KOMENTÁŘ: Proč to soudcům nejde rychleji?

Pomalá justice způsobí, že lid vezme spravedlnost do svých rukou, říká soudce Cepl ml.

Dovolím si jeden příklad z historie. Nemohl jsem si jej nevšimnout při nedávné četbě knihy o francouzské revoluci (Claude Quétel: Crois ou meurs! Histoire incorrecte de la Révolution française). Autor v knize cituje Robespierra, jenž si v červenci 1793 položil řečnickou otázku: „Jak soudit spiklence, jestliže si jsou jisti svou beztrestností a trvá to měsíce?“

Odpovědí na tuto otázku byla „reforma“ revolučního trestního procesu: jednání tribunálu bylo omezeno maximálně na tři dny. To ale nestačilo – v červnu 1794 přišly další změny: tribunál měl nově jen dvě možnosti – zproštění viny, nebo smrt, obžalovaní nesměli mít advokáta apod. Poslanec Couthon k tomu řekl: „Veškerá pomalost je zločinem, veškerý formalismus nebezpečím pro společnost. Jediné (přijatelné) zpoždění při trestání nepřátel je čas, než jsou odhaleni.“ Pak teprve nastal Velký teror (la Grande Terreur), gilotina se nezastavila. Opatření splnila svůj účel.

Nároky na soudce

Historický příklad ukazuje, že rychlost a spravedlnost jsou do velké míry spojené nádoby a hrají spolu hru s nulovým součtem. Více rychlosti znamená často slevit ze spravedlnosti, a naopak posílit záruky spravedlnosti (třeba práva obviněných) vede ke zpomalení řízení. Jinak řečeno, nejrychlejší je určit výsledek sporu losem. Kolik bychom ušetřili času, energie i peněz! Žádné výslechy svědků, žádní znalci, žádná odročovaná jednání, žádné odůvodňování rozhodnutí na desítkách stránek.

Proč je tedy „lidské“ nalézání spravedlnosti před soudy, na rozdíl od losování, tak pomalé? Předně jednoduché věci jsou vyřízeny rychle v nějaké formě zkráceného řízení (trestní příkaz, platební rozkaz apod.). Ty ale – krom účastníků – nikoho nezajímají. Věci, na něž se upíná pozornost veřejnosti, jsou naopak komplexní (třeba kauza H-System nebo soudní přezkum veřejné zakázky na systém elektronického mýta).

Často jde o věci, kde příslušné soudní či správní spisy čítají stovky, ba i tisíce stránek. Věci, kde podání a přednesy stran jsou plná právních argumentů, důkazních návrhů i podrobného hodnocení skutkových okolností. Věci, kde běží další související soudní či správní řízení. Chceme-li se dobrat spravedlnosti, budeme očekávat, že soudce toto obsáhne. A nebude motivován snahou věc smést ze stolu co nejrychleji.

Naopak, měl by poctivě projít všechny argumenty stran, seznámit se se spisy, s nimi tyto argumenty konfrontovat, v jejich rámci zhodnotit provedené důkazy, posoudit, zda řízení nevykazuje vady (včetně vad zjišťovaných z úřední povinnosti) a samozřejmě dát, v případě trestního řízení, prostor obžalovanému a jeho obhájci k obhajobě. To vše vyžaduje určité úsilí a určitý čas. Za sebe říkám, že jsem šel do justice soudit, nikoli jen „škrtat čárky“.

Neexistují zázračná řešení, která mávnutím meče, roztínajícího gordický uzel, přinesou zrychlení řízení. Tedy pokud nechceme sáhnout po řešení jakobínském.

Opakování rozhodnutého

Správní soudnictví v současné době zpomaluje a je to patrné zejména na Nejvyšším správním soudu. Ačkoli si to dobře uvědomujeme, přidali jsme a výkon se prokazatelně zvýšil, stále nemůžeme dohnat zvýšený nápad nových věcí.

Mnohé je totiž v rukou exekutivy (rozpočtové a materiální vybavení soudů) a zákonodárce (změna pravidel hry, aby „práva šla“). Co nyní dělá exekutiva? Škrtá v rozpočtu soudů na příští rok, což si může vyžádat dokonce až propouštění některých administrativních pracovníků. Jak taková opatření soudům „pomohou“, si může každý domyslet sám.

A zákonodárci? V Poslanecké sněmovně od července 2018 leží poslanecký návrh zákona (tisk 237), jenž by rozšířil koncept nepřijatelnosti a umožnil Nejvyššímu správnímu soudu rozumně filtrovat mezi věcmi tak, aby se nemusel zabývat stejnými, stále dokola předkládanými argumenty a opakovat již mnohokrát řečené. A to je prosím nucen opakovat i ve věcech triviálních (pokuty za špatné parkování).

Poslanci si však dodnes nenašli čas, aby návrh projednali, ačkoli navrhovaná účinnost novely byla 1. ledna 2019 (!).

Určitou roli „filtru“ by mohlo také hrát zvýšení soudních poplatků. Takový návrh je nyní v připomínkovém řízení – ale koncepční a trvalé řešení to také není.

Takže nelze činit soudy odpovědnými za pomalost, pokud nejsou vybaveny samosprávou a rozpočtovou samostatností a pokud nemají k dispozici správné instrumenty a filtry. Ale i kdyby vše bylo ideální (jako že není), spravedlnost, hodna svého jména, bude uvážlivá a poctivá. A vždy pomalejší, než kdyby si strany hodily korunou.

Autor je soudcem Nejvyššího správního soudu.