KOMENTÁŘ: O krok blíže k restartu exekucí… |
Nedávno jsme oslavili 30. výročí sametové revoluce, která našemu národu přinesla svobodu a možnost ubírat se životem takovou cestou, jakou si sami vybereme. Možnost studovat, svobodně si vybrat povolání či rozjet podnikání a také možnost uspět, budeme-li se snažit. Vypadá to ale, že touhy po někdejším rovnostářství, kdy všichni měli stejně a všichni měli své jisté, z naší společnosti úplně nevymizely. Minimálně tedy ne v oblasti exekucí.
Zavedení systému rovnoměrného rozdělování případů mezi exekutory je myšlenka, kterou část z nich prosazuje už téměř 10 let. Jejím záměrem má být údajně blaho dlužníka, který by tak již nemusel dojíždět za exekutorem třeba přes celou republiku a naopak, což by výrazně zlevnilo exekuční řízení, jehož náklady platí. Už tento základní princip má v sobě ale jeden háček, nebo spíš háčků několik.
Na úrovni teorie
Zaprvé se pouze pětina dlužníků zdržuje na adrese trvalého bydliště, podle kterého by byly případy exekutorům v rámci soudních krajů přidělovány. Zamýšlené zkrácení vzdálenosti mezi dlužníkem a exekutorem by tedy v mnoha případech zůstalo jen na úrovni teorie, nikoli praxe.
Zadruhé přestože si možná někdo myslí, že se před exekutorskými úřady tísní davy dlužníků, kteří přijeli aktivně řešit svou situaci a podávat splátky v hotovosti, realita taková není. Většina dlužníků se na úřady nedostavuje, nemají k tomu ani důvod. Vše mohou jednoduše vyřešit na dálku. Tedy mají-li zrovna štěstí na úřad, který reaguje na korespondenci a na který je možné se dovolat. Ale to už je zase jiná kapitola, kterou teritorialita nijak neřeší.
Zatřetí cestovní náklady exekuce jsou již mnoho let zastropované částkou 1 500 korun. Ta se dále rozpočítává mezi všechny dlužníky, které exekutor při výjezdu navštíví. Pokud by došlo k překročení této výše, vše navíc platí věřitel. Zavedení teritoriality by paradoxně mohlo vést k situacím, kdy by věřitel tyto náklady musel platit, neboť dlužník by reálně bydlel na opačném konci republiky. Přitom by neměl možnost to jakkoli ovlivnit a vybrat si exekutora v reálné blízkosti.
Začtvrté ani kdyby se dlužník skutečně zdržoval v soudním kraji, v němž má trvalé bydliště, nebylo by nutně vyhráno. Například případem dlužníka z Jihlavy by mohl být pověřen třeba exekutor ze 170 km vzdáleného Zlína. Čas strávený na cestě těžko odhadovat, to podle aktuální průjezdnosti D1.
A konečně zapáté – základním účelem exekučního řízení je přeci zajistit vykonatelnost práva věřitele, který již vyčerpal ostatní zákonné způsoby. Není to tedy spíš věřitel, kdo by měl mít nárok vybrat si exekutora ve své blízkosti? Pro velké věřitele s elektronickými systémy možná zbytečná věc, ale zkuste se pobavit s drobnými podnikateli, samoživiteli nebo zástupci bytových družstev. Tito lidé často velmi ocení, mohou-li si vybrat exekutora ve své dostupnosti a osobně s ním konzultovat další postup.
Rozdíly mezi exekutory
Skutečnost, že by zavedení teritoriality odebralo věřiteli možnost svobodné volby exekutora, vůbec považuji za zásadní úskalí a nespravedlnost daného návrhu. Praxe jasně ukazuje, že mezi kvalitou a efektivitou práce jednotlivých úřadů existují výrazné rozdíly. To nakonec v minulosti potvrdily i dvě odborné analýzy, které ukázaly, že by v důsledku toho výrazně poklesla vymahatelnost práva. A to nyní můžeme živě sledovat i na sousedním Slovensku, kde byla teritorialita zavedena před dvěma lety. Prezident tamní komory, který změnu prosadil, sice možná hrdě hlásí lepší zítřky, věřitelé ale mluví o reálném poklesu až o 60 procent.
Teritorialita exekutorů se na Slovensku neosvědčila. Právníci řešili, co s exekučním řádem |
Za to vše by věřitelé ještě měli exekutorům platit povinné zálohy ve výši 2 750 korun. Po nákladech na advokáta a soudní řízení další nemalý výdaj – přitom s nulovou jistotou, že alespoň část někdy dostanou zpět. Pro exekutory naopak bezpochyby pěkný jistý výdělek, a to bez ohledu na to, zda a jak budou dále konat.
Při zohlednění všech těchto skutečností považuji za jedinou snad možná relativně přijatelnou variantu tzv. nepravou teritorialitu pro státní pohledávky. Pokud má stát opravdu potřebu experimentovat a zajistit exekutorům větší finanční stabilitu, může začít u sebe. Je nakonec jeho věcí, coby vlastníka pohledávky, jestli sám sebe omezí ve výběru exekutora a bude si je přidělovat podle kolečka. Patrně v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, ale s tím si asi hlavu lámat nebude. Nepochybně pak také s vyššími náklady na takovou agendu, což zaplatíme my občané z našich daní.
Autor je prezident České asociace věřitelů, advokát a partner advokátní kanceláře Arrows.
CHCETE SE TAKÉ VYJÁDŘIT?Jste právník/právnička a rád/a byste se vyjádřil/a k současnému dění, právnickému stavu či novinkám v legislativě? Napište nám na katerina.kolarova@lidovky.cz. |
