V posledních dnech na mě z médií často vyskakují názory různých „expertů“ na smlouvu nedávno uzavřenou fialovou vládou s Vatikánem. Co hlavně některým vadí, je ochrana zpovědního tajemství, která je ve smlouvě zakotvena.
A proč mě zrovna tato věc prokristepána zaujala, že o ní teď sepisuji tento traktát? No, jsou zde přinejmenším dva důvody. Jednak obecně mám rád různá tajemství a za druhé svojí profesí jsem byl advokátem (teď už ve zralém věku jsem bývalý, noblesně řečeno „emeritní“ advokát), který musel ze zákona také zachovávat tajemství neboli mlčenlivost o různých ošklivostech, které mu našeptal klient.
Všude jsme špehováni. Můžeme s tím vůbec něco dělat?![]() |
Tak si nejdříve stručně ujasněme, co to je zpovědní tajemství. Je to jedna ze sedmi svátostí křesťanské církve, jejímž prostřednictvím se kajícník vyznává ze svých hříchů za účelem smíření a rozhřešení. Jenže kajícník nemůže jen tak – třeba ve své kuchyni pří přípravě polívky – se zamyslet a říci si, že se vyznává ze svých hříchů. Musí přicupitat za knězem a požádat ho o provedení zpovědi. Většinou se to dělá v kostele v takové té separované kukani.
Kdo smí mlčeti
Řada kritiků zmíněné smlouvy s Vatikánem namítá, že církev bude ještě méně než dosud spolupracovat se státními orgány při vyšetřování zejména kauz sexuálního zneužívání anebo třeba při majetkové trestné činnosti. Já určitě nejsem žádným expertem na oblast těchto trestních činů, jen vím a mohu potvrdit, že ochrana zpovědního tajemství je v našem trestním zákoníku již dávno zakotvena. Takže proč to mediální vzrušení? Snad jedině kvůli tomu, že dle českých zákonů je nositelem zpovědního tajemství dosud jen kněz (který jediný může svátost smíření či pokání od kajícníka přijímat). Je pravda, že smlouva s Vatikánem toto právo neomezuje pouze na kněze, tedy duchovního, ale používá termín pastorační pracovníci, což mohou být i další osoby, které makají na faře ve prospěch církve.
Jestli toto rozšíření může představovat ohrožení demokracie, jak jsem to kdesi četl, to si fuck nejsem jistý, resp. to považuji za evidentní blbost. V každém případě bude stále platit, že povinnost, resp. právo mlčenlivosti kněží a advokátů se vztahuje na spáchané trestné činy, tedy na to, co se již stalo, co je minulostí. Pokud nějaký Lojza Vopršálek bude chtít někomu sexuálně ublížit nebo ukrást pár miliónů třeba Burešovi a s tímto svým úmyslem se svěří knězi při zpovědi, tak v takovém případě je kněz povinen dle trestního zákoníku o tomto úmyslu kajícníka informovat policii. A to mu nepomůže ani svátost zpovědi.
Mlčet jako slabost?
Teď se mi ovšem zavrtává do mysli jiná, ale dost související věc. A tím je fenomén mlčenlivosti jako takový. Mlčet v sociální interakci mezi lidmi, to není jen tak. Zvlášť v této době, kdy každý má potřebu něco říkat, kecat až žvatlat, často až do stavu „slovního průjmu“ (zejména na sociálních sítích). Mnozí chytrolíni docházejí takto k závěru, že mlčení je vlastně důsledkem toho, že nemáš co říci! Cha, cha. Takže mlčení se může jevit jako slabost či jako prohra? No, to si nejsem jistý. Jsou totiž situace, kdy dle mého názoru největší silou je zmlknout. Nakonec už v antice o tom něco věděli, viz tento citát: „Kdybys byl mlčel, zůstal bys filosofem“. Anebo: „Mlčeti zlato, mluviti stříbro.“ Vidíte! Zase ten relativismus všehomíra.
Všechno je smart aneb Kde to může s „chytrými“ věcmi skončit![]() |
I když v dnešní době si každý může v té naší demokracii žvanit a psát, jak je mu libo (když má přece to ústavní právo svobody projevu), tak mlčení také nabývá na síle. Nejde jen o právo či povinnost mlčenlivosti vyplývající ze zákonů pro některé osoby jako duchovní, advokáti, lékaři atd., ale tento fenomén se prosazuje vehementně i do oblasti obchodního nebo pracovního práva. Když uzavírám s protistranou dohodu, že nesmím prozrazovat nějaké obchodní tajemství, tak holt vůči ostatním musím o tom mlčet, a to třeba i na Marsu. A basta. Anebo když nějaká pornoherečka podepsala s americkým prezidentem Trumpem dohodu o mlčenlivosti, že nikomu nevyzradí, že měla s ním kdysi „šuk“, tak musí držet svoje bujně namalovaná ústa a o jejím „vztahu“ s Donaldíkem veřejně nepromlouvat. Kurňa, navíc dostala za to mlčení slušně zaplaceno.
No, bóže, může někdo říci. Když něco vyzradím, tak přece se mi nemůže nic tak krutého stát. Nu, jak kdy. Za porušení bobříka mlčení si na vás budou kamarádi ve skautu ukazovat prstem, že jste nějak nedokonalej, ale když jste členem italské mafie a prozradíte, co je tzv. omertou zapovězeno, tak vás čeká smrtící výstřel. Ale k tomu na závěr si dovoluji připomenout kontrapunkticky z historie opačnou situaci. Když svou povinnost mlčenlivosti naopak dodržím, tak v dnešní době mě usmrcení už nečeká. Ale byly doby, kdy jste si tím vůbec nemohli být jistí. Jako ten náš Jan Nepomucký, který odmítal prozradit, co mu navykládala manželka krále Václava IV. Shodili ho za to z Karlova mostu do vody, kde utonul, a teď tam chodí turisté a fotí se rozesmátí před jeho sochou, která tam nyní stojí.
Mlčet, tedy držet hubu, to nikdy v historii nebylo jen tak. Howgh.