Letiště patří k nejkomplikovanějším stavbám, jaké vůbec lidstvo buduje. Kvůli leteckému provozu totiž nevznikají jen ranveje a letištní budovy. Aby letadla mohla létat tam, kam si lidé usmysleli, někdy vzniká doslova i nový kus země. Kvůli letištím se budují nové dálnice, nová železniční napojení, hotely a další stavby. A když k tomu připočteme přísná bezpečnostní opatření, která na letištích panují...
Tak není divu, že vetknout takto složitým komplexům ještě určitou duši a příjemnou atmosféru nemusí být vůbec jednoduché. Svět je proto plný bezpočtu nuzných a nudných letišť, k nimž nelze přistupovat jinak než účelově. K takovým bude jistě patřit většina ze zhruba 42 tisíc světových letišť určených pro komerční dopravu cestujících a přepravu nákladů, co jich na světě v roce 2013 existovalo, jak uvádí CIA World Factbook.
Jsou mezi nimi i některá z těch největších a nejznámějších – však takové londýnské Heathrow, německý Frankfurt, Schipol v Amsterdamu nebo letiště Charlese de Gaula v Paříži z hlediska své architektury a atmosféry osloví asi jen málokoho. Jsou to prostě především účelné stavby, které mají za úkol odbavit v daných podmínkách co nejvíce cestujících ročně.
Ale ani taková si nezaslouží být hned zatracována. Některá alespoň díky své poloze nabízejí některým cestujícím fascinující pohledy na dané město ve chvílích vzletu nebo přistání. I naše Praha musí z letadla mířícího na přistání od východu cestující na levé straně fascinovat...
Krásné výhledy čekají pasažéry i během přistání v Barceloně, kde se letadlo blíží k letišti podél pobřeží po celé délce města (tentokrát je třeba sedět vpravo), a například takové město neonů Las Vegas, jehož letiště McCarran je jinak slušná betonová obluda, vypadá při pohledu z okénka letadla snad ještě neuvěřitelněji než na filmových záběrech. Ideálně samozřejmě v noci.
Ohromující architektura
Zdaleka ne všechna světová letiště jsou ovšem jen jakýmisi oázami betonu. Řada z nich se snaží vystoupit z řady a nabídnout buď příjemnou atmosféru, nebo alespoň fascinovat svým architektonickým řešením.
K těm prvním se řadí například singapurské Changi. Vstupní brána do tohoto městského státu patří podle všech ukazatelů k těm největším na světě: v roce 2016 tudy prošlo přes 58,6 milionu pasažérů a téměř dva miliony tun nákladu. A za rok se tu událo přes 360 tisíc pohybů letadel, téměř tisícovka denně. A přesto se snaží Changi působit jako příjemné, a nikoli hektické a přelidněné místo. Důkazem je i cena za nejlepší letiště roku od poradenské společnosti Skytrax, která hodnotí kvalitu světových letišť – Changi tuto cenu získalo už popáté v řadě.
A čím je singapurské letiště tak výjimečné? Především klidnou atmosférou a perfektními službami. Ty se snaží v Singapuru neustále rozšiřovat, a tak se tu vlastně pořád staví, aniž by to ovšem cestující příliš omezovalo. Už třeba proto, že stavební ruch probíhá často mimo současné prostory.
Letos se tu například otevře moderní čtvrtý terminál. Za dva roky se má otevřít dóm Jewel Changi, který propojí současné tři terminály do jednoho komplexu a dodá letišti novou architektonickou tvář. A někdy v roce 2025 plánují v Singapuru pátý terminál, jenž bude stát na umělém poloostrově a sám o sobě zvládne odbavit 50 milionů cestujících ročně.
Číňané mají zájem o Letiště Václava Havla. Chtějí z něj mít dopravní uzel |
Nic z toho samozřejmě kvalitu a komfort úplně nezaručuje, klíčový je zde důraz na detaily v interiéru. Měkké koberce na chodbách terminálů, živé palmy a jiná bující tropická flora ve vnitřních prostorách letiště, k tomu rozlehlá venkovní terasa, kde návštěvníci mohou poprvé nasát tropickou atmosféru Singapuru, a zároveň se tu mohou ochladit pod sprchami s vodní mlhou – díky tomu všemu působí Changi jako jedno z nejpříjemnějších letišť na světě.
Zcela opačně, nikoli však nepříjemně, působí na cestující monumentální letiště Bao‘an v čínském Šen-čenu. Budovy terminálů ve tvaru zploštělých tubusů mají neobvyklou „perforovanou“ fasádu a stropy uvnitř rozehrávají hru světla a stínů. Na první pohled toto letiště působí sice trochu chladně, ale ve skutečnosti navozuje nečekaně příjemnou atmosféru vzdušnosti, klidu a bezpečí. Pomáhá tomu i fakt, že je v současnosti poměrně naddimenzováno, takže ani ve špičce nepůsobí přeplněně. A to v Číně na místech s velkou koncentrací lidí nebývá úplně typický obrázek.
Hrátky s designem stropu a prostupem světla jsou ostatně u architektů světových letišť oblíbenou disciplínou. Neobvyklá provedení lze obdivovat například na mezinárodním letišti v Kuala Lumpur nebo ve čtvrtém terminálu madridského letiště Barajas, který nechybí snad v žádném přehledu nejkrásnějších letišť světa. Místní bambusový interiér silně kontrastuje s pocitově trochu nehostinným prostředím okolí města. Typickými zástupci v „soutěžích krásy“ světových letišť jsou také novozélandský Wellingotn, uruguajské Montevideo nebo letiště krále Abdulazize v Saúdské Arábii.
Odvážné stavby
Některá letiště se nechlubí jen působivou architekturou, ale samotným technickým řešením. O Singapuru, kde hodlají postavit pátý terminál na místě, kde je dnes moře, jsme se již zmínili. Mnohem dál však zašli stavitelé v japonské Ósace nebo v Hongkongu.
Ósacký vzdušný přístav totiž vznikl na zcela umělém ostrově, v Hongkongu pro změnu coby základ nového letiště Ček Lap Kok posloužily dva menší ostrovy, které byly spojeny zcela novým kusem pevniny. Letiště bylo otevřeno v roce 1998 a nahradilo jinou legendu: předchozí terminál Kai Tak se nacházel v srdci města a jeho ranvej končila ve vodách přístavu. Vzdušná cesta k přistání vedla téměř skrz mrakodrapy na sever od letiště, a aby se letadla srovnala s jeho osou, musela zde provést neobvyklou zatáčku jen asi dvě stě metrů nad zemí.
K neobvyklým technickým řešením lze zařadit rovněž mezinárodní letiště na portugalském ostrově Madeira. Aby tu mohla přistávat větší moderní letadla, byla místní ranvej v roce 2000 prodloužena z původních dvou na zhruba 2,7 kilometru. Nic nezvyklého, pokud by nová část nestála na mohutných sloupech zhruba 70 metrů nad hladinou moře...
Tyto odvážné stavby ostře kontrastují s jinými, které se k odvážným řadí jen kvůli svým přehnaným ambicím, jež vyústily jen v obrovský veřejný průšvih. Známé jsou případy španělských letišť Castellón-Costa Azahar a Ciudad Real Central zvaného také „letiště Dona Quijota“. První bylo vybudováno na španělském pobřeží tak trochu v zemi nikoho – 130 kilometrů od Valencie a asi 250 od Barcelony. Jeho výstavba stála 150 milionů eur a dokončeno bylo v roce 2011. Jenže provoz tu začal ve velmi omezeném režimu až v roce 2014 a od září sem létají některé linky společnosti Ryanair z Británie.
Čína mění svět letadel. Vypustila C919, za pár let s ním možná poletíte i vy |
To aerodrom Ciudad Real Central se stal ještě větší finanční zátěží. Letiště necelých dvě stě kilometrů jižně od Madridu mělo být alternativou k tamnímu vzdušnému přístavu Barajas a celkově spolklo více než miliardu eur. Vzniklo v devadesátých letech coby první soukromé mezinárodní letiště ve Španělsku, po dlouhých potížích ale v roce 2012 zkrachovalo. V roce 2013 mělo být prodáno v aukci, vyvolávací cena 100 milionů eur ale nikoho nepřesvědčila. Nakonec letiště koupila až v roce 2016 společnost CR International Airport za 56 milionů eur.
Největší letištní průšvih snad v celé historii letecké dopravy ale nemáme vůbec daleko – nachází se totiž v Berlíně. Tamní projekt Letiště Braniborsko, zvaný také letiště Willyho Brandta, patří k největším fiaskům německých investic. Tento monstrózní projekt začal vznikat na počátku devadesátých let s ambicemi nahradit tehdejší trojici berlínských letišť Tegel, Tempelhof a Schönefeld.
Samotná výstavba začala po patnácti letech plánování v roce 2006 s tím, že letiště v podstatě rozšíří současné plochy Schönefeldu a vybuduje zcela nové zázemí. Jenže zatímco dnes, po jedenácti letech od začátku výstavby, „starý“ Schönefeld funguje nadále, dálniční cedule se značením výjezdů na nové braniborské letiště zůstávají přeškrtnuté.
Původní náklady na vybudování letiště ve výši asi 2,5 miliardy eur přitom byly mnohanásobně překročeny a dodnes v podstatě není znám pevný termín jeho otevření. Původně přitom mělo fungovat už v roce 2010, nové odhady posouvají termín do roku 2018 nebo 2019.
Celkově už letiště spolykalo nejspíš více než sedm miliard eur a měsíčně stojí jeho údržba asi 16 milionů eur. Důvodem všech těchto potíží je podle všeho nefunkční protipožární systém a problematická elektroinstalace, v podstatě jde ale také o politické téma. Ironické také je, že až bude letiště s projektovanou kapacitou 27 milionů cestujících ročně otevřeno, nejspíš současné dvě lokality (Tempelhof už byl uzavřen) nahradit nedokáže. Tegel a Schönefeld totiž stejné množství osob přepraví nejspíš již dnes a počet pasažérů nadále poroste.
Kus historie
Mimochodem, historická berlínská letiště sama o sobě stojí za pozornost. Letiště Tegel bývalo oázou západní civilizace v bývalém Západním Berlíně a vyznačuje se prostorově velmi úsporným původním terminálem ve tvaru šestiúhelníku. Od odbavovací přepážky k odletové bráně to tu mají cestující doslova pár desítek metrů. Pokud si vůbec lze vybírat letiště, kde „dobíhat“ letadlo, Tegel určitě patří k favoritům.
Monumentální Tempelhof má zase trochu pohnutou historii. Jeho téměř nekonečně zakřivenou halu vystavěnou v roce 1936 totiž vyprojektoval dvorní nacistický architekt Albert Speer. Dnes je však toto letiště hodnoceno jako jedna z nejúchvatnějších ukázek architektury této pohnuté doby.
Fungovalo do roku 2008 a po vyřazení z provozu nadále slouží veřejnosti: plochy okolo terminálu a přistávacích drah se proměnily v obrovský park uprostřed města a samotný terminál se využívá k různým akcím; pořádají se tu prohlídky pro veřejnosti i soukromé prezentace. I přes její původ nelze tuto impozantní stavbu neobdivovat, po právu se jedná o fascinující technicko-architektonickou památku.
Různých opuštěných letišť je po světě samozřejmě spousta. Některá definitivně upadla v zapomnění, jiná jsou dodnes připomínkou své někdejší slávy. Mezi ta legendární patří například londýnský Croydon, první hlavní londýnské letiště, jež zajišťovalo například spojení s Paříží. Od roku 1923 se odsud létalo také na Tempelhof (s ještě původním, před-Speerovským terminálem). Definitivně Croydon nefunguje od roku 1959 a dnes z něj zbyla jen hlavní budova s letounem v popředí.
Podobnou legendou je také původní mezinárodní letiště v New Yorku. Floyd Bennett Field bylo vystavěno v roce 1928 ve stylu art deco a fungovalo od roku 1931. Z provozu bylo odstaveno o čtyřicet let později a dnes je z něj přírodní rezervace, muzeum a další prostor pro různé volnočasové aktivity.