Začínající advokát na sobě musí pracovat, je to i obchodní činnost, říká Maisner |
A že se jedná vlastně o drobný přestupek, přičemž klienti advokátů páchají daleko závažnější přestupky, jenže přitom dávají advokátům vydělat.
Tato tvrzení jsou nejen zlovolná, ale navíc zcela matoucí a zavádějící, což autor glosy velmi dobře ví, protože povolání advokáta sám vykonával.
Tedy především – poskytování právních služeb je regulováno zákonem, nikoli jen nějakými marketingovými pravidly či nekalou soutěží ze strany České advokátní komory. Právní úprava, která umožňuje poskytovat právní služby jen těm osobám, které splní zákonné požadavky je v civilizovaném světě zcela běžná a chrání především klienty před tím, aby se nedostali do rukou poskytovatelům s nedostatečnou odbornou průpravou a etickým přístupem.
Není to tak, že by si advokáti rozdělili zlatonosné claimy a ostatním k nim neumožnili přístup. Možnost poskytovat právní služby je zcela otevřena všem subjektům, kteří splní zákonné požadavky, není žádný numerus clausus ani jiné omezující podmínky. Požadavky na předepsané vzdělání, odbornou zkoušku, přípravnou dobu a vzdělávání advokátního koncipienta a bezúhonnost nejsou ani nerozumné, ani neobvyklé. Tudíž ten, kdo poskytuje pokoutně cosi jako právní služby je splnit buď nemůže nebo nechce. Nejedná se o ochranu trhu, ale ochranu těch, kterým jsou právní služby poskytovány před těmi, kteří poskytují pokoutní právní služby mimo advokátní stav, nepojištěni a nepodřízeni etickému kodexu ČAK a dozoru Kontrolní rady (jejímž byl autor glosy v minulosti také členem).
Použití termínu „pytláci“ pro pokoutní poskytovatele právních služeb je rovněž velmi nekorektní. Připomíná to slovník známého politika, který kdysi označil některé své spolustraníky, stíhané za závažnou majetkovou trestnou činnost za „šibaly“ a poněkud naznačuje autorovu sympatii a pochopení pro tyto subjekty. Jako by to bylo jen drobné darebáctví či nevhodný žert. Takovou sympatii k porušování pravidel nesdílím a ani nemám rád žertovné zlehčování či podporování takové činnosti.
Pokud se týče tvrzení, že klienti advokátů se přece dopouštějí daleko závažnějších přestupků, než je neoprávněné poskytování právních služeb, nicméně ti advokátům „dávají vydělat“ - to je vysloveně rána pod pás. Většina práce advokáta nespočívá v ochraně přestupníků zákona, ale především v ochraně jejich oprávněných zájmů a právní asistenci při jejich vymáhání právní cestou. Většina klientů nejsou zločinci a přestupníci, ale běžní občané nebo podnikatelé, kteří jsou opatrní a chtějí své záležitosti řešit přísně v souladu se zákonem.
A pokud se týče trestních obhajob, tak advokát obhajobu zajišťuje nikoliv proto, že by se s činy obžalovaného ztotožňoval nebo že by s nimi souhlasil a jejich páchání podporoval, ale proto, že v civilizované společnosti má právo na obhajobu a na spravedlivý proces každý, ať již jsou jeho skutky, jakkoliv lidsky nepřijatelné. Doby, kdy advokáti pro své mandanty požadovali nejpřísnější trest (aby ukázali, jak jsou uvědomělí) jsou již – doufám – dávno v propadlišti dějin. A to, že za svou práci advokát dostává odměnu, není špinavý výdělek, ale poctivá kompenzace jeho práce. Omlouvám se, že opakuji takové notoriety, ale dokud budou nahlas zaznívat názory, které jsem popsal v úvodu tohoto článku, asi je třeba je opakovat.
K prohlášení o nedostupnosti právních služeb – tedy přesněji, že právní služby jsou pro veřejnost obtížně dostupné, protože jsou příliš drahé – jedná se o tvrzení zcela zavádějící a nepravdivé. Autor glosy samozřejmě nekonkretizuje, jaké právní služby a pro koho jsou nedostupné, ale to, že by se někdo ocitl zcela bez právní pomoci, ačkoliv ji nutně potřebuje a je v hmotné nouzi, považuji za zcela vyloučené. Nejen, že existuje celý systém bezplatné právní pomoci (mimochodem zajišťované a organizované Českou advokátní komorou) ale osobně neznám ani jednoho advokáta, který by odmítl pomoci člověku v nouzi pomoci alespoň odbornou radou. Existují samozřejmě případy, kdy je například vymáhání pohledávky kvůli okolnostem zcela neekonomické (náklady na její vymáhání by vysoce převýšily očekávaný výsledek – a to nikoliv kvůli příliš vysoké odměně advokáta).
A snad ještě pár slov k tzv. bezplatné právní pomoci. Žádná právní pomoc totiž ve své podstatě není bezplatná – pokud ji poskytuje nějaká instituce, hradí se náklady na ni z prostředků, které jsou jí poskytovány buď státem nebo sponzory, pokud ji poskytuje advokát, platí ji ze svých prostředků (po dobu poskytování mu samozřejmě běží nájem kanceláře, platí telefon i zaměstnance, ba ani metabolismus se mu nezastavil). Takže je docela namístě si jen ověřit, zda dotyčný zájemce o bezplatnou právní službu je skutečně v hmotné nouzi a nemůže si placenou právní službu dovolit. Pokud je důvodem, že dotyčný prostě jen nechce platit právníkovi, protože to považuje za zbytečné, nepovažuji to za důkaz nedostupnosti právních služeb.
