21. května 2019 7:00 Lidovky.cz > Byznys > Právo a justice

KOMENTÁŘ: Kvůli dětským dluhům není nutné vjet parním válcem do občanského zákoníku

Exekuce - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Exekuce - ilustrační foto. | foto: Lidové noviny

PRAHA Náš premiér nedávno expresivně odsoudil exekuce proti dětem. Myslím, že i ten, kdo nesdílí jeho vesmír a slovník, musí vidět, že jde o něco velmi nepatřičného.

Devítiletý Patrik nastoupil v Hradci Králové do autobusu MHD. Chtěl zaplatit jízdné: zjistil, že na kartě nemá kredit. A už se s ním naložilo jako s černým pasažérem: dvanáctikorunový dluh násobně vyskočil. Kdo uvěřil reportáži ČT o tomto případu, musel kroutit hlavou. Zvlášť nad slovy funkcionáře dopravního podniku, že školákovy rodiče podnik nekontaktoval, protože mu to žádný zákon neukládá. Už víme, že konec vše napravil - podnik se nakonec zachoval rozumně.

Nejde jen o Patrika. O malých dlužnících se v posledních týdnech hodně mluví a píše. Především Daniel Hůle a jeho kolegové z Člověka v tísni se zasloužili, že se téma stalo věcí veřejnou. S dětskými dluhy se musí něco dělat. Kampaň proti nim je jistě vedena s dobrými úmysly. Přesto se neubráním dojmu, že je v lecčems manipulativní, cílící k prosazení mantry, že vše spasí změna občanského zákoníku (o. z.), podle níž peněžité dluhy dítěte automaticky přejdou na jeho rodiče. Některá média na to naskočila. Jenže dobrý úmysl měl jistě i ten, kdo hasil hořící olej vodou.

Na otázku, zda jsou rodiče odpovědní za dluhy svých dětí, odpověděly podle průzkumu pro Člověka v tísni víc než čtyři pětiny dotázaných. Sám si to myslím také. Jak to tedy je, musí se měnit o. z. a v čem je problém?

Podle o. z. (§ 896) rodiče spravují jmění dítěte jako řádní hospodáři. Jmění jsou majetek i dluhy. To znamená: vznikne-li dítěti dluh, je povinností rodičů zajistit jeho řádné a včasné vyrovnání. Nepostarají-li se o to a nechají-li dojít věc tak daleko, že vzniknou úroky, smluvní pokuty či dokonce soudní a exekuční náklady, nejednají jako řádní hospodáři. Vícenáklady jdou za nimi.

Zákoník také stanoví (§ 36), že dítě je schopno právně jednat – tedy i uzavírat smlouvy, v rozsahu, na nějž stačí jeho rozum a vůle. Je asi každému jasné, že školák prvního stupně základní školy dobře chápe, jak se kupuje školní sešit, objednává koláč v mléčném baru, co obnáší, když si od kamaráda vypůjčí Tintinova dobrodružství, ale že není způsobilý přijmout darem motorovou pilu. Zato šestnáctiletý student SOU ano, stejně jako je schopen koupit si z našetřených peněz jízdní kolo nebo notebook. Že také tady mají významný vliv a hlas rodiče, nelze zpochybňovat.

Český přístup rozhodně není ojedinělý. Ve Francii, v Nizozemsku i v některých dalších státech jsou nezletilí s to uzavírat smlouvy v mezích svého dospívání a soudnosti, jak to odpovídá společenským zvyklostem. Reformátoři tvrdí s odkazem na tisíce dětských dlužníků, že to u nás nefunguje. Ptejme se, co nefunguje, v jakém rozsahu a proč.

Problém minima

V roce 2017 bylo v exekuci 3500 dětí. Je jich hodně: tolik obyvatel mají třeba Libochovice nebo Buštěhrad. Ale tehdy u nás žilo 1,7 milionu dětí. Problém, nutný k řešení, se týká dvou promile z tohoto počtu. Je tedy nutné vjet parním válcem do občanského práva a zasáhnout legislativním opatřením, jež nenajdeme nikde v civilizovaném světě, do poměrů několika milionů dětí a jejich rodičů? Na semináři 15. 4. v Ústavu státu a práva Akademie věd jsme ptali zpracovatelů návrhu poslanecké novely, zda zjišťovali, jak se to řeší jinde. Dostali jsme odpověď: na to není čas, musí se rychle, než poslanci ztratí zájem. Vskutku dobrý přístup ke kvalitě zákona!

Žádná změna občanského zákoníku nevyřeší problém s dluhem za jízdu načerno, jsou-li rodiče tak nemajetní, že zaplatit pokutu 500 Kč je pro ně svízelné. Nevyřeší ani případ asociálního chování, kdy je dítě v rodině jen trpěným zdrojem přídavků. To se musí řešit jinak a jinde. Je ale pravda, že nezanedbatelný počet kauz vzniká, když se rodiče včas o dluhu svého dítěte vůbec nedozví, i když by to měl být v prvé řadě věřitel, kdo se obrací na správce dlužníkova jmění.

Lví podíl veřejného sektoru

Z čeho vznikají tzv. dětské dluhy? Lví podíl má veřejný sektor. Uvádějí se někdejší poplatky za odvoz odpadu, pokuty za černé jízdy v městské hromadné dopravě, popřípadě sankční poplatky veřejných knihoven. První segment se vyřešil zásluhou Aleny Vlachové, Daniela Hůleho a dalších už v roce 2015. Ohledně MHD problém trvá. Ač se některé městské dopravní podniky už v minulosti chovaly k dětem bez jízdního dokladu ohleduplně, v poslední době pod tlakem radnic i médií usilují změnit dosavadní praxi rovněž v Praze, Plzni i jinde. To i odpouštěním pokut již vyměřených.

Také v tom směru se lze poučit v zahraničí a nepouštět se do řezu motorovou pilou. Zvážit lze francouzský příklad. Podle něj zatěžují sankce za dětské černé pasažéry rodiče přímo. V některých skandinávských zemích se děti za jízdu načerno nepokutují vůbec. Pokud chceme řešit totéž, měli bychom vyhodnotit postupy, jimiž se vypořádali se stejnou situací jinde. Je vhodné pomýšlet i na to, že načerno v MHD nejezdí jen děcko z chudé rodiny bez koruny v kapse, protože musí do školy. Jsou i děti z tzv. dobrých poměrů (přes tři čtvrtiny rodičů poskytuje dětem kapesné), ale i tak jezdí bez jízdenky ze sportu a soutěží, koho nechytí. Revizoři mohou vyprávět.

Jako další příklady dětských dluhů se uvádějí platby za mobilní telefon poskytovatelům telekomunikačních služeb ze smluv, které rodič uzavřel jako zákonný zástupce dítěte, nebo případy nájmů bytu. Je pozoruhodné, že si ani velké entity lobbující za nejrůznější bohulibé cíle nevšimly, že takové smlouvy za děti ani zákonný zástupce nemůže uzavřít, nemá-li k tomu souhlas soudu. Totéž ostatně platí pro smlouvy, do nichž někteří pronajímatelé údajně vtělují, že nájemci bytu jsou kromě rodičů i jejich děti. Takové smlouvy nemají podle občanského zákoníku vůbec právní existenci.

Hlavní problém

V čem je tedy hlavní problém? Ten je v občanském soudním řádu a v práci soudů. Jistěže nelze odsuzovat plošně všechny soudce. Okresní soud Plzeň – město posuzoval případ, kdy matka s jedenáctiletou dcerou jela MHD, a uzavřel, že problém dítěte bez jízdenky je problémem matky a že ta musí být žalována o případnou pokutu. To ale platilo, dokud do toho Ústavní soud nehodil vidle v nálezu již rozsáhle komentovaném.

Na procesní problémy spočívající v nedostatečném zastoupení dítěte a v tzv. doručování fikcí ale poukázal Ústavní soud nedávno nálezem II. ÚS 3814/17 z konce dubna. Těch procesních zádrhelů je ovšem víc a hlavně tam by se měla situace řešit. Na zmíněném semináři na půdě Akademie věd na to nejen tři profesoři a sedm docentů, kteří se občanským právem zabývají desítky let, shodně upozorňovali Daniela Hůleho a jeho spolupracovníky. Dočkali se jeho reakce: „Troufám si říci, že mezi přítomnými profesory a docenty byla silně nadreprezentována společenská vrstva vzdělanějších, majetnějších či konzervativněji zaměřených lidí, kteří si neumí představit, že jsou děti, které prostě u sebe nemají vždy nějaké drobné, kterým jejich rodiče nevštípili pravidla fungování společnosti, atd.“ Inu, z demagogie nikdy nic rozumného nevzešlo.

Vadí mi snaha řešit vážný sociální problém pod vlivem sledu sugestivních obrazů a hesel způsobem, který hrozí daleko většími potížemi. Představa, že se plošným přesunutím všech dluhů způsobených dětmi na rodiče vše vyřeší, je snad lákavá. Dobrý úmysl chránit děti však může zrodit generaci finančně negramotných nezodpovědných sobců. Myslím, že by své k tomu měli říci nejen aktivisté a právníci, ale také dětští psychologové, sociologové, ekonomové a další odborníci.

Autor je právník a hlavní tvůrce nového občanského zákoníku.

CHCETE SE TAKÉ VYJÁDŘIT?

Jste právník/právnička a rád/a byste se vyjádřil/a k současnému dění, právnickému stavu či novinkám v legislativě? Napište nám na katerina.kolarova@lidovky.cz.