27. listopadu 2018 6:00 Lidovky.cz > Byznys > Právo a justice

Digitální smrt. Právní řád neupravuje práva pozůstalých k účtům, k jejich odstranění postačí úmrtní list

(ilustrační snímek) Facebook. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy (ilustrační snímek) Facebook. | foto: REUTERS/Dado Ruvic

PRAHA Přestože téma smrti není příjemné, každý z nás jednoho dne opustí tento svět. Jelikož je vhodné a spravedlivé, aby si každý mohl pro případ své smrti upravit dopředu významné záležitosti, právo již tisíce let k tomuto poskytuje možnosti, a to zejména prostřednictvím práva dědického. To, že člověk může rozhodnout o svém majetku sepsáním závěti, je všeobecně známo. Ne každý pak třeba ví, že má také právo dopředu rozhodnout o svém pohřbu.

S prudkým rozmachem digitálních technologií se však ohledně smrti člověka objevila řada nových a významných otázek nejen právního, ale také praktického rázu, týkajících se „digitálního smrti.“

Naprostá většina obyvatel západního světa má zřízený účet (profil) na nějaké sociální síti a aktivně jej používá. Za léta používání takového účtu pak za sebou zanecháváme řadu informací a vzpomínek na náš život (tzv. digitální stopu). Dříve se ke sdílení fotografií používala fotoalba, dnes tuto funkci plní třeba Facebook či Instagram.

Pokud v dnešní době někdo zemře, jeho blízcí se často ocitají bezradní v situaci, kdy si chtějí uchovat vzpomínky na zesnulého, které sdílel prostřednictvím sociální sítě (tedy jeho příspěvky, fotografie, videa atd.), nebo pokud třeba chtějí zabránit tomu, aby uvedené bylo nadále veřejně přístupné.

Jelikož sociální sítě a jiné moderní internetové platformy poskytují uživatelům i možnosti značných výdělku, vyvstávají otázky, jak naložit s takovými uživatelskými účty, jejich obsahem a ziskem, který vytváří, a to třeba právě i optikou tradičního dědického práva. Zároveň nelze odhlédnout od oprávněného zájmu zesnulých na tom, aby dopředu věděli a mohli si určit, jak mají být uvedené otázky řešeny. Ochrana osobnosti člověka, včetně ochrany jeho soukromí, totiž trvá i po jeho smrti (tzv. postmortální ochrana). A lze si jistě představit situace, kdy si člověk nepřeje, aby po jeho smrti vyplavala na povrch jeho tajemství.

Právo na výmaz

Díky tzv. právu na výmaz, které právo na ochranu osobních údajů znalo ještě před příchodem známého nařízení GDPR, může člověk dokonce prožít jakousi digitální smrt na sociálních sítích už za svého života, neboť na základě jeho žádosti dojde k vymazání jeho digitální stopy, tj. všeho, co za sebou na sociální sítí zanechal, včetně možnosti jej kontaktovat. Pro ostatní uživatele sociální sítě se tak může zdát, že z jejich životů odešel – stejně jako v případě smrti. Navíc si však s sebou vezme i jejich vzpomínky zachycené ve fotografiích a videích.

Odstranění vs. zvěčnění

Pro posmrtný režim účtů na sociálních sítích nemá české ani evropské právo zvláštní úpravu. Obecně jde říct, že pro každou síť platí pravidla určená v podmínkách jejího užití. Například pořád nejpopulárnější sociální síť Facebook má posmrtná pravidla nastavena poměrně detailně, a to platí i pro Instagram, vlastněný právě Facebookem. Každý uživatel si může za života nastavit, zda se po jeho smrti má jeho účet trvale odstranit, nebo zda jej Facebook může tzv. „zvěčnit“ – udělat z něj jakýsi vzpomínkový účet, kde se můžou přátelé a rodina scházet a podělit se o vzpomínky na zesnulého člověka. Uživatel zároveň může pověřit určitou osobu, která bude tento zvěčněný účet spravovat.

Oproti situaci, kdy by běžný účet pokračoval v nezměněné podobě dále, pomůže zvěčnění účtu zajistit také bezpečnost tohoto účtu a ochranu digitální identity zesnulého tím, že se k tomuto účtu nebude moct nikdo přihlásit. Přihlášení k účtu jiné osoby (byť by šlo o blízkého člena rodiny) totiž vždycky představuje porušení podmínek používání služby Facebook. Ani pověřená osoba tak nemá přístup k původnímu účtu, ale jen k jeho omezené verzi – nemůže tak například číst odeslané zprávy, odebírat přítele či odebírat nebo měnit minulé příspěvky, fotky a další obsah sdílený na profilu.

Aby došlo ke zvěčnění účtu, či k jeho odstranění, musí se Facebook vůbec dozvědět, že daný uživatel zemřel. Slouží k tomu speciální elektronické formuláře na stránkách. V případě, že má být účet zvěčněn, vyžaduje Facebook jen uvedení jména a příjmení zesnulého s datem jeho smrti. Úmrtní list či jiný doklad je jen nepovinným údajem. Pokud by však měl být účet trvale odstraněn, ať již kvůli nastavení uživatele, či pokud je to přáním jeho blízkých, vyžaduje Facebook prokázání smrti, kdy nejsnazší je předložení naskenovaného úmrtního listu. I bez něj však lze dosáhnout odstranění účtu, a to prokázáním jak smrti uživatele, tak i oprávnění osoby žádající o odstranění účtu – prvé například nekrologem, druhé třeba plnou mocí, rodným listem prokazujícím blízké příbuzenství či závětí.

Kyberšikana

I laikovi se můžou zdát požadavky Facebooku na prokázání smrti poměrně jemné. Byly zaznamenány případy kyberšikany, kdy někdo Facebooku nahlásil smrt žijící osoby a podložil to zfalšovanými dokumenty. Jelikož si Facebook nemá toto jak ověřit (není veřejnou institucí, která by měla přístup např. do registru obyvatel), daný účet byl odstraněn, respektive zvěčněn. Facebook jako bezpečnostní opatření poskytuje alespoň nástroje pro obnovení zvěčněného účtu, ale již nikoliv toho odstraněného. Pro úspěšné obnovení zvěčněného účtu je pak například vyžadována fotografie žijícího uživatele (selfie) uživatele, na které drží úřední doklad totožnosti nebo 2 jiné doklady. Alespoň na jednom z těchto dokladů musí být fotografie nebo datum narození odpovídající údaji, který má uživatel uveden na profilu. Pokud má tedy uživatel (v rozporu s podmínkami služby Facebook) na svém profilu uveden nepravdivé datum narození, nemusí se mu podařit obnovit jeho účet.

Ke zvěčnění účtu však může dojít i chybou samotné sociální sítě, nikoliv na základě zlomyslného jednání jiného uživatele – v roce 2016 tak Facebook omylem přidal vzpomínkové prvky u dvou milionů účtů, které patřili ve skutečnosti žijícím osobám. Postižen byl dokonce i účet samotného zakladatele Facebooku – Marka Zuckerberga.

Oproti tomu sociální síť Twitter nenabízí možnost převedení účtu zesnulého na vzpomínkový účet, ale poskytuje jen možnost odstranění účtu na žádost blízkého člena rodiny či jiné oprávněné osoby. V takovém případě se mimo jiné vyžaduje předložení úmrtního listu a doklad totožnosti žádající osoby včetně prokázání oprávnění žádat o odstranění účtu zesnulého.

Sociální síť Snapchat, která je především založena na myšlence sdílení zpráv, fotografií a videí jen po omezenou dobu, pak otázku smrti uživatele vůbec neřeší. Bez přihlašovacích údajů zesnulého účet zrušit nelze.

Společnost Google pak poskytuje nástroj „Správce neaktivních účtů“, který umožňuje uživateli nastavit plán pro případ jeho neaktivity (což zahrnuje i případnou smrt uživatele). Uživatel si tak může nastavit, po jak dlouhé době neaktivity má být plán spuštěn a jakým způsobem chce být kontaktován pro ověření neaktivity, než bude plán spuštěn. Uživatel zároveň může uvést emailové adresy a telefonní čísla osob, které budou Googlem informováni o neaktivitě uživatele a kterým bude umožněn přístup k datům (např. k datům ve službách YouTube, Google Disk, Fotky Google, Gmail, Kontakty, Kalendář, atd.). Rozsah tohoto přístupu uživatel vymezuje rámcově (tj. dle konkrétních služeb Google) pro danou konkrétní osobu. Uživatel si také může zvolit, zda má být po 3 měsících od spuštění plánu jeho účet kompletně smazán.

Z českých provozovatelů online služeb řeší seznam.cz digitální smrt obdobně jako zahraniční poskytovatelé. David Finger, produktový manažer služby Seznam.cz Email k tomu uvedl: „V případě, že obdržíme žádost na zpřístupnění účtu pozůstalým, jsou z naší strany vyžádány související dokumenty. Ty jsou následně porovnány se skutečným stavem a v případě splnění všech podmínek přístup k účtu umožníme. Požadavek na poskytnutí stávajících přístupových hesel je z naší strany neuspokojitelný. Bezpečnostní politika společnosti je nastavena tak, aby se heslo jako takové nikde v technologickém zázemí nenacházelo, nešlo získat reverzními metodami a fakticky nám není známo. Proto v případě úspěšného zažádání vytváříme nový přístup, tedy neposkytujeme původní hesla. Úspěšný žadatel má tak k dispozici informace napříč službami, které jsou danému účtu vázány.“

Další otázkou pak je přístup k datům, která zesnulý uživatel nahrál na předmětnou sociální síť. V případě zvěčnění účtu na Facebooku zůstává zachována možnost ostatních uživatelů si manuálně zálohovat příspěvky, fotografie a videa, pokud byly zesnulým uživatelem nasdíleny s těmito uživateli. To je však značně nepraktické. Facebook tak ve výjimečných případech může vyhovět žádosti o poskytnutí dalších informací o účtu nebo o jeho obsah. Žadatel musí předložit důkaz, že je oprávněným zástupcem (například členem rodiny), a také soudní příkaz. Obdobně i Google umožňuje na základě žádosti blízkého člena rodiny či oprávněného zástupce ve výjimečných případech poskytnout obsah, který zesnulý uživatel nahrál v rámci svého účtu (a to třeba včetně služby YouTube), avšak tato možnost není bezprostředně přístupná v české verzi účtu Google. Alespoň je poskytován nástroj pro nárokování si příjmů, které vydělal obsah nahraný zesnulým uživatelem (např. příjmy z reklam zobrazených u videí uživatele na YouTube), když tyto příjmy či majetková autorská právě k obsahu pochopitelně náleží do pozůstalosti, která přechází na dědice.

Právo na přístup ke komunikaci

V Německu pak Spolkový soudní dvůr (tedy německý nejvyšší soud) nedávno rozhodl, že dědicové zesnulé osoby mají vůči Facebooku nárok, aby jim umožnil přístup k uživatelskému účtu a obsahu komunikace v něm. Dle německého soudu smlouva o užívání služby Facebook přešla na dědice původního uživatele. Smluvní ustanovení a ani povaha smlouvy totiž nevyloučily možnost dědění účtu, když dle Spolkového soudního dvora ustanovení o zvěčnění účtu nebyla účinně začleněna do smlouvy (a navíc by i v případě jejich platnosti byla neúčinná). Přístupu k účtu a v něm obsažené komunikaci ze strany dědiců pak dle Spolkového soudního dvora nebrání ani postmortální ochrana osobnosti zesnulé osoby, listovní tajemství či ochrana osobních údajů. Závěry německého soudu vycházejí z obecné právní úpravy, která je podobná té české, a to zejména ohledně pravidla, že dědicové vstupují do všech práv a povinností zůstavitele vyjma těch výlučně vázaných na jeho osobu. Lze tak předpokládat, že pokud by obdobný případ byl rozhodován českými soudy, byla by užita i argumentace z německého případu (zejména pak odůvodněný závěr, že smlouva o užívání sociální sítě není výlučně vázaná na osobu konkrétního uživatele, a proto může přejít i na dědice).

Smrt v přímém přenosu

V současné době jsou sociální sítě neodmyslitelnou součástí našich životů. Ve spojení s všudypřítomností mobilních telefonů s fotoaparáty pak toto přináší, že se na sociálních sítích mohou vyskytnout zachycené poslední momenty života. Takový případ se stal již i v Česku, kdy v minulém roce dvě mladé slečny prostřednictvím živého vysílání videa přes Facebook zachytily svou osudovou autonehodu, při které jedna z nich zahynula. Doslova tak došlo ke smrti na sociální síti. Lze se vcítit do bližních zesnulé, kteří byli nad rámec samotné tragédie vystaveni i traumatizujícímu zážitku kvůli dostupnosti a veřejnému šíření záběrů z tragické události. 

City pozůstalých však mohou být zasaženy i ne tak extrémním obsahem – ale třeba posledním příspěvkem zesnulého z cesty či akce, ze které se již nevrátil. Sociální sítě proto umožňují uživatelům nahlásit takovýto traumatizující obsah. Zda bude odstraněn je však na úvaze dané sociální sítě, kdy sociální sítě zpravidla poměřují soukromé zájmy s veřejným zájmem na tom, aby se informace zachycená v daném obsahu šířila a přispívala k diskuzi a prevenci. V těchto případech je totiž významné, že zákonná ochrana osobních údajů není zpravidla vztažena na údaje zemřelých – a to i v případě nařízení GDPR. V českém právu tak připadá v úvahu tzv. postmortální ochrana osobnosti, které se mohou domáhat osoby blízké zesnulému, avšak jen proti neoprávněnému zásahu do osobnosti – a zda se jedná o neoprávněný zásah do osobnosti, musí být hodnoceno právě i s ohledem na případný veřejný zájem na šíření takové informace. Nejde však o tak širokou ochranu jako u osobních údajů žijící osoby.

V současnosti tedy nabylo na významu myslet na dopady nepříznivých událostí (nejen smrti, ale třeba i bezvědomí) i v rovině našich digitálních aktivit, a to nejen ohledně sociálních sítí. V digitálním prostředí máme řadu profilů, které jsou zabezpečeny přihlašovacími údaji. V případě smrti se však blízcí nemají jak dostat k těmto profilům, ačkoliv to pro ně může mít zcela zásadní význam a může jim pro to svědčit právo. Doporučujeme tak každému, aby se nad tímto zamyslel, prozkoumal možnosti, které již nabízí sociální sítě, a třeba i využil služeb (v současnosti bohužel jen zahraničních), které poskytují řešení pro takové situace. Se současným rozšířením sociálních sítí a počtem uživatelů, kteří je používají k výdělečné činnosti, lze v brzké době očekávat průlomové soudní pře. I bez nové právní úpravy je vždy příhodné si své záležitosti dopředu připravit nejen po praktické, ale i právní stránce, a to komplexně – jak v reálném životě, tak i v tom digitálním.

JAROSLAV HEYDUK, autor je spolupracovník LN a advokát Rowan Legal

Najdete na Lidovky.cz