LN: Byl jste prezidentem Světové banky (2005-2007), jejímž hlavním cílem je boj se světovou chudobou. Jak podle vás finanční krize ovlivnila tuto často kritizovanou instituci?
Především, Světová banka nese přehnaný, řekl bych až pompézní název. V porovnání třeba s Citigroup je to nevelká finanční instituce, jejíž vliv je mnohem menší, než si lidé myslí. V době jejího vzniku například neexistovali v podstatě žádné mezinárodní finanční trhy a žádní velcí soukromí investoři. Dnes jsou kapitálové trhy stokrát větší než Světová banka. Takže si myslím, že sílu africké ekonomiky krize jistě ovlivnila, a sílu Světové banky tolik ne.
Bývalý šéf SB Paul Wolfowitz
|
LN: Ale právě za tohle je Světová banka napadána: chová se jako privátní firma, která zemím půjčuje jen s o dvě procenta menším úrokem než běžné banky. Půjčuje tedy logicky hlavně státům, které to nepotřebují?
Je pravda, že obě brettonwoodské instituce (Mezinárodní měnový fond a Světová banka - pozn. red.) jsou možná příliš direktivní, příliš orientované na byznys a na tržní hospodářství. Myslím si ale, že velmi užitečný byl projekt Světové banky od IFC (International Finance Corporation) s názvem Doing Business.
Analyzoval, jak právní prostředí různých států ovlivňuje kvalitu podnikání v těchto zemích. Třeba Tanzanie byla jeden rok na 142. místě v žebříčku sto padesáti zemí. Prezident Tanzanie se se mnou setkal a já se bál, že mi vynadá. Místo toho mi slíbil, že se bude klima pro soukromé podnikání snažit ve své zemi zlepšit. Příští rok byla Tanzanie jednou ze zemí s největším skokem k lepšímu. Je to pro mě důležité: v úspěšné zemi se vždy daří soukromému sektoru. Jedině tam lze vytvářet nová pracovní místa. To není ideologické prohlášení, ale fakt.
LN: Židli ve Světové bance vás prý nestál jen fakt, že jste nepřiměřeně zvedl plat své tehdejší přítelkyni. Mohl za to i drsný protikorupční program, který jste v bance zavedl. Zdá se ale, že po vašem odchodu postupně usnul...
Protikorupční program už nemá tu energii - ale nejsem ten, kdo by to měl posuzovat. Pamatuji si jen, že jsme třeba půjčili 600 milionů dolarů na zlepšení indického zdravotnictví - a ty peníze se ztratily. Tak jsem řekl: Musíme zjistit, co se stalo, než jim půjčíme dalších šest set milionů dolarů. A to bylo, jako když se zastavil svět. Přitom bankovnictví je plné politiky. Když v Kongu žije sedmdesát procent lidí pod hranicí chudoby, a přitom je to země, která vyváží ropu, kam jdou ty peníze? Je to politikum, nebo realita?
LN: Obviňovali vás, že vám prezident Bush dal tuhle funkci jen jako trafiku, třeba význačný americký ekonom Jeffrey Sachs řekl, že o financích vůbec nic nevíte. Je to tak?
To není pravda. Vím o tom víc než většina ostatních. Strávil jsem tři roky v Indonésii a jedno léto v Surinamu. Žil jsem tam sice v domě velvyslance, jistě, ale porozuměl jsem principu rozvojových zemí a jejich výzvám. To o mně řekl zase někdo jiný a myslím, že měl pravdu.
LN: Na začátku války s Irákem v roce 2003 jste veřejně prohlašoval, že Irák bude moci svou obnovu financovat z vlastních zdrojů. Byl to z vaší strany prostě jen špatný finanční odhad?
Nechci dávat dlouhé rozhovory o Iráku: problém byl, že válka neskončila tak rychle, jak jsme plánovali. Chyba to nebyla finanční, spíše celkového odhadu: mysleli jsme si, že když Saddám opustí Bagdád, přestanou jeho lidé válčit. To se však nestalo. Iráčané mi později vysvětlovali, proč Saddám pustil v říjnu 2002 z věznic všechny kriminálníky: aby nám znepříjemnil život.
LN: Rozpuštění Saddámovy irácké armády většina odborníků považovala za klíčovou chybu, která podpořila násilí v zemi. Souhlasíte?
Problém je, že nikdo neví, kdy bude možné začít Irák znovu budovat. A nikdo neví, kolik bude válka ještě stát. Ale Irák není Afghánistán, za tím si stojím, nemusela by to být chudá země. Věřím, že Irák bude jednou hospodářsky velmi úspěšný.
LN: Považujete dosavadní kroky Obamovy administrativy v Iráku a Afghánistánu za správné?
Dívám se na ně vcelku pozitivně. Zdá se mi, že se Obama s oběma zeměmi vypořádává lépe, než slibovala jeho volební kampaň. Uvědomil si, že v obou zemích je v sázce velmi mnoho. Henry Kissinger řekl, že odchod z Iráku není politické řešení... A není to ani dobrý nápad. Například korejská válka, která byla mnohem nepopulárnější než válka v Iráku, taky neskončila hned poté, co Eisenhowera zvolili prezidentem, i když byl zvolen částečně proto, že slíbil, že válku s Koreou ukončí. Pak si ale uvědomil, že je to příliš důležitá země, než aby z ní utekl. Neříkám, že čím déle zůstaneme v Iráku, tím pro něj lépe, ale je to strategická země a byla by velká chyba z ní odejít předčasně. U Obamy se mi nelíbí jen to, jak mluví o budoucnosti Iráku a Afghánistánu, nijak nespecifikuje naši roli v těchto zemích do budoucna. To není příliš šťastné, měli bychom myslet dále než za horizont příštích voleb.
LN: Myslím, že ani těch dva a půl milionu iráckých uprchlíků se do své rodné země nebude moci vrátit, nestihnou to ani do konce tohoto volebního období.
Uvědomte si, že oni neutíkali od nás, ale kvůli nepokojům v zemi. A nezapomeňme ani na ty čtyři miliony Iráčanů, kteří utekli ze země během vlády Saddáma Hussaina. Doufám samozřejmě, že se vrátí, a doufám taky, že jim v tom pomůžeme.
LN: V únoru 2001 jste nastoupil do funkce náměstka ministra obrany, za půl roku přišlo 11. září, pak jste vydesignoval válku, která skončila obrovským neúspěchem, místo čtyř jste strávil pouhé dva roky ve Světové bance - a teď "polodůchod". Co plánujete na příští dekádu?
Copak já, já se mám teď velice dobře. Doufám ale, že se bude lépe dařit světu. Po konci studené války jsme si mysleli, že žijeme ve světě snů, zmizel starý nepřítel, tedy ne nepřítel, ale odpůrce - neměli jsme tehdy Sověty nazývat nepřáteli. Ale ukázalo se, že tomu tak není.
LN: Vy jste přece světu snů nevěřil nikdy.
Já jsem si po pádu Sovětského svazu myslel, že nejdůležitější bude vybalancovat strukturu moci. Bojím se i nyní, že si musíme dávat pozor na Čínu, Indii, Vietnam, Indonésii... Tyto země mají obrovský ekonomický potenciál. Tím nemyslím, že by se nedaly zvládnout, ale musejí se zvládnout pořádně.
LN: Co si představit pod pojmem "pořádně zvládnout"?
Když se nebudou hlídat, může se třeba Čína pohádat s Japonskem o nějaký kámen, který mají na své hranici, a bude z toho světový konflikt, o kterém se nám ani nesnilo. To je jako s Evropou - a neberte to nadřazeně - na začátku druhé světové války jsme byli izolacionisty a pak jsme si uvědomili, že do toho konfliktu prostě musíme jít, ne proto, že bychom byli chytřejší, ale proto, že jsme silní a protože chceme mír a svobodu. A to je náš případ dodnes.
