Mezi populární právní mýty posledních let patří ten, že obecní zastupitelé jsou jednou nohou v kriminále. Mohou prý za to zdivočelí státní zástupci, kteří čekají na každé formální pochybení obecních představitelů, aby je pak stíhali a žalovali.
Nejvyšší státní zastupitelství proto zpracovalo analýzu k trestné činnosti obecních zastupitelů za posledních pět let, ze které vyplývají zajímavé údaje. V těchto věcech bylo za posledních pět let zahájeno 438 trestních řízení. Drtivá většina z nich (84 procent) však skončila odložením ještě ve fázi prověřování, aniž by bylo zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby. Více než tři čtvrtiny zahájených řízení přitom byly zahájeny na základě trestních oznámení. Ta musí být náležitě prověřena, k čemuž právě slouží úvodní fáze trestního řízení, již zmíněné prověřování, o němž se dotyčný „podezřelý“ vůbec nemusí dozvědět, a jeho život tak zpravidla neovlivňuje.
KOMENTÁŘ: Za umělecké dílo může prohlásit kdokoli cokoli |
Trestní stíhání bylo zahájeno v 56 věcech. To již musí policie dospět k závěru, že je dána vysoká míra podezření, že konkrétní osoba spáchala trestný čin, o čemž je vyrozuměna usnesením o zahájení trestního stíhání.
Jeden z osmi set
Trestní řízení se tak posouvá do další fáze, zvané vyšetřování, jež zpravidla končí podáním obžaloby státním zástupcem. Ta však není odsuzujícím rozsudkem, ale jakýmsi návrhem, aby věc projednal soud. Za sledované období byla podána obžaloba na 91 osob. Při počtu 60 tisíc obecních zastupitelů je tedy během volebního období žalován jeden zastupitel z osmi set. Riziko trestního stíhání člena obecního zastupitelstva se tak jeví jako více než zanedbatelné a daleko vyšší je riziko infarktu utrpěného při jednání se spoluobčany.
Z 91 žalovaných osob bylo odsouzeno 33, 43 jich bylo zproštěno (mnohdy až v důsledku zásahu odvolacího soudu, který zrušil předchozí odsuzující rozsudek prvoinstančního soudu), u třinácti osob soud zjistil, že jejich trestní stíhání je promlčeno, o třech rozhodl takzvaným odklonem (jednalo se o méně závažnou trestnou činnost, ke které se obvinění doznali, takže nebylo nutno rozhodovat o vině a trestu) a u dvou věc postoupil přestupkovému orgánu (skutek obvinění spáchali, tento však není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek).
Počet zproštění je skutečně nadprůměrně vysoký, to je ale u tak specifické trestné činnosti, která dříve takřka nebyla postihována a dosud není dostatečně vyjudikována, pochopitelné. Významný je též počet případů, kdy soud dospěl k závěru, že obviněný spáchal trestný čin, ten je ovšem promlčen, což může být odůvodněno odlišným názorem na právní kvalifikaci žalovaného jednání. Naprosto však nemohu souhlasit s interpretací podanou advokátem Petrem Tomanem, že „60 procent zastupitelů bylo obžalováno nedůvodně“, či europoslancem a právníkem Stanislavem Polčákem, že tito lidé „jsou roky vláčeni po soudech neoprávněně“.
Nežalujeme jen „na jistotu“
Tím se dostáváme k druhému právnímu mýtu, bohužel tradovanému i řadou právníků, a sice že pokud obžalovaný nebyl finálně odsouzen, pak celé jeho trestní stíhání bylo nedůvodné, ba nezákonné. Důkazní požadavky na podání obžaloby a vynesení odsuzujícího rozsudku se však významně liší. Státní zástupce je povinen v případě pochybností, zda je dotyčný vinen, či nikoliv, podat obžalobu a pokud se tyto pochybnosti nepodaří rozptýlit před soudem, je povinen obžalovaného zprostit. To samozřejmě neznamená, že státní zástupce má žalovat „vše, co se pohne“, ale pokud jsou dvě skupiny relevantních důkazů, jedna svědčící o vině, druhá o nevině, přičemž další dokazování provádět nelze, pak je mu zákonem uložena povinnost obžalobu podat.
KOMENTÁŘ: Vyklízení nemovitostí je v Česku bezzubé. Právo je kritizovat mají věřitelé, ne dlužníci |
Finální rozhodnutí je na soudu. Mohou se jistě vyskytnout nedostatečně odůvodněné obžaloby, v nichž státní zástupce pominul námitky obhajoby, jež byly důvodem zproštění, ale dávat rovnítko mezi zproštěnou a nedůvodnou obžalobu svědčí o neznalosti základních principů trestního řízení. Státní zástupce je povinen stíhat a žalovat i dubiózní případy, přičemž pokud by žaloval pouze „na jistotu“, mohly by důvodnému trestnímu postihu uniknout i závažné případy – jen kvůli jejich komplikovanosti či právní nejasnosti.
