V nadcházejícím desetiletí má růst jedna plovoucí větrná elektrárna za druhou. Podle Globální rady pro větrnou energii (GWEC) skýtají vody hlubší šedesáti metrů přibližně 80 procent světového potenciálu mořské větrné energie. Aktuálně, pokud větrník stojí na moři, je to v naprosté většině případů v blízkosti pobřeží, tam, kde se mohou jeho základy napevno zapustit do dna.
Některé přímořské státy mají nyní s plovoucími elektrárnami velké plány. Do konce roku 2022 byla globálně v plánu výstavba přibližně 48 gigawattů (GW) plovoucích větrníků (to je více než dvojnásobek instalovaného výkonu všech elektráren v Česku), přičemž aktuálně je v provozu jen něco málo přes 120 megawattů (MW).
Norsko na začátku tohoto roku zahájilo nová výběrová řízení a další ještě letos plánuje. Spojené státy chtějí do roku 2035 vybudovat patnáct gigawattů větrných kapacit, Jižní Korea usiluje o devět gigawattů do roku 2030. Cíle si stanovilo i několik evropských zemí, například Španělsko chce do konce dekády tři gigawatty.
Jenže jak vyplývá z předchozích zkušeností, plány někdy zaostávají za realitou, zvlášť když se pracuje s novou, zatím příliš nevyzkoušenou technologií. Dosud největší projekt plovoucí elektrárny Hywind Tampen o výkonu 88 MW měl být uveden do provozu už v roce 2022. Nabral ale zpoždění kvůli špatné kvalitě některých ocelových dílů. Nicméně ještě v tomto roce by měl podle realizátora, norské společnosti Equinor, stát a vyrábět elektřinu.
Zatím je to příliš drahé
Ropná společnost Shell a čínská státní energetická společnost CGN v loňském roce upustily od projektu plovoucích větrných elektráren u francouzského pobřeží Bretaně. Jako důvod tehdy uvedly inflaci a problémy v dodavatelských řetězcích.
S těmito zádrhely se zdaleka nepotýkají jen jmenované společnosti. Jde o celosvětový problém. Váznutí dodávek turbín a dalších komponentů by mohlo přetrvávat nebo se dokonce ještě zhoršit a to v důsledku zvýšené celosvětové poptávky v následujících měsících a letech, uvádí GWEC.
Problematickým aspektem je taky cena, ale to by se v budoucnu (s přibývajícími projekty) mělo změnit. Technologické náklady jsou zatím mnohem vyšší než u standardních pobřežních větrníků.
Podle konzultační společnosti DNV činily v roce 2020 průměrné náklady na energii (tedy celkové náklady na výstavbu i provoz elektrárny po celou dobu její životnosti) u plovoucích větrníků přibližně 250 eur (téměř šest tisíc korun) za megawatthodinu, zatímco u turbín na pevném základě to bylo přibližně 50 eur za MWh. Pro srovnání, cena dodávky elektřiny na příští rok se na pražské burze PXE nyní pohybuje okolo 144 eur za MWh. Očekává se, že do roku 2035 klesnou výdaje u plovoucích elektráren přibližně na 60 eur (1 450 Kč) za MWh.
Přístavy se musí přizpůsobit
Ukázkou toho, jak náklady mohou s přibývajícími zkušenostmi klesat, je činnost norské společnosti Equinor. Pilotní plovoucí turbínu instalovali její inženýři v roce 2009, do roku 2017 náklady klesly o 70 procent. Tehdy společnost instalovala vůbec první komerční plovoucí větrnou farmu na světě Hywind Scotland, která má výkon 30 megawattů.
U projektu Hywind Tampen společnost očekává další snížení nákladů o 40 procent. Equinor má mimo jiné tu výhodu, že jako ropná společnost ví, jak se pohybovat a pracovat v hlubokých vodách moří.
Jedním z velkých zádrhelů by do budoucna mohl být i nedostatek vhodných přístavů. Ty totiž většinou nejsou přizpůsobené na nakládku tak mohutných kusů tubusů a turbín. Problém bude i dostupnost montážních plavidel.
Velká Británie má cíl do roku 2030 instalovat pět gigawattů plovoucích větrných elektráren. Avšak podle závěrů pracovní skupiny, která se tomu v Británii věnuje, může být instalováno až 34 GW, pokud se do té doby modernizují přístavy. Je prý potřeba upravit až jedenáct přístavů, což si vyžádá investice ve výši čtyř miliard liber (106 miliard korun).
Podle odborníků, na které odkazuje agentura Reuters, bude tahounem celého byznysu Jižní Korea, která má vhodné přístavy i potřebné inženýrské kapacity.
