Většina exekutorů je pro zavedení teritoriality. Proti lobbují jen velké úřady, zní z komory |
LN: Exekutorská komora nastínila, že exekutoři čelí v posledních letech stále většímu úbytku nápadu. Celková čísla budou brzy představena. Vnímáte jako majitel českého největšího exekutorského úřadu také úbytek nových případů?
Je to záležitost celého stavu, takže to pociťujeme také. Počet zahájených exekucí od roku 2011 každoročně klesá. V posledních třech letech jde asi o 10 procent v meziročním poklesu. Důvodem je rostoucí ekonomika a vysoká zaměstnanost, lidé stíhají své úvěry splácet. Od roku 2017 je také cítit dopad zákona o spotřebitelském úvěru, který významně omezil okruh subjektů, jež jsou oprávněny půjčovat peníze a zpřísnil podmínky pro úvěrování. Proto se zadlužuje méně lidí, kteří nejsou schopni splácet.
LN: Jak hodnotíte, že Legislativní rada vlády vrátila ministerský návrh novely exekučního řádu (EŘ) na resort k přepracování?
Je to určitě dobře, protože návrh řešil dílčí problémy, nikoliv koncepčnost dané problematiky. Potýkáme se s duální úpravou v OSŘ (pozn. občanský soudní řád) a EŘ, která není vždy konzistentní. Pokud chceme exekuovat jako v 21. století, tak to nemůžeme dělat dle padesát let starého zákona. Musíme se dostat do stavu, že exekuce se budou provádět podle jednoho kodexu. Úprava, kterou navrhoval ministr Robert Pelikán a převzal po něm Jan Kněžínek, zcela převracela koncepci exekučního řádu. Brala mu základní pilíře, na kterých byl zákon postaven tak, že byl v praxi absolutně nepoužitelný. Jsem zastáncem komplexní rekodifikace exekučních předpisů než dalších dílčích změn, protože jakákoliv dílčí změna už do toho předpisu nezapadne.
LN: Exekutorská komora chce prosazovat místní příslušnost exekutorů, tedy principu, že by exekutor měl mít sídlo ve stejném kraji, jako je trvale hlášen dlužník. Zavázala se k tomu už před pěti lety. Za takové situace by nemohl vzniknout exekutorský úřad vaší velikosti a váš byznys by to ohrozilo. Z úst členů prezidia (Jitky Wolfové) začátkem měsíce na tiskové konferenci zaznělo i to, že současný trh s pohledávkami je korupční prostředí. Tím bylo naráženo na velké úřady. Co si o tom myslíte?
Předně Vás musím opravit, že nejde jen o úpravu místní příslušnosti, ale současně s ní má být vyloučena i soutěž soudních exekutorů. Pokud paní Wolfová tvrdí něco o korupčním prostředí, tak by měla buď předložit důkazy nebo upustit od snižování vážnosti a důstojnosti exekutorského stavu. Žádný exekutor nebyl nikdy stíhán ani odsouzen za korupci. Takže korupce v exekucích je vybájenou záležitostí.
LN: Nicméně chápete, o co jde. Asi polovinu exekucí vede v Česku asi 15 exekutorských úřadů. Pak logicky existuje 90 procent úřadů, kteří se dělí o zbytek. Pro menší úřady tak tato situace není komfortní.
Soudní exekutoři byli zavedeni proto, aby spolu soutěžili, aby byli protiváhou nesoutěžnímu soudnímu systému. Soutěž je základním pilířem existence soudního exekutora v ČR. Ústavní soud nás označil za podnikatele a také vzkázal, že to byla naše volba stát se exekutory. Nevyváženost nápadu mezi exekutorskými úřady je důsledek soutěžního systému. Dříve se věřitelé chovali teritoriálně a oslovovali soudní exekutory podle okresů a krajů, postupně ale zjistili, že někde to funguje, jinde zase ne. Současný počet exekutorů již neodpovídá současnému nápadu exekucí. Je nás příliš mnoho. Do roku 2010 u nás působilo kolem 120 exekutorů, jejich počet se vyšplhal k dnešním 160 za ministra Jiřího Pospíšila. Jenže v roce 2011 bylo ročně zahajováno o polovinu více exekucí, než je zahajováno nyní. Pokud bude tedy nápad ubývat, je logické, že se některým exekutorům nepodaří přežít, protože zákon nám jinou výdělečnou činnost zakazuje. Stát by ale mohl přijít s návrhem, jak nevyužité kapacity exekutorů využít a přidělit jim další agendu, třeba mimosoudní inkaso nebo vydávání exekučních titulů v řízení o drobných nárocích.
LN: Na tiskové konferenci také zaznělo, že těch 15 velkých exekutorských úřadů vynakládá velké prostředky na lobby, aby nebyla teritorialita prosazena. Vy na to nějaké prostředky vynakládáte?
Nevynakládám. Jen se snažím bránit nekalé soutěži a šíření polopravd. Musíme se samozřejmě snažit zabránit tomu, aby se legislativa netvořila pod tíhou dezinformací. Nástroji k prosazování teritoriality je bohužel právě znevážování dnešního systému a dezinformace v tom ohledu, že jsme jediná země, kde teritorialita ještě není. V té podobě, v jaké je zde navrhována, je zavedena jen na Slovensku. Zatím není jasné, jestli se tam systém osvědčil, protože k tomu stále nejsou potřebná data. Například největší zdravotní pojišťovna na Slovensku DÔVERA se systému odmítá účastnit, protože je drahý a neefektivní.
LN: Jak se může odmítnout systému účastnit?
Jednoduše nepodává exekuční návrhy, ale pohledávky vymáhá jinou cestou, třeba inkasem. Teritorialita má být zavedena jen proto, aby exekuční řízení mohlo být zpoplatněno vůči věřiteli. Ve 28 zemích EU působí soukromí soudní exekutoři v 17 státech. V drtivé většině soudní exekutoři fungují jako soutěžitelé a pouze Slovensko přijalo model, že exekutor je podnikatelem, ale zároveň věřitel nemá možnost výběru exekutora.
LN: Myslíte, že není důležité, aby exekutor znal prostředí, ve kterém dlužník žije?
Dlužníka a jeho situaci poznáte hned na první návštěvě, ale ne všichni exekutoři dnes provádějí exekuci prodejem movitých věcí. Náklady s tím spojené nenese dlužník, ale věřitel a exekutor. Vazba blízkosti exekutora k dlužníkovi vůbec neznamená, že bude exekuce efektivnější. Spíše naopak. Osobně jsem dokonce rád, pokud nemusím exekuce provádět ve svém sousedství, dává mi to větší prostor držet si odstup. Pokud jde o znalost prostředí, ve které dlužník žije, je to jistě důležité, ale tak to nelze takto škatulkovat. Dlužník totiž nemá většinou majetkovou situaci jednotnou, ale vyvíjející se. Pokud ho exekutor jednou zaškatulkuje, málokdy už na povinného změní názor a přestane ho sledovat. Soutěž je od toho, aby se exekutoři snažili permanentně majetek dlužníka lustrovat zjišťovat, zda se jeho majetková situace nezměnila a inovovat svoji práci tak, aby mohla být levnější a kvalitnější. Máme stovky případů měsíčně, kdy najdeme majetek tam, kde dříve nebyl.
LN: Byla by efektivní úprava, kdy by měl jeden dlužník jen jednoho exekutora? Exekutorská komora tvrdí, že tento systém nelze zavést právě bez místní příslušnosti exekutorů.
Je to zbytečná komplikace, která by zcela znehybněla exekuční proces. Exekuční řízení je postaveno na zásadě jeden věřitel – jeden dlužník, nikoliv jeden exekutor – jeden dlužník. Pokud budeme mít pluralitu věřitelů proti povinnému, pak musí mít každý volbu soudního exekutora, protože to je jediný způsob, jak může ovlivnit vymáhání pohledávky. Jeden věřitel by pak mohl zcela nesystémově určit exekutora i všem ostatním věřitelům.
LN: Ušetřil by nějak dlužník, pokud by mu všechny exekuce vedl jeden exekutor?
Nejde o slučování exekucí, ale o jejich koncentraci u jednoho exekutora. I pokud by všechny exekuce vedl jeden exekutor, nedochází k jejich sloučení. Na nákladech by dlužník nic neušetřil. Naopak za předávání spisů jinému exekutorovi by věřitel platil náhradu každému exekutorovi, který by tou exekucí nebyl pověřen, tyto náklady by se pak v konečném důsledku přenesly na dlužníka. Za situace, kdy chceme pomoci dlužníkovi, ale on by nakonec zaplatil víc, je to nesmysl.
LN: Komora navrhla, že by mohly být zrušeny přednostní pohledávky, vyjma těch na výživném. Jak to vnímáte?
Jde o politické rozhodnutí. Systém, kde stát upřednostňuje sám sebe před jinými věřiteli, dnešní době neodpovídá. Stát by měl respektovat, že je také jedním z věřitelů. Dnes jsou mezi přednostními pohledávkami daně, poplatky na zdravotním pojištění a sociálním zabezpečení, přitom do těchto provozů sám stát investuje prostředky a zajišťuje jejich činnost. Naproti tomu stojí subjekty, které dnes nemají prakticky nijak garantovanou vymahatelnost práva a ještě jsou jejich pohledávky znevýhodněny. To jsou prakticky všichni věřitelé. Přednostní pohledávky bych nechal jen u výživného a u odškodňování obětí z trestných činů nebo škodě na zdraví.
LN: Bylo by řešením automatické započtení na jistinu? Dnes se tak děje pouze u plateb, které činí sám dlužník a výslovně to uvede.
Jsem zastáncem toho, aby se přímo v občanském zákoníku minimálně pro spotřebitelské věci stanovilo, že plnění bude započítáváno primárně na původní dluh. I jeden dluh totiž může přivodit dluhovou past. V případě půjček by se primárním splácením jistiny růst dluhu za nějaký čas zastavil. Dnes může člověk zastavit běžící úroky jen tím, že půjde do insolvence, což je drahé řešení.
LN: Jednalo se také o zastavení růstu příslušenství, pokud dosáhne zjevně excesivní výše. Mohlo by to u nás fungovat?
Jde o institut, který již platí v občanském zákoníku. Motivuje to věřitele k tomu, aby pohledávku vymáhal, pokud možno včas. Pokud by příslušenství dosáhlo do výše přesahující jistinu, soud by nemusel výši příslušenství přiznat. V exekučním řízení to ale neplatí, tam je vymáhána částka, která je přisouzena exekučním titulem. Nárůst příslušenství by neměl být zastropován, protože je to cena za to, že není dluh hrazen.
LN: Jistě, může to být ale důsledkem toho, že se nejprve neumořuje jistina, ale příslušenství. Takže i když dlužník platí, co může, stejně se nemusí nikdy doplatit a dluh stále narůstá…
Ano. Je potřeba udělat komplexní úpravu, nejen pro soukromé věřitele, ale i pro stát, který je největším věřitelem. Stát by měl také odpouštět příslušenství a stejnou měrou přistupovat k vymáhání pohledávek. Pokud by mělo platit zastropování příslušenství, pak by to mělo smysl, kdyby k tomu docházelo před zahájením exekuce.
LN: Jaký bude mít na exekuční byznys dopad oddlužovací novela, jež rozšířila vstupní podmínky osobního bankrotu? A co se po ukončení oddlužovacího procesu stane s exekucemi?
Předně exekuce není byznys, je to zákonem upravený institut sloužící k vynucení povinnosti, která nebyla splněna dobrovolně. Exekutor se živí tím, co mu zákon dovoluje a je s tím spojena řada povinností a omezení. Pokud jde o novelu, pak lze předpokládat, že někteří povinní, kteří jsou dnes v exekuci, daného institutu využijí. Nemyslím si, že to bude vyloženě skokové tak, aby se do insolvence odebrali všichni dlužníci. Zatímco v exekučním řízení nemají dlužníci žádné povinnosti, v insolvenčním řízení tomu tak není. V případě oddlužení jsou i vyšší srážky ze mzdy. Pokud jde o dluhy z půjček a tedy nepřednostní pohledávky, sráží se jen třetina čistého zbytku mzdy, v insolvenčním řízení jsou to dvě třetiny. Dlužníkovi pak v insolvenčním řízení zůstává méně peněz než v exekuci. Po dobu insolvenčního řízení exekuce zůstávají, ale nelze je provádět. Pokud dlužník splní oddlužení, soud ho následně osvobodí od placení neuspokojených dluhů, je to důvod k zastavení exekuce. Zpravidla to bude na dlužníkovi, aby navrhl její zastavení, protože exekutor nemůže exekuci zastavit bez návrhu účastníka nebo souhlasu věřitele.
