KOMENTÁŘ: Provokace ,V síti‘. Lze postavit sexuální predátory před soud?

Muži z dokumentu V síti uložil soud za sexuální nátlak podmínku. Obžalovaný schválil dohodu o vině

Jenže ony to děti nebyly. Byly to herečky, takříkajíc nastrčené za účelem zjištění, co takový sexuální predátor, jak se dnes píše, možná někdy spíš sexuální loudil, dělá, a jak daleko je ochoten se pustit. O čemž byl paralelně a pochopitelně bez vědomí dotyčného natáčen dokument, posléze publikovaný pod názvem „V síti“. Sexuální predátor nezklamal, pustil se hodně daleko. Dokonce došlo na nahé fotografie a jiné sexuální pamlsky, dle článku umě připravené fotomontáže, dodané produkcí filmu. Pak se věci ujala policie, což si lze domyslet už z názvu článku.

V této souvislosti se objevila otázka, jestli se něco takového smí. Ne to s těmi holčičkami, ale jak je možné někoho odsoudit za to, že reagoval na zjevnou provokaci, když podle platného práva nelze odsoudit toho, kdo jednal na základě policejní provokace.

Smí provokovat civilista?

Policie provokovat skutečně nesmí. Drobný rozdíl byl v tom, že zde policie přišla k hotovému, ale o tom později. Otázkou je, jak se vypořádat s faktem, že pachatel trestného činu byl k jeho spáchání vyprovokován, jinak též sveden či zlákán. Předpokládám, že pro mnohé je věc jasná. Podle nich by se k něčemu takovému prostě člověk neměl nechat vyprovokovat a když se vyprovokovat nechal, má prostě smůlu. Zase až tak jednoduché to ale není. Už v roce 1999 Ústavní soud uvedl ve svém nálezu (III.ÚS 597/99), že „je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.)“. Podle jiného nálezu Ústavního soudu (II.ÚS 710/01) je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly.

Problém je se stanovením hranice, za níž už jde o policejní provokaci. Poněkud zjednodušeně řečeno, policie může reagovat na již projevený zájem pachatele o nelegální aktivitu, ale nesmí ji sama podnítit. Podobně na problém nahlíží Evropský soud pro lidská práva, například ve věci pana Teixeira de Castro versus Portugalsko. Portugalští policisté dostali tip na zmíněného pána, že by mohl sehnat heroin. Kontaktovali ho, pán souhlasil a když heroin donesl, byl zatčen. Portugalským soudům to nevadilo, ale podle ESLP to bylo špatně.

Co ale v případě, jako je tento, kdy policie dostala už hotový důkazní materiál? Smí provokovat civilista, když už policie ne? Zde je ale třeba odbočka. Podle zmíněného článku se nastrčené herečky přihlásily na sociální sítě. Zřejmě přitom předstíraly, že jim ještě není patnáct let. To ale v žádném případě nelze považovat za provokaci. Stejně jako když se policejní agentka prochází o půlnoci v parku, aby přilákala tam operujícího znásilňovače. Pokud se pachatel „nachytal“ na tuto informaci a rozpoutal následný sexuální dialog, projevil svrchu zmíněný zájem a co následovalo, už jde jednoznačně na jeho účet. 

Odhalení vs. záměr

Složitější situace by byla, pokud by zjevně sexuální nabídku publikovala herečka a předstírala ochotu k sexuálním hrátkám, byť zatím jen korespondenčním. Takový případ, pokud vím, zatím řešen nebyl. Jinou věcí jsou vyprovokované rvačky či jiná násilná jednání, kdy soudy přihlížejí právě k tomu, že pachatel byl provokován, byť pak reagoval neadekvátně.

Domnívám se, že i v případě jednání, které by bylo provokací ve shora uváděném smyslu by asi takto jednoznačná odpověď jako v případě policejní provokace možná nebyla. Rozdíl, a možná, že i dost značný, je v tom, že stát zde principiálně není k tomu, aby občany, nota bene za jejich peníze, sváděl k trestným činům, a pak je kriminalizoval. Dáli-li se někdo vyprovokovat soukromníkem, je nutno hodnotit i řadu dalších okolností. Je zřejmě něco zcela jiného odhalit něco takového a informovat veřejnost, řekněme tedy jednání v obecném zájmu, a dost jiné by to bylo navodit s jediným a zřejmým záměrem situaci, která povede k trestnímu stíhání toho, kdo se nechá nachytat.

Autor je advokátem, místopředsedou představenstva České advokátní komory a prezidentem Unie obhájců.