"Zdravím, náčelníku. Chtěl jsem se zeptat jako obvykle, co bylo v noci. Bouračka, jo? Deset aut v sobě? To zní zajímavě. A kolik mrtvých, že se tak ptám? Žádnej? Aha. No, co se dá dělat."
Nikdy nesmím dopadnout jako on! zapřísahal jsem se. Tragédie pro mne musí zůstat tragédií, nesmím zcyničtět.
Jenže jak si zachovat citlivost k lidskému neštěstí, když do redakce denně dorazí nějakých deset emailů, dalších deset dopisů, dvacet lidí telefonuje – a všechno jsou to tragédie? A to počítám jen ty, které docházely na mou adresu.
Ani jsem neměl čas všechny přečíst či vyslechnout. Náš běžný pracovní týden už tak bobtnal přes týden kalendářní: dva dny natáčení, dva dny střihu, den přípravy do střižny, den na tzv. obhlídky k další reportáži. Dostal jsem se tedy k tomu stohu dopisů a emailů jednou za čas, většinou v noci, doma a unavený.
A jakmile jsem se do nich pohroužil, organismus se přirozeně začal bránit. Natáčíte-li celý den v dešti reportáž o opilém řidiči, který přejel mladou dívku, ani po dvou letech není potrestán a dál klidně řídí – pak vás večer dopisy, kde podvodní lichváři okradli staré lidi o domeček nebo kde se někdo soudí už jedenáctý rok o svůj restituční nárok, nedojmou tak, jak by měly. Naopak. Za chvíli je přímo nenávidíte, protože tělo chce něco příjemného. Aby si odpočinulo a vyčistilo se. Prostý pud sebezáchovy.
Jenže tohle divák neví. Ani ho to nezajímá. Teď je tu on se svým trablem, který je momentálně nejdůležitější na světě, protože mu ničí život. A já tu jsem pro něj. Doufá, že ho přinejmenším vyslechnu, ale ještě spíš, že to natočím – a pak se něco stane. Úřady se proberou z mrákot nebo z omylu a zasáhnou, jak měly. Lump se chytí za nos a vrátí, co ukradl, půjde do vězení. Nebo se alespoň všichni dozvědí, jaká křivda se stala. Chudák už nemusí sedět doma a užírat se vlastní bezmocí.
Jenže projevujte empatii, buďte trpělivost sama, když vám diváci se svými bolístkami lezou až do…no hluboko do soukromí. Nikdy nezapomenu, jak jsem se probudil na nudistické pláži, kam se jezdím koupat léta, s utkvělým pocitem, že mě někdo zblízka pozoruje. Vedle mne skutečně ležel postarší muž, taky nahatý. A hned to ze sebe začal klopit. Jak ho protiprávně propustili z práce a že když mě tu viděl, hned v duchu zajásal. "Mám tu i všechny doklady, můžeme je spolu projít," pozdvihl naditou aktovku. "Zrovna šťastnou shodou okolností jedu od svého právníka."
Z připravované knihy Josefa Klímy nazvané Vlastníma očima, která vyjde letos na podzim v nakladatelství Andrej Šťastný.
Ukázky ze své chystané knihy čte Josef Klíma na pražském rádiu Classic 98,7 FM v premiéře vždy v úterý ve 18 hodin, v repríze ve čtvrtek 12 hodin. Zvukové verze si můžete poslechnout zde.
Josef Klíma věnuje část autorského honoráře Lomnické společnosti přátel dětí zdravotně postižených. Pokud i vy chcete pomoci, můžete přispět na účet 19-130 26 60 287/0100.
