10. června 2011 11:08 Lidovky.cz > Byznys > Média

Ivana Antošová - Pomeranče

Přečtěte si vítěznou povídku s názvem Pomeranče mladé autorky Ivany Antošové. S textem uspěla v soutěži National Literary Award for Young Writers, kterou podporují Lidové noviny.

Muž, 30 let, úředník, bez partnerky. Je cítit jako košile, kterou jste včera vyzvedli z čistírny. Nosí jen "střízlivé" kravaty, žádná růžová, žádné puntíky. Žádní Santovi rudonosí sobi. Pije instantní kávu bez cukru, ráno čte noviny (hned poté, co dojí snídani, jež obsahuje to správné množství nadbytečných kalorií). Nevěří v Boha, ale věří, že Slunce bude vycházet každý den, pořád znovu a znovu. Nikdy ho ani nenapadlo ptát se proč. Obvykle jde spát kolem desáté, obvykle se probere v šest. Obvykle během stadia hlubokého spánku. Obvykle mu to nevadí. (Jen jeho podvědomí se asi domnívá, že sny jsou pro děcka.) Všechen jeho nábytek řve IKEA. Má rád jejich design, připadá mu svěží a moderní. Jednoduchý. Dle jeho mínění by v životě mělo být jednoduché všechno, i život sám. A židle, hlavně židle.

Momentálně sedí na jedné takové židli IKEA u stolu IKEA. Na něm kromě vázy IKEA s květinou IKEA neleží nic než jedna kniha.

Muž na ni zírá. Na první pohled těžko říct, co je to za knihu, na obálce není titul. Ani jméno autora. Chybí ilustrace, chybí jakékoli vodítko k obsahu této sbírky zavražděných stromů, vybělených a nařezaných na tenké obdélníčky. Pak ale muž opar tajemství zadusí a po váhavém okamžiku knihu otevře. A najednou to vidíme jasně. Je to jeho deník.

Stránky jsou úplně prázdné.

Píše do něj každý den.

Výraz v jeho tváři jako by někdo napsal na klávesnici: dvojtečka, pomlčka a velké "I". Nepromluví, nepohne jediným svalem navíc. Jenže jak tam tak sedí, v poloze naprosto stejné jako minulou pikosekundu, vypadá nějak jinak. Možná že sluneční paprsky změnily úhel, možná že prosychá vzduch v místnosti. Možná za to může ta kniha. Muž nám odpovědi nedává.

Z lehkého šepotu se ticho postupně proměňuje v nepříjemné táhlé pískání.

Z ničeho nic ho náš člověk naruší. Rychle vstane a tím, jak odstrčí židli, vydá určitý zvuk. Ve výstředním protikladu k předchozímu stavu se teď pohybuje roztěkaně, netrpělivě, sem a tam; jemné vrásky jako by mu na čele sestavily slovo NEKLID.

Je cosi zoufale naléhavého na tom, jak se natahuje po svém kabátu velbloudí barvy, a zdá se, jako by si to uvědomoval i on sám. Přes tento záblesk sebeuvědomění se však hbitě přenese, sebere klíče a vyrazí ven z hlavních dveří.

Pak ale prudce zpomalí, jako by každé další došlápnutí mělo být co možná nejměkčí. Nebo jen prostě netuší, kam dál. Možná obojí zároveň. Kolemjdoucím musí připadat tak trochu podezřelý; úředník očima polechtá každý předmět, jeden po druhém, tak jak se objevují v jeho zorném poli, jako by si dával pozor na případné svědky zločinu, který právě spáchal. I jeho postoj – ruce hluboko v kapsách, záda mírně shrbená – říká: "Vy nevěříte mně, já nevěřím vám." Celkem vzato se nezdá být ve své kůži, přesto jde dál. Dokud ho cosi nepřeruší.

Nejprve jen ruka, velmi důvěrný stisk, s nímž se rameno našeho muže setkává. Teprve pak se z lhostejně spěchajícího davu vynoří i tělo, které k oné horní končetině náleží.

"Hej kémo. Voheň?"

Kémo? probleskne okamžitě úředníkovou hlavou. Druhá osoba ovšem na tuhle myšlenku s podtónem "krapánek" dotčeným velmi pravděpodobně není telepaticky napojena, nebo o ní jednoduše neví. Ať tak či tak, káravý otazník nečeká nic víc než s olíznutí vyschlých rtů.

"Promiňte, ne..."

"Ty nehulíš, kémo?"

A už zas ten kémo.

"Ach..." vypustí ze sebe, jako by to byla ta nejdojemnější věc, jakou kdy v životě slyšel. Samozvaný kémo vsune ruku do kapsy a vytáhne cigaretu a takzvaný voheň, o nějž před chviličkou žádal. Náš "hrdina" se stává zosobněním zmatku. Neznámý z davu cigaretu zapálí a vrazí ji úředníkovi do úst.

Bránil by se, hájil by vstupní bránu svého trávicího ústrojí a na takové znásilnění osobního prostoru by jistě odpověděl působivou dávkou vulgarismů. Než mu ale rozkazy z mozku dorazí až do svalstva, ten druhý mizí.

Svaly jsou podrážděné. Po těch letech si zasloužily mnohem víc než jen planý poplach.

Celý rudý vzteky se muž nadechne a...

Dusí se. Cigaretový kouř se šíří plícemi jako virus, dráždí každý čtverečný milimetr jejich povrchu a nutí ho k silnému kašli. Předklání se a zavírá oči, které začaly slzet. A pak – plesk!

Celý svět se s ním zatřese, levá si vymění místo s pravou a on padá na rozblácenou zem. Člověk by ani neřekl, že ten kabát měl kdy připomínat velblouda. Z velblouda se stal bizon. Zraněný bizon.

"Au! Sakra!" vyjede mu z úst, dřív než si vůbec uvědomí, co se stalo. S obtížemi vstane a vidí... všude kolem spoustu oranžové. A uprostřed toho všeho leží tak nanejvýš šestiletá holčička. Kytičky na šatečkách potřísnilo stejné množství bláta a hlíny jako zmiňovaný kabát, a stuha v tmavých vlasech vypadá také poněkud povadle. Oči malé brunetky jsou úplně vykulené, její malinově zbarvené rty se rozechvívají a vypouštějí první vzlyk.

Ale ne, tohle ne, proběhne mu hlavou. Nemá rád děti, malé uslintané bytosti, jež jsou příliš hlasité, příliš sebestředné a na svůj věk odpudivě mazané. Ale ze všeho nejvíc nenávidí brekot.

S co možná největším klidem učiní první krok jejím směrem. Oči se jí ještě rozšíří, i když těžko uvěřit, že k tomu stále ještě nacházejí prostor. Po prvním vzlyku přichází druhé a chvíli na to třetí. Starší z účastníků nehody si klekne a natáhne ruku, která vlídně poklepe na dětské ramínko.

"Ale no tak," řekne. Uvědomuje si, že na utěšování moc velký talent nemá, a tak volí první slova, která mu přišla na mysl s přesvědčením, že jsou to ta nejlepší. A kupodivu to funguje: ta rozkošná lidská miniaturka se rychle uklidní.

"Tak pojď, vstaň, posbíráme ti ty..." vůbec poprvé se pozorně zadívá na zem, "...pomeranče, ano?" a pak jí pomůže na nohy.

"Ty je prodáváš?" ptá se, zatímco ovoce rychle sbírá ze země a vkládá ho do proutěného košíku.

"M-m," kroutí děvčátko hlavou, "už ne."

"Už ne?"

"Vy si je všecky koupíte."

"Eh?"

EH?

"Jak to myslíš, že si je všechny koupím, nic takového jsem snad neřekl?"

"Vy jste těm pomerančům ublížil, pane. Teď je všechny musíte adoptovat a omluvit se."

"Cože musím? Co je tohle za logiku? Navíc se těm pomerančům vůbec nic nestalo, kde je na nich co..."

Proboha, já se tu vážně hádám s dítětem.

Na znamení toho, že přijal vlastní porážku, zmlkne, vytáhne peněženku a pomeranče zaplatí.

"Děkuju, pane! Na shledanou, pane!" usměje se andílek, podá mu košík s víc než čtyřiceti oranžovými koulemi a odběhne opačným směrem.

Co má tohle...? začne uvažovat, ale je moc unavený na to, aby myšlenku dokončil. Plíce ho opět zpraví o své přítomnosti a on si ještě dvakrát odkašle.

S povislou bradou zkoumá obsah košíku. Co bude s tolika pomeranči dělat? Kdyby to bylo nějaké jiné ovoce, ale zrovna pomeranče? Ty on přece vůbec nejí. Dlouze si povzdechne a rozhodne se, že se vydá zpátky domů. Prochází ulicemi a jeho myšlenky jsou zamlžené, téměř prázdné jako bílý papír. Jeho obočí teď ale spojuje jedna nová vráska. S takovým výrazem konečně dorazí na místo, kde bydlí. Při pohledu na vchodové dveře se ale zarazí, jako by ho po určité odmlce konečně něco napadlo. Nezahne tam, kam zahnout má, ale mine svůj dům a zastaví se až před tím sousedovým. Položí košík na rohožku a pak s nepatrným zaváháním zazvoní.

A potom se hned rychle běží schovat zpátky k sobě. Dovolí si vydechnout, teprve když jsou dveře za jeho zády bezpečně zavřené.

Posadí se na židli, na níž seděl už předtím. Najednou mu dojde zvláštní věc – přinesl si jeden pomeranč s sebou. Vrhne podezřívavý pohled nejdřív na něj a pak na stůl, kde stále ještě leží Kniha. Kniha, pomeranč, pomeranč, kniha. Kmitá očima.

Nakonec se zasměje. Směje se hlasitým, pronikavým smíchem, který vychází až ze žaludku.

Oloupe pomeranč a odvážně se do něj zakousne. Pak vezme pero a začne psát.

Překlad Matouš Turek

Najdete na Lidovky.cz