Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Producentka: Bez státu nemá český film oproti zahraniční konkurenci šanci

Média

  7:00
PRAHA - Filmová producentka Ester Honysová uvedla loni do českých kin svůj první film, pohádku Sedmero krkavců s Marthou Issovou v hlavní roli. Pro Index LN sepsala své zkušenosti s financováním českého filmu.

Filmová producentka Ester Honysová foto: Tomáš Novotný

Pohádka Sedmero krkavců byla zpětným pohledem pro debutujícího producenta velkým soustem. Šlo o výzvu po všech stránkách - kreativní, organizační a především finanční.
V případě klasické pohádky je totiž sporné, do jaké míry se jedná o komerční záležitost.

Pokud chápu pohádku jako žánr rodinného filmu, zaměřený na široké publikum, s většinou divácky vděčným příběhem o boji mezi dobrem a zlem, barvami hýřící vizuální stránkou a jednoduchým, poutavým a sdělným humorem, pak si troufám říci, že Sedmero krkavců se do této kategorie řadí jen zčásti a chce být i pohádkou pro dospělejší publikum například s hlubšími motivacemi nečernobílých postav.

Sedmero krkavců si diváky našlo v průběhu času, zafungovala doporučení. Mnozí z nich mají stále v paměti televizní adaptaci z počátku 90. let. Ta se mi líbila, ale stejně jako mnohým dalším mi připadala příliš temná. My jsme natočili klasickou pohádku s minimem hrůzostrašných prvků, aby byla přístupná opravdu celé rodině, i těm nejmenším.

Aktuální číslo magazínu Index LN je právě k dispozici na stáncích.

Když se dostala do kin, první víkend skoro nikdo nepřišel. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, co může udělat s výsledky filmu nepřízeň počasí, byť v našem případě hezkého. Pohádku jsem musela kvůli předem dohodnutému televiznímu vysílání nasadit do kin začátkem června. Je to ohromné riziko.

Bohužel jsme první víkend „chytli“ obrovská vedra a modré nebe. Místo do kin šla celá republika na koupaliště. A hlavně děti. I přes velice kladné recenze od kritiků byli navíc diváci zpočátku nedůvěřiví. Situace se ale postupem času a i díky uvedení v televizi výrazně zlepšila a jen v kinech jsme oproti prvnímu víkendu nasbírali postupně zhruba desetinásobek diváků, dohromady přes 90 tisíc, což dle statistik nebývá zvykem a svědčí to o postupně narůstající divácké oblíbenosti.

Distribuce filmu ale jen završila tříleté úsilí spojené se zajištěním financí. Až v průběhu financování jsem si uvědomila, jak velká rizika s sebou tato práce nese a jak těžké je sehnat 48 milionů korun, kolik Sedmero krkavců stálo. Ale možná tím, že tento film byl mou první zkušeností, šla jsem od začátku do projektu s větší odvahou, než když už člověk za sebou má zkušeností víc.

Uzavřenost trhu komplikuje byznys

Sedmi miliony na pohádku přispěl Státní fond kinematografie, stále tu ale byla potřeba obhájit například celoevropský potenciál filmu před evropským fondem Eurimages nebo vyvážit zájmy koproducentů.

Řešili jsme i provázanost jednotlivých zdrojů. Každá instituce, od distributora přes televizi až po Státní fond kinematografie, chtěla vidět, že má film zajištěné financování, a že tím pádem odpovědnost za kompletní zafinancování filmu je především na mně, na producentovi. To je pochopitelná úvaha. Je riskantní investovat zdroje do nezajištěného projektu.

Dále jsem se ocitla v situaci, kdy mi bylo z jedné strany vyčítáno, že je projekt málo komerční, z druhé strany naopak, že je to čistá komerce. Vyvážit zájmy všech, a to tak, aby si film zachoval jednotnou tvůrčí linii, byla výzva pro všechny zúčastněné.

Český film prošel od roku 1989 rozsáhlým vývojem a strukturálními změnami, stejně jako celá ekonomika. Do revoluce byl producent spíše doplňkovou a organizační složkou státního filmu než tou kreativní a finanční. Pro mnohé je však jeho role stále nečitelná, profese u nás není zažitá a veřejnosti moc známá.

Do kina se přece nechodí kvůli producentovi, ale kvůli režisérovi a hereckému obsazení. Přesto je to osoba, která je ve výsledku odpovědná za veškeré dění ve všech fázích vývoje a výroby filmu. Je to ta osoba, která musí garantovat kreativní a hlavně ekonomickou úspěšnost daného filmu. I proto se role producenta začala vyvíjet až po roce 1990, kdy výrobcem už nebyly státní instituce, ale soukromé osoby.

Producenti působící čistě na československém trhu čelí uzavřenosti našeho trhu, jazykové a kulturní bariéře, a tím nízké možnosti český film exportovat do zahraničí. Pokud se investované finance nevrátí v rámci českého a v mnoha případech i slovenského trhu, není už reálně možné zahojit ztrátu z prodeje filmu do jiných zemí.

Česká kinematografie je ale významným kulturním a vzdělávacím odvětvím historie a identity národa a je nutné si přiznat, že bez státní finanční asistence nemá a výhledově ani nebude mít český film šanci čelit konkurenci silné zahraniční, především americké tvorby.

Producentka Sedmera krkavců: Když nemáte konexe a zázemí, je těžké film obhájit

Ročně se do našich kin probojuje okolo 20 až 30 českých produkcí napříč všemi žánry. Tak vysoký počet filmů tak malý trh ani nemůže pojmout. Kinodistribuce je částečně sezonní záležitostí a filmy se navzájem kanibalizují. Dalším obrovským problémem, morálním i finančním, je ilegální stahování a sdílení filmů.

Na vlastní kůži jsem pocítila hořkost, že se Sedmero krkavců objevilo na celé řadě úložišť, a to jen pár týdnů poté, co byl film uveden v kinech. Toto téma je pro filmový průmysl zásadní, byť přesný poměr mezi počtem stáhnutí a návštěvou kina asi úplně neexistuje. V každém případě je to ale oblast, které je potřeba - nejlépe legislativně -věnovat více pozornosti.
Při pohledu na výsledky posledních let je zřejmé, že lidé nejvíce vyhledávají komedie. Může se zdát, že se jedná o velmi jednoduchý podnikatelský model, že je finančně a výrobně mnohem jednodušší produkovat komedii ze současnosti než výpravnou pohádku nebo historický velkofilm a že lze zároveň často očekávat vyšší tržby. Ale tak tomu není.

Martha Issová a Lukáš Příkazký ve filmu Sedmero krkavců.

Zdrojů financování je sice mnoho, každý má ale svá pravidla a podmínky, takže poskládat vícezdrojové financování není vůbec jednoduché.
Filmy se v České republice financují zpravidla ze státních, soukromých a evropských, respektive mezinárodních zdrojů.

A v neposlední řadě také díky České televizi jako médiu veřejné služby, která je dlouhodobě jedním z významných koproducentů českého filmu. V roce 2015 vznikly v její koprodukci komerčně i umělecky úspěšné filmy jako Kobry a užovky, které získaly Českého lva za nejlepší film, Ztraceni v Mnichově, Domácí péče, dvoudílné krimi Gangster Ka a Fotograf.

Zdroje financování se liší podle několika kritérií, jedním z nejdůležitějších je komerční potenciál snímku. Filmy s vyššími uměleckými ambicemi se musejí více spoléhat na podporu ze státních zdrojů či z mezinárodních dotačních fondů. Divácká úspěšnost v kinech se u nich neočekává tolik jako u „lehčích“ žánrů typu komedie nebo pohádky s velkými hereckými hvězdami. Ty naopak snáze shánějí podporu u soukromých investorů.
Ale i tento zdroj financování v posledních letech s proměnou společnosti slábne.

Stovky milionů z kinematografického fondu

K podpoře kinematografie je přímo určený Státní fond kinematografie (SFK), který uděluje dotace. Pro jejich rozdělení vyhlašuje SFK takzvané výzvy, jde vlastně o časově omezené možnosti podávat žádosti na konkrétní dotační okruh. O nich pak rozhoduje Rada SFK na základě expertních analýz, zda dotaci přidělí, nebo ne či jak vysokou částkou daný projekt podpoří.
Prostředky na poskytování podpory tuzemské kinematografii získává SFK za prvé z výnosů z obchodování s filmy, k nimž mu náleží práva - jedná se o některé filmy natočené v době státního monopolu.

Státní fond kinematografie v poslední výzvě na podporu výroby českého kinematografického díla podpořil pouze šest připravovaných snímků, což odůvodnil souladem se svou dlouhodobou strategií podporovat méně projektů významnějšími částkami, jako i projekty s nejvyšším expertním oceněním, zaručujícím kvalitu připravovaného snímku. V poslední výzvě rozdělil 60 milionů korun, což o více než polovinu přesahuje částku, již uvolnil v podobné výzvě v roce 2015.

Dále z jednoprocentního poplatku z kina, z audiovizuálních poplatků, z nichž je nejvýznamnější poplatek z reklamy vysílané komerčními televizemi, a počínaje rokem 2016 též z příspěvku ze státního rozpočtu.
Další možností jsou takzvané filmové pobídky, které SFK přiděluje podle měřitelných kritérií v pobídkovém řízení podle zákona o audiovizi. Primárně ale slouží jako stimul pro zahraniční produkce.

Producentka Ester Honysová

  • Filmová producentka Ester Honysová se zabývala financováním filmu při studiu na Vysoké škole ekonomické.
  • Loni měla premiéru její první celovečerní produkce Sedmero krkavců.

Blýská se ale na ještě lepší časy. Letošní novela zákona o audiovizi zaručuje fondu každoroční přísun 180 až 200 milionů korun. Společně s dalšími příjmy tak bude v souhrnu disponovat 350 až 400 miliony ročně a bude je moci rozdělit mezi filmaře.
Pozitivem rovněž je, že novela upravuje podmínky účinnějšího poskytování filmových pobídek.

Producenti o ně mohou žádat průběžně, a nikoli již jen jednou ročně. To by mohlo, kromě lepšího plánování filmových rozpočtů a výroby, nalákat zpět zahraniční produkce, které od roku 2004, kdy jiné evropské země zavedly pobídky, přestaly ve větším množství Česko vyhledávat. Tato změna se neprojeví hned, ale v horizontu několika příštích let věřím v pozitivní vývoj.

Soukromí investoři mohou pocházet z řad komerčních televizí, jako je TV Nova, FTV Prima nebo HBO. Ty získávají, stejně jako ČT, filmové akvizice buď prostřednictvím předkupu, nebo posléze odkupu televizních práv či formou koprodukce. Do soukromého sektoru je nutno zahrnout i kinodistributory, videodistributory a též distributory VOD, video on demand.

Sáhnout si na peníze jiných států je složité

Vybrané filmy 2015

Na přípravu audiovizuální výroby se soustřeďuje rovněž unijní program Kreativní Evropa - Media.
Podporuje nezávislé evropské společnosti z oboru audiovize, které se zabývají vývojem kinematografických děl nebo klasickou distribucí, a šíření filmů formou festivalů nebo přístup na filmové trhy. Obdobně jako u podpory ze strany Státního fondu kinematografie musí i v případě programu Media podpořené projekty splňovat předem stanovená kritéria. Dále na tomto poli působí fond Rady Evropy Eurimages, jehož hlavním smyslem je podporovat díla odrážející nejrůznější stránky evropské společnosti, jejíž společné kořeny svědčí o tom, že jde o jednotný kulturní prostor.

Kromě výše představených evropských programů existuje i další možnost, jak získat finance do rozpočtu, a to spojením sil se zahraničním koproducentem například mimo Evropskou unii. Je prakticky vyloučeno, aby český producent žádal a získal na vlastní pěst zahraniční fondy, podporu televize a dalších institucí.

Jednak je pro většinu z nich překážkou neznalost legislativy dané země a pak také chybí síť potřebných kontaktů. Proto se na filmových trzích v rámci festivalů po celém světě získávají kontakty a navazují koprodukce. Ale i koprodukce má svá úskalí, pro mnohé je komplikovaná kvůli rozdělení výroby mezi koprodukční země a naplnění požadavků různých, kulturně odlišných zemí.

DVD postupně ztrácejí na síle

Producent může vývoj a výrobu svého filmu zajistit i smlouvou s tuzemským distributorem. V rámci licenčních smluv spolu producent a distributor uzavřou konkrétní podmínky, které určí rozsah licence teritoriálně, časově a zároveň věcně. Na základě těchto smluvních ujednání obchoduje distributor daný film především v kino-, video- a online distribuci s ohledem na očekávaný kreativní a tržní potenciál.

Vzhledem k tomu, že v případě českých titulů jsou tyto kupovány zpravidla ve fázi vývoje na základě námětů a scénářů, je distributor vystaven jistému riziku nesplacení své investice v podobě návratné minimální garance. Touto cestou investuje distributor do výroby pouze u mimořádně atraktivních filmů, ve výjimečných případech se může jednat i o koprodukční vklad.

Dále distributor investuje do distribučních odpočitatelných nákladů, které si posléze nechává z prvních příjmů filmu spolu s provizí z výnosů, jež se v rámci kinodistribuce pohybuje v průměru okolo 15 procent.

Úspěšnost filmu je ovlivňována vhodným časovým nasazením do kinodistribuce, správným spuštěním DVD včetně marketingu dobře zacíleného na diváckou skupinu a dále případným zužitkováním v online distribuci VOD, která je zatím omezenou, ale stále více se rozšiřující distribuční strategií. Z producentského hlediska je proto distribuční společnost klíčovým prvkem ekonomické stránky filmu. Právě distributor může svými aktivitami ovlivnit a stimulovat tržby, které si dělí dle předem nastaveného poměru s producentem.

Bez účasti distributora nemá v českých podmínkách celovečerní snímek moc velkou šanci dostat se na plátna kin, respektive do velkého počtu kin a multikin.
Další stále významnou součástí distribuce je i prodej DVD a blu-ray disků, protože počet titulů uváděných na DVD a blu-rayi je několikanásobný oproti kinodistribuci, nicméně nad českými snímky převažují zahraniční rodinné a akční filmy.

V případě prodejů DVD a blu-ray nosičů se téměř výhradně postupuje formou odečtení veškerých nákladů na vydání nosičů, které nese distributor. Kvůli poklesu této oblasti lze s ekonomicky smysluplnou distribucí počítat už jen u pár divácky silných titulů nebo u umělecky kvalitních filmů, kde se zisky realizují postupně v delším časovém období.

Výhled je přesto optimistický

Díky cenově dostupné digitální formě uvádění filmů do kin je pro české producenty v současnosti nepoměrně levnější je do kin dostávat, než tomu bylo kdy předtím. Kvalita snímků je ale velice kolísavá - u soukromých filmů se může jednat o „pouhé“ riziko producenta, v případě podpory od SFK by ale měla hrát roli i kvalitativní kritéria.

Přes všechna úskalí práce filmového producenta však vidím budoucnost české kinematografie optimisticky, vždyť čeští producenti poslali v minulém roce do kin 42 celovečerních hraných, animovaných a dokumentárních filmů. Jedním z důležitých kroků, jak zajistit stabilní přísun financí do českého filmu, je již zmíněná novela zákona o audiovizi. Příliv více peněz do českého filmu však samozřejmě automaticky neznamená zlepšení kvality výsledných snímků, jež je velice proměnlivá.

Nejvíce podceňovaná profese je z mého pohledu pozice dramaturga. Dramaturgové mají textům scenáristů dát filmový tvar a „tvář“, která by zaujala diváka. Dramaturg má být partnerem producenta a scenáristy. Má být mostem mezi nimi. Podceňováním důležitosti dramaturga při vývoji celovečerních filmů se často stírá hranice mezi filmovou a televizní tvorbou.

Návštěvník kina není přímo ohrožený druh, navzdory průměrné ceně lístku, jež činí 129 korun, čeští diváci do kina chodí. Loni jich přišlo skoro 13 milionů, což bylo dokonce nejvíce od roku 2010. Důležité tedy není diváka dostat do kina, důležité je ho získat pro svůj film. A myslím, že právě zde má filmový producent před sebou velký cíl: vyhledat, naplánovat, vyrobit a dostat do kin takový český film, který si získá diváka.

Je to vždy práce na několik let, stojí mnoho nervů, kompromisů i probdělých nocí, ale charakter této práce je natolik zajímavý a mnohovrstevný, že bych ji zatím s ničím neměnila.

Autor: