24. prosince 2014 10:01 Lidovky.cz > Byznys > Média

Recept od čtyř režisérů. Jak vyrobit legendární pohádku?

Pohádka Tři oříšky pro Popelku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pohádka Tři oříšky pro Popelku. | foto: Reprofoto

Čtveřice renomovaných režisérů zkouší najít recept na úspěšnou pohádku. Takovou, která se bude moci postavit prověřené klasice. Vánoce bez pohádek by nebyly úplné. Každý rok tak o diváckou přízeň soupeří naprosté evergreeny s několika novinkami. Jen málokterá z nich si ale získá srdce diváků natolik, aby se na televizní obrazovky dostávala pravidelně i v dalších letech.

Pokoušeli se o to mnozí režiséři, ale jen několik současných tvůrců se pyšní tím, že se jejich dílo může alespoň částečně pustit do křížku s konkurencí ráže Pyšné princezny nebo Tří oříšků pro Popelku.

Jedním z nich je Zdeněk Zelenka, jehož Nesmrtelnou tetu v roce 1993 zhlédlo v kinech téměř 600 tisíc diváků a v čase vánočním se reprízuje dodnes. „Měl jsem to štěstí, že mě učil klasik pohádek Bořivoj Zeman. A ten na otázku, co by měla mít správná česká filmová pohádka, odpověděl, že písničku, kytičku a babičku,“ říká Zelenka a upřesňuje, co je tím míněno. Babička rovná se dávka moudrého ponaučení, kytička značí typickou českou poetičnost a písnička je pro dobrou náladu.

„Pan Zeman mi dále vysvětloval, že pohádka je v zásadě kýč. Ale nemyslel to nijak hanlivě. Říkal, že v pohádce je prostě všeho o trochu víc, než je obvyklé. To znamená, že když se dva líbají v rybníku, musejí kolem nich plavat lekníny,“ vysvětluje. Jako svědomitý žák se této poučky držel i ve své Nesmrtelné tetě. „Když se mi ústřední milenecká dvojice skutečně líbala v rybníku, hned jsem do záběru klackem strkal lekníny,“ směje se Zelenka.

Kterou českou pohádku považují čtenáři serveru Lidovky.cz za nejotravnější?

Pohádku Zdeněk Zelenka vnímá jako rodinný film, byť je primárně určený dětem. To znamená, že je žádoucí srozumitelný děj a jasně definované zlo a dobro, které nakonec pochopitelně zvítězí. K tomu je nezbytná porce typického českého humoru.

Není si však jistý, zda má cenu tuzemskému dětskému divákovi nabízet pochmurné a výrazně stylizované podívané jako Panna a netvor nebo Deváté srdce, kterými svého času diváka děsil hororový nadšenec Juraj Herz.

Pokud jde o herecké obsazení, žádoucí jsou dle Zdeňka Zelenky prvotřídní herci, které většinou ani není těžké pro roli získat. „Zahrát si hloupého, nebo naopak chytrého krále, případně úskočného rádce, po tom každý rád skočí. Když se pohádka povede, zůstane v ní herec zachován navěky,“ vysvětluje.

Pohádka S čerty nejsou žerty (1984).

Pohádka S čerty nejsou žerty (1984).

A chybět nesmí ani láska. Bez dvojice, která se do sebe zamiluje, překonává nástrahy a útrapy osudu a nakonec se vezme, by klasická česká pohádka nefungovala. „Jsou to typická klišé, ale když je naplníte, většinou to vyjde,“ potvrzuje Zelenka. Vzápětí však dodává, že ač to zní velmi jednoduše, natočit dobrou filmovou pohádku je jeden z nejtěžších a nejdražších úkolů. Sám momentálně adaptuje Křesadlo od Hanse Christiana Andersena, takže brzy zase půjde s kůží na trh.

Švejk je i v pohádkách

Poněkud skeptičtější stanovisko zastává Jiří Strach, režisér úspěšného Anděla Páně, jenž pro letošní Vánoce natočil pohádku Šťastný smolař. Recept na úspěšnou pohádku podle něj prakticky neexistuje.

„Kdyby existoval, nevraceli by se diváci každý rok ke Třem oříškům a Pyšné princezně. Myslím, že takový soupis ingrediencí by byl střeženějším tajemstvím než návod na becherovku,“ směje se. „A tak diváci rok co rok zažívají zklamání u novinek, srovnávají je s klasikou a moderní pokusy často prohrávají. Jen sem tam se objeví výjimka. Měl jsem to štěstí být přítomen jedné z těch, kterým se to povedlo – Svěrákově a Smyczkově pohádce Lotrando a Zubejda. V ní se dají vyčíst alespoň některé ingredience receptu.“

V první řadě humor. Jiří Strach soudí, že český divák se u pohádky chce především bavit a na baladické a vážně podané podívané nemá náladu. „Je to zkrátka ten Švejk v naší povaze. Proto dodnes nejvíc fungují pohádky S čerty nejsou žerty nebo Císařův pekař,“ míní režisér. „Humor ale nesmí být tlačený, nesmí být příliš intelektuální a měl by mít v dobrém slova smyslu úsměvnou cimrmanovskou naivitu. Navíc je potřeba ho rozdělit tak, aby některé vtípky mířily na děti a jiné byly jen pro dospělé. Povede-li se najít chytrý dvojsmysl, tím lépe. O to jsme se teď moc snažili s Markem Epsteinem ve Šťastném smolaři.“

Pohádka Tři oříšky pro Popelku.
Pohádka Tři oříšky pro Popelku.

Další přísadou je pak podle mladého režiséra laskavost. Pohádka by prý měla hladit, nikoliv drásat. Nejde o detektivku, ale o jasně danou šachovou partii, u níž známe dopředu konec. A podobná je i práce s romantikou.

„Nechceme koukat na nějaké silikonové či botoxové krasavice a žurnálové manekýny namísto princů. S láskou ať se divák identifikuje, ať se v ní pozná,“ radí Jiří Strach.
Pokud jde o samo filmové řemeslo, i jemu je jasné, že se v pohádkovém žánru nemá cenu pokoušet o novátorský přístup či samoúčelné skopičiny s kamerou. Žádá se jasný a srozumitelný přístup k věci.

„Je třeba si hned na začátku říct, že s pohádkou nevyhrajete ani Českého lva, ani festival v Cannes. Takže ji nelze natočit jako Matrix nebo novou bondovku. Když jsem točil Anděla Páně, záměrně jsme stavěli kameru co nejklasičtěji, aby za pár let z té filmařiny nikdo nemohl přesně identifikovat, jestli byla natočena v sedmdesátých, či devadesátých letech,“ vysvětluje režisér. „Přitom se ale divák nesmí nudit, i když se dívá na něco, co už vlastně zná. Je potřeba zajímavě a invenčně aranžovat, děj se nesmí zastavit kupříkladu dlouhou statickou dialogovou scénou. Nefilozofovat zbytečně. Motivace postav musejí být jasné, až krystalicky čitelné.“

Legendární princezna Krasomila v podání Aleny Vránové

Kouzelná květina. Legendární rekvizita s princeznou Krasomilou.

V čem se Jiří Strach nevědomky shoduje se Zdeňkem Zelenkou a nepřímo i s jeho učitelem Bořivojem Zemanem, je písnička. Každá pohádka by podle něj měla mít nějaký popěvek, který má šanci zlidovět. „Od Kdepak ty ptáčku hnízdo máš přes Pod dubem za dubem až po Ten dělá to a ten zas tohle. Do Anděla Páně jsem proto dal koledu Adeste Fideles v českém překladu Ó, vzhlížejme vzhůru. Zde se máme všichni co učit od pánů Svěráka a Uhlíře. Ti jsou v tomto naprosto nepřekonatelní.“

Děti nejsou hloupé

Dětského diváka opravdu neradno podceňovat, je si jistý Jiří Strach. Nikoho nejmenuje, ale míří na tvůrce, kteří ve svých filmech pohádkovou poetiku a humor chybně zaměňují za infantilitu. „Šišlá se v nich, postavy se chovají a hrají jak z primitivní kreslené grotesky. Pohádka prostě není žádné Teletubbies. Děti nesmíme podceňovat, jsou chytré, vnímavé. Koneckonců, je to generace, která když skončí pohádka, přepne na Kobru 11.“

Specifickým tvůrcem české pohádky je Zdeněk Troška. Není sporu o tom, že jeho pohádky jsou oblíbené, v kinech hojně navštěvované a v televizi sledované. Na druhé straně ale často bývá zmiňováno, že třeba právě jeho Princezna ze mlejna trpí onou infantilní ušišlaností a za všech okolností pozitivní přístup k věci a důraz na výpravnost hraničí až s podbízivostí.

Česká pohádka Princezna ze mlejna


„Dobrá pohádka by měla být typicky česká. To znamená poeticky laskavá, úsměvná, humorná. Klasicky komponovaná, výpravná, s krásnými lidmi v krásném prostředí, s krásnou hudbou a písničkou. Zkrátka pohlazení po duši,“ téměř se zasní Troška. Při přípravě pohádky dbá dle vlastních slov především na nosný, zajímavý příběh a odpovídající ztvárnění.

„Ve svém pojetí chci vycházet z ilustrací starých pohádkových knížek, z maleb Scheinera, Čutty, Černého a dalších. Když oni namalovali pohádkový les, byl přesně pohádkově tajemný. A já se pak snažím najít podobný v reálu,“ vysvětluje. Při vybírání námětů tak často sahá po literárních předlohách: „Mám spoustu krásných pohádkových knížek a snažím se v nich najít příběhy, nebo i jen motivy, které by se daly zajímavě zfilmovat. Stejně tak dostávám od lidí pohádky, které sami napsali a které by si jistě zasloužily být natočeny.“
I jemu je ale jasné, že s originalitou se v pohádkovém žánru příliš uspět nedá. Prakticky všechny nosné zápletky už byly vytěženy, důležité je podle jeho slov upoutat divákovu pozornost originálním vizuálním zpracováním.

Jako pomyslný ideál, k němuž režisér při tvorbě nové pohádky vzhlíží, uvádí Zdeněk Troška Hrátky s čertem, Pyšnou princeznu, Princeznu se zlatou hvězdou, Strakonického dudáka, Byl jednou jeden král a zejména poněkud opomíjenou Legendu o lásce režiséra Václava Kršky.

Nikdo se nesmí nudit

První pohádka – a hned naprostá klasika, podle níž se poměřují díla následující. Takový kousek se v roce 1973 povedl žijícímu klasikovi Václavu Vorlíčkovi filmem Tři oříšky pro Popelku.

Pohádka Tři oříšky pro Popelku.

Pohádek od té doby natočil ještě několik, mimo jiné rovněž hojně reprízovanou Jak se budí princezny nebo Princ a Večernice, ale Popelka je unikát. Film se statusem kultu, v Německu letos na Vánoce běží na šestnácti kanálech a milují ho i v arabských zemích. Popelku tam pro její ráznou povahu berou jako svého druhu revolucionářku. I to je jeden z mnoha půvabů této klasiky – titulní hrdinka není žádná pasivní „fňukna“, která čeká, až jí všechno spadne do klína. Svého prince si do značné míry vybojuje sama. Jak trochu nepohádkově pragmaticky poznamenává Václav Vorlíček, nenechá si prostě „srát na hlavu“.

Jak už bylo řečeno, Třemi oříšky pro Popelku režisér debutoval na poli klasické pohádky, byť si s pohádkovým světem zakoketoval už v Dívce na koštěti. Do té doby byl ceněný především jako tvůrce ztřeštěných komedií typu Kdo chce zabít Jessii a Pane, vy jste vdova!, které se vyznačovaly svižným rytmem a téměř nepřetržitým přívalem gagů. V Popelce ovšem zvolnil.

„Velmi záleží na způsobu, jakým příběh podáváte. V Kdo chce zabít Jessii jsme s Milošem Macourkem vytvořili absolutní nesmysl, který jsem ale musel prezentovat tak, aby měl svou vlastní logiku a divák ho přijal. V případě Popelky nic takového nebylo potřeba, takže jsem zvolil pomalejší styl vyprávění, který k látce sedl. Musel jsem mít taky na paměti, že vyprávím opravdu pro všechny, tedy i pro babičku, která do kina vezme vnoučata. Ty vnímají jinak než dospělý divák, ale já musím příběh prezentovat tak, aby se nikdo nenudil,“ vysvětluje režisér a zdůrazňuje, co už vyřkl Jiří Strach: Není dobré podceňovat fantazii a pozornost dětského diváka.

ČTĚTE TAKÉ:

Ten si často všímá i maličkostí a případných chybiček, které by dospělý přehlédl.
I z toho důvodu se Vorlíček ve svých pohádkách vyvaroval jakéhokoliv podbízení se. Sám říká, že vidí-li pohádku, která se snaží zalíbit přehnanou cukernatostí a pitvořením se, bývá mu za všechny zúčastněné stydno. Jako vyznavač britsky rezervovanějšího a suššího humoru tento postup částečně aplikoval i ve svých filmech pro děti. A hlavně měl vždy všechno do detailu promyšleno.

„Stalo se mi, že za mnou přišel herec, že má nápad, co udělat v nějaké scéně. Já to ale odmítl. Lidi za kamerou by se sice zasmáli, ale v kinech by to propadlo a poškodilo další děj. Později by se nám to vymstilo a byli bychom za blbce. On viděl jen tuhle situaci, já ale měl v hlavě film jako celek.“

Snad i proto se Vorlíčkovy staré pohádky pořád reprízují a jejich obliba neutuchá. Překvapuje to i jejich tvůrce. I když připouští, že je to do značné míry zapříčiněno tím, že se v nich vystříhal jakýchkoliv dobových narážek na aktuální dění, které by stejně za pár let ztratily platnost, a soustředil se na příběh samotný. „Vycházel jsem z obecného života a inspiroval se odkazem velkého vypravěče Shakespeara, který je dneska aktuální stejně jako ve své době.“