V Antikristovi jste konala násilí vy, v Nymfomance je konáno na vás. K tomu všechny ty sexuální scény. Kde berete odvahu to před kamerou takhle rozbalit?
Já se ale bojím! Jenže tenhle strach funguje jako moje velká motivace. Stejně jako to, že můžu opět pracovat s Larsem. Odvažuju se s ním věcí, které bych jinde neudělala. Věřím mu a obdivuju jeho filmařinu.
Říkáte si, že to bude hrůza?
No, to taky. S Larsem je každá scéna velká nálož! Mám z toho takový pocit, jako kdyby mě topil, a pak zvednul nad hladinu. Při první klapce mě ponoří a já musím hledat dno. Bojuju, vymýšlím, co s tou situací můžu dělat, o čem ta scéna je. Největší sranda ale je, jak jsem si u Nymfomanky myslela, že nejtěžší bude ta spousta drsných nebo fyzicky náročných scén. Poslední dva týdny jsme točili ty dialogy se Seligmanem, a to bylo teprve něco!
V jakém smyslu?
Byla to úplně nová výzva, vůbec jsem s tím nepočítala. Bylo to jako natáčet dva filmy. Rytmus, všechno bylo najednou úplně jiné. Jenže tak je to nakonec se všemi Larsovými filmy, vždycky mají spoustu úrovní.
Dokážete rozlišit, jaké momenty pro vás byly nejlepší, a jaké naopak nejhorší?
Nejhorší asi bylo nechat si v osm ráno nalepit umělou vagínu. Dělal to milý kluk, ale stejně. Vadila mi taky její hnusota. Ve dlouhé verzi filmu jsem tam dole úplně zničená a je to vidět. Nic pěkného.
Nenechala jste si ji jako suvenýr?
Ne.
Z filmu Larse von Triera Nymfomanka
LN: A ten nejhezčí moment?
Mám jej spojený s tou hrůzou.
LN: Jak?
Bolest, kterou Joe prochází na konci svého příběhu s P., jsem viděla jako skutečné životní utrpení. Ta hanba se mnou dost cvičila. Na jednu stranu bylo těžké se s tím popasovat, ale pak je zase příjemné, když se z toho dostanu jako z temného tunelu. A pak, vždycky je milé, když mám pocit, že se mi podařilo něčeho dosáhnout.
LN: Máte sklony k pracovnímu masochismu?
Asi ano. Ráda se dostávám do těchhle stavů, kdy věřím tomu, co dělám, je to pro mě minimálně psychicky velmi intenzivní a zároveň to trochu bolí. Chci je zažívat znovu.
LN: Jaký máte vztah k postavě Joe?
Rozumím jí. Dotýká se mě a soucítím s ní. Nemám ale pocit, že jsme si nějak podobné. Nepřemýšlím jako ona. Připomíná mi spíš Larse. Řekla bych, že tak ji také napsal, stejně jako Seligmana. Podle mě je Lars přítomný v nich obou. Jsou to dvě z jeho stránek.
LN: Jak se pak s takovou osobně vzdálenou postavou herecky srovnáváte?
Prostě se snažím co nejvíc obeznámit s danou látkou. Tentokrát mě navíc zajímaly všechny intelektuální odbočky, do kterých se Seligman pouští. Joe o nich nic neví, ale mě osobně zajímalo, co o nich Lars říká.
LN: Říká se, že u von Triera se příliš nezkouší. Je to pravda?
Na roli se s ním nijak zvlášť nepřipravuju. Nemluvíme o psychologii nebo o pozadí postavy, neřešíme ani ostatní figury. Musím si na všechno přijít sama. Ale i kdyby mě při přípravách cokoli podněcovalo k tvůrčím úvahám, na place to musím hodit za hlavu. Lars totiž začíná u prázdného stolu a vyžaduje, abyste se zachovali stejně.
LN: Jak se vyrovnáváte s tím, že s von Trierem natáčíte náročné a hluboké filmy, na které ovšem publikum reaguje místy podrážděně, takže se pak musíte hájit?
Natáčení a distribuci je potřeba oddělit. Natáčení pro mě bylo hrozně příjemné, celý ten proces je mi velmi drahý. Ale pokud mám hájit režisérovu práci bez jeho účasti, což se teď děje, protože Lars si zakázal mluvit, je to velká obtíž. V mnoha ohledech si nejsem příliš jistá.
LN: V jakých?
Podívejte, já ten film miluju, ale to zase neznamená, že bych s některými věcmi nemohla nesouhlasit. Je to hodně komplexní záležitost, a proto je složitější o tom mluvit.
LN: Přitom zrovna vy máte anglofrancouzské kořeny – Anglie a Francie jsou jedny z těch liberálnějších zemí na světě.
Taky jsem si to myslela! Není to ale pravda. Je tam hodně drsná cenzura, bylo například velmi problematické vydat k Nymfomance upoutávku. Moje víra ve svobodomyslnost se tak rozplývá.
LN: Jedním z letošních témat světového filmu je nahota a sex. Ve Spojených státech vznikla svižná komedie Don Jon, ve Francii zase velmi otevřený Život Adele. A teď jste tu vy s Nymfomankou. Proč myslíte, že publikum nahota tak rozrušuje?
Řekl to Martin Scorsese, že když se na plátně objeví dvě nahé postavy, tak si vystoupíte z děje? Díváte se najednou spíš na herce, a ne na postavy. Já myslím, že Nymfomanka by bez nahoty neměla smysl. Sexuální syrovost tam má svoji roli. Ale proč mají lidé problém s tím, že vidí na plátně soukromé aspekty lidského života? Snad jim to opravdu až příliš věrně připomíná jejich vlastní problémy. Mě z takových filmů žádný stud rozhodně nechytá. Ale společnost je čím dál víc prudérnější. Musíte být opatrnější. My se svým filmem opatrní nejsme. A to je dobře.
„Bez nahoty by Nymfomanka neměla smysl.“
LN: Lars von Trier pracuje s mezinárodním obsazením. Přitom každá společnost se na sex dívá jinak.
V každé zemi mají se sexem nějakou potíž, nakonec ale záleží na jednotlivcích. Já jsem se sexem vyrovnaná. Ale zároveň se na place nevidím jako reprezentantka Francie nebo Anglie a jejich kultur. Mám vlastní cit a sex mě prostě nešokuje. Tentokrát mi přišlo zajímavé především to, že Nymfomanka má bohatou strukturu, a navíc se tu Lars poměrně vzácně odhaluje. Je tam sex, ale i jeho smysl pro humor a cynismus, to vše z něj dělá tak zajímavou lidskou bytost a mám pocit, že to od něj je prostě odvážné, že se takhle ukáže.
LN: Jak se během let proměnil váš vztah s Larsem von Trierem?
Příliš se nezměnil. Spíš povyrostl. A hlavně každé natáčení doprovází jiná situace. Já jsem se tentokrát zrovna loučila s velmi drahým člověkem. Lars věděl, že mě tohle natáčení v Německu stojí hodně sil, a tak byl moc milý, držel mě za ruku.
LN: Dokáže vás ještě překvapit?
Rozhodně. Pořád se chová nečekaně. Vy k němu třeba přistupujete jako k tomu provokatérovi, ale vevnitř takový není.
LN: Jaký je?
Pro mě je neustále tajemný. Nemůžu ale říct, že ho znám. Myslím, že to, co o něm vím, je jen jeho prchavý obraz.
Lars von Trier nepřestává být tajemný.
LN: Zná on vás?
Ano. Ať už fyzicky, tak psychicky.
LN: Dojal vás někdy?
Jednou řekl, že chce Seligmana a Joe obsadit herci, které miluje. Byl to zřejmě jeho způsob, jak mi sdělit, že mě má rád. Jinak o takových emocích vůbec nemluví. Nikdy mi například neřekl, proč si vybral zrovna mě. Nejsem si jistá, jestli někdy viděl nějaký můj film. Tahle stránka věci je mezi námi jaksi tabu, a i když mám ráda anonymitu, je to možná… Na druhou stranu zase vím, že ví spoustu o mém otci. Možná je prostě lepší o některých věcech tolik nemluvit.
LN: Máte muže a tři děti. Co tomu říkají, když přijdete domů s tím, že budete hrát u Larse?
To neřeknu!
LN: Povězte.
Ba ne, můj muž Yvan tomu rozumí. Je to režisér. Má pro film vášeň a chápe, kam jdu. A mé děti? Nevím. Doufám, že z toho nebudou mít příliš velký problém, je mi ale jasné, že to pro ně může být celé trošku zahanbující. Vím, že to, co teď řeknu, je trochu sobecké, ale můžu k tomuhle tématu povědět jenom to, že jsem si podobnou situací prošla se svými rodiči. Když natočili Je t’aime moi non plus, byly mi čtyři roky. Tehdy jsem ten skandál ještě moc nevnímala. Ale otec pořád provokoval a já s ním nakonec udělala Lemon Incest, když mi bylo třináct. Chodila jsem na internát, kde mě chránili před nejrůznějšími vnějšími vlivy, takže to na mě také příliš nedolehlo. Mojí matce v časopisech vycházelo dost nahých fotek. Nebyla jsem z toho ale v rozpacích, věděla jsem, co dělá. Nezávisle na tom se stejně děla šikana a mně je jasné, že moje děti budou taky šikanovány.
LN: Právě smysl pro provokaci možná spojuje Larse von Triera s vašimi rodiči.
Asi ano. Mají s Larsem společné ty výrony provokace a plachost.
LN: Dává von Trier při natáčení někdy najevo, že je spokojený?
Ano, ale obejde se to bez velkých komplimentů. Nevím příliš, jestli jsem uspěla, nebo neuspěla. Ale řekla bych, že by nešel točit další scénu, kdyby nebyl spokojený. Je to dané tím, že pokaždé chce několik odlišných výrazů. Až to nakonec vypadá, jako kdyby si tu scénu chtěl prochodit všemi směry. Zvenčí už to sice nedává moc smysl, jenže potom na plátně to najednou funguje.
LN: Během Antikrista jste si od těžkých chvil ulevovala telefonováním s matkou. Co vám pomáhalo u Nymfomanky?
Je pravda, že během Antikrista mi matka pomáhala odpoutat se od tíhy tématu srandovními esemeskami. Tentokrát jsem s ní ještě před natáčením konzultovala výslovnost některých anglických slov. Moc mi tím pomohla. Ale během natáčení jsem měla jinou útěchu. Tehdy jsem ještě kojila. Takže zatímco přes den jsem se brodila lidskou temnotou, večer jsem se schoulila k té malinkaté čistotě.
LN: Pro film jste přezpívala Hendrixovu ikonickou píseň Hey Joe. Byl to váš nápad?
Přišel s tím Lars. Byl zklamaný, že nemohl použít Hendrixe, tak se mě zeptal, jestli bych to nezkusila. Nejdřív jsem se lekla, protože Hey Joe nahrálo tolik velkých hudebníků! Pak jsem zavolala (amerického písničkáře) Becka a požádala ho o pomoc. Nakonec jsme to udělali spolu.
LN: Je pro vás momentálně důležitější hudba, nebo filmová kariéra?
Ve filmu se cítím lépe, ale když přestanu s hudbou, začne mi vždycky chybět. Chtěla bych udělat další album. Nechci přestat ani s jedním, líbí se mi, jak se to doplňuje. V hudbě mám všechno pod kontrolou, zatímco u filmu naopak. A já jsem úplně v pohodě, když mnou Lars manipuluje.
LN: Co tím myslíte?
Líbí se mi, že jsou situace, kdy nevím, kam přesně směřujeme. Natáčíme totožný obraz v několika odlišných náladách, jedině Lars má přehled o tom, co vlastně děláme. On to celé drží. Přitom z něj ale vychází taková energie nebo porozumění, že mu věřím. Připadá mi, že mě na téhle cestě doprovází a vede. Z mé strany je to dobrovolná manipulace.
LN: Chcete s ním ještě spolupracovat?
Mám dojem, že už mě o to nepožádá, už ode mě všechno viděl. Jsem z toho trochu smutná.
