůže vnucovat, že do dané destinace má jet až za rok nebo dva, a čekat, zda do té doby přeci jen cestovní kancelář nezkrachuje. Protože se Evropská Unie a Česká republika shodly na principiální a důsledné ochraně spotřebitele ve specifických právních vztazích, je jiný přístup, který břemeno krize přesouvá na obyčejného člověka v právním státě nepřípustný!

Autorka je advokátka a partnerka advokátní kanceláře Matoušek a Selucká.