KOMENTÁŘ: Nedělat žádná rozhodnutí se jednateli společnosti nemusí vyplatit

Ve smlouvách myslete na vyšší moc. Může zabránit požadavku na náhradu škody při nedodání zboží

Do této situace se mohou často dostat zahraniční jednatelé jmenovaní do dceřiných společností, osoby dosazené obcemi či kraji, ale i český management, pokud jejich pravomoci a odpovědnost nejsou náležitě upraveny v korporátní dokumentaci a interních směrnicích.

Od managementu se přirozeně očekává aktivita vedoucí k dosažení cíle podnikání, tedy zisku. Tento proces s sebou nese obtížná rozhodnutí, která se samozřejmě mohou v čase projevit ve výsledku jako pro společnost nevýhodná. To ale samo o sobě ještě nezakládá odpovědnost za škodu. Jednatel však musí jednat vždy s péčí řádného hospodáře, své odpovědnosti se nezprostí metodou nejmenšího odporu „kdo nic nedělá, nic nezkazí“.

Rizika za porušení zákona

Na jednu stranu je povinnost jednat s péčí řádného hospodáře do značné míry neurčitá, byť je dána zákonem. Na druhou stranu hrozí členům managementu při jejím porušení zásadní rizika v podobě náhrady vzniklé škody či vydání bezdůvodného obohacení. V tomto ohledu je třeba postup jednatelů v každém případě posuzovat individuálně. Právě pro snížení míry nejistoty pro rozhodovací orgány se již dávno v zahraničí vyvinuly principy, podle kterých je činnost či neaktivita managementu posuzována.

Zákon od jednatelů vyžaduje, aby jednali pečlivě a s potřebnými znalostmi tak, aby při podnikatelském rozhodování mohli v dobré víře rozumně předpokládat, že přijímaná rozhodnutí jsou racionálně podložená a v obhajitelném zájmu společnosti. Musí jednat loajálně za upřednostnění zájmů společnosti před zájmy vlastními, dále pečlivě, uváženě a informovaně. Při konkrétním rozhodování mohou využít jak své znalosti a zkušenosti, tak i dostupné informační zdroje, ať již interní experty či externí poradce. V každém případě jim získané podklady musí umožnit pečlivě zvážit výhody i nevýhody existujících variant rozhodnutí. Tyto principy označuje doktrína souhrnně jako pravidlo podnikatelského úsudku a dává jednateli širší mantinely pro svá podnikatelská rozhodnutí.

Odpovědnost za proces

Judikatura českých soudů se v této oblasti delší dobu vyvíjela, přičemž se pozitivně inspirovala i zahraniční praxí a právě popsaným pravidlem podnikatelského úsudku. Od jednatelů se nevyžaduje, aby jednali vždy neomylně, i soudy si jsou vědomy podnikatelských rizik. Management tak primárně neodpovídá za výsledek, nýbrž za pečlivý a informovaný proces vedoucí k rozhodnutí. To platí i u výběru osob, na které jednatel případně deleguje pravomoci, navíc je musí i řádně kontrolovat.

V nedávném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že jednatel, který dostatečně nekontroloval druhého jednatele, s ním odpovídá společně a nerozdílně za škodu způsobenou společnosti. V tomto rozsudku soud shrnul, že jednatelé mají kontrolovat a dbát o jednání nejen své, ale i ostatních jednatelů, cit.: „Jestliže jednatel svojí funkci zastává toliko formálně, tj. ve skutečnosti funkci nevykonává a plnění povinností statutárního orgánu bez dalšího přenechává druhému jednateli, popř. zaměstnancům společnosti, a ani nekontroluje, jak je společnost řízena a jak jsou její záležitosti spravovány, nelze zpravidla než uzavřít, že nejedná s péčí řádného hospodáře.“ Každý jednatel tak musí dostatečně relevantně kontrolovat ostatní jednatele a (vedoucí) zaměstnance, nastavit si kontrolní mechanizmy, zajímat se o správu společnosti a podílet se na jejím chodu. Neaktivita jednoho totiž může dát volný průchod nekalému či nesprávnému jednání dalšího jednatele či jednatelů, čímž se na vzniku škody právně spolupodílí. Toto rozhodnutí soudu tak jen dokládá, že se nemusí vyplatit nechat se jmenovat jednatelem pouze tzv. pro forma.

Minimalizace rizik

Řádné fungování všech členů managementu je podrobováno zesílené kontrole ze strany společníků či dozorových orgánů nejen tehdy, pokud se některý z nich dopustí nekalých praktik či společnost přímo či nepřímo okrádá, ale též v méně pro podnikání příznivých časech. Je proto nutné si uvědomit, že například poslední měsíce nouzových opatření spojených s pandemií Covid-19 vyvinuly na rozhodující orgány bezprecedentní tlak a přinesly problémy vymykající se všem příručkám, které musely být řešeny operativně. Přijatá rozhodnutí tak musí být posuzována v kontextu této situace, ovšem i tak musí splňovat výše uvedené principy. Taktéž následující období vystaví mnohé členy managementu značnému, ne-li ještě většímu tlaku.

Ve výše uvedeném kontextu vyvstává přirozeně otázka, jak mohou rozhodující orgány riziko své odpovědnosti minimalizovat, odhlédneme-li od možného pojištění. Ve společnostech mohou být například vydány interní směrnice či jednatelské řády upravující procesy, podle kterých se mohou jednatelé řídit. Žádná taková směrnice však nemůže být vyčerpávající, navíc v krajním případě může vést management k přílišné averzi k riziku, pasivitě a menší ochotě činit odvážné kroky, jež s sebou mohou nést zajímavé příležitosti. Další možností je předložení žádosti valné hromadě o pokyn či zpětné schválení přijatého rozhodnutí, ale ani zde nejde o jakýsi bezvýjimečný bianko šek. Výkon řídící funkce s sebou vždy nese určitá rizika, která nelze vyloučit, přičemž jejich minimalizace musí být vhodně a individuálně kombinována.

Lze tak doporučit, aby jednatelé a management po přijetí své pozice ve společnosti skutečně aktivně působili a účastnili se jejího chodu a řízení, včetně kontroly ekonomické situace a finančních toků. Přijímaná rozhodnutí by měla splňovat výše popsané pravidlo podnikatelského úsudku s přiměřeným zdokumentováním rozhodovacího procesu, tj. na základě jakých podkladů byla rozhodnutí přijata a rizika vyhodnocena.

Autor je advokát a lokální partner mezinárodní advokátní kanceláře Noerr s.r.o.