KOMENTÁŘ: Výkony Benešové jsou příslibem i do budoucna

Odpůrci Benešové a Babiše znovu zaplnili Staroměstské náměstí. Podle organizátorů jich přišlo přes 20 tisíc

Povyk v posledních dnech, který spustil návrh premiéra na jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti, považuji za zavádějící. Rozhodně nemám důvod stranit Marii Benešové a budu se snažit držet věcné stránky. Především to byla ona, kdo po sametové revoluci a zrušení prokuratury měl důvěru Otakara Motejla a prezidenta Václava Havla, kteří jí svěřili budování soustavy státních zastupitelství, a to nejen jako orgánů chránících veřejný zájem státu, ale také, nově, základní lidská práva. Odvolána byla ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem v návaznosti na dodnes spornou kauzu katarského prince. Zcela nadstandardní výkon pak podala v souvislosti s rozkrytím poměrů v justici svým výrokem o justiční mafii v roce 2007. Jakkoliv soudní řízení potrefených proti Marii Benešové skončilo smírem, svou funkci splnilo.

Spojení otevřenosti a sváru

Právě tento nadstandardní výkon Marie Benešové je mně příslibem i do budoucna. Navíc znám Marii Benešovou osobně, a tak dobře vím, že je nemanipulovatelná, a jsou-li tu na straně exekutivy, či přímo premiéra nějaká konkrétní očekávání a trefí-li se Marie Benešová do nich, pak to bude jen proto, že půjde o její vnitřní přesvědčení. Ať už tedy její jmenování ministryní vzbuzuje pochybnosti z hlediska načasování, tedy poté, co bylo policií oznámeno postoupení trestního stíhání premiéra státnímu zastupitelství, nevidím důvodu, proč by jmenování ministryní mělo ohrožovat nezávislost postupů státního zastupitelství.

Zrovna tak funkce poradkyně prezidenta z ní nemůže a nedělá sama o sobě poplatnou osobu. Marie Benešová tak jenom otevřeně, a tím i napadnutelně zaujímá pozici. Ostatně demokracie je pojmově spojena s otevřeností a svárem – polemos – a to Marie Benešová symbolizuje. Naopak je daleka kuloárových a chodbových intrik či účelových koalic. Stejně tak je jí cizí politická korektnost. Obavy o odvolání nejvyššího státního zástupce Zemana jsou pak liché už jen proto, že ačkoliv zákon žádné podmínky pro odvolání nestanoví, je tu již judikatura Ústavního soudu stavící na ústavně zakotveném zákazu libovůle platném pro všechny státní orgány a vylučující odvolání bez uvedení důvodů.

Navíc mi není znám žádný srovnatelně čitelný úkrok Marie Benešové pro prezidentskou politiku, jakou bylo podepsání Memoranda o komunikaci a spolupráci mezi nejvyšším státním zástupcem a čínskými představiteli – vzdor tomu, že základní lidská práva jsou pod ochranou státního zastupitelství. Nesdílím ani obavy o osud vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, neboť i ta je chráněna před libovůlí přímo zákonem, a nevěřím, že by se Marie Benešová propůjčila k aplikaci pravidla „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“.

Návrat k normálu

Je mi též líto, že se ozvala Soudcovská unie, a to dokonce v intenzitě údajného ohrožení právního státu. Vždyť princip dělby moci platí v obou směrech, nejen ze strany moci výkonné v poměru k moci soudní. Výměna ministra-úředníka, notabene po jeho rezignaci, když úřednická vláda, a tedy i ministr je „špatně“, za ministryni s praxí nejvyšší státní zástupkyně, ministryně spravedlnosti a advokátky – tedy člověka s pohledem „zevnitř“ – je návratem k více než obvyklému stavu věcí.

Tvrdím – stejně jako již v roce 2004 ve svém projevu na výročním zasedání Soudcovské unie –, že moc moci soudní je v tom, že je nezávislá, a ne politická a že nezávislým výkonem spravedlnosti, a ne politikou naplňují soudci právní stát.

A tak jsme nyní svědky situace, kdy se demonstruje ve jménu obav o nezávislost státního zastupitelství, a dokonce celé justice jenom ze strachu z toho, co by mohla ta neřiditelná a vždycky svoje Marie Benešová spáchat. Při vší úctě k právu projevit svůj názor veřejně vidím demonstrace v těchto souvislostech jako výraz dezorientace.

Autorka je bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu.