Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Právo

Na právech se neučí číst a psát, říká docentka Havelková

„Tou úplně první věcí, kterou jsme se měli na právech naučit, bylo naučit se rychle a efektivně číst. Umět v textu najít hlavní argumenty a pak s nimi pracovat. V tom nás ale na právech nikdo netrénoval, říká Barbara Havelková. foto: STUART COX

Rozhovor
PRAHA - Na konci tisíciletí začala studovat práva v Praze. Ve studiích pak pokračovala v Itálii, Německu, Anglii a USA. Dnes docentka Barbara Havelková učí britské ústavní a evropské právo, feministické právní teorie a srovnávací antidiskriminační právo na oxfordské univerzitě.
  7:00

GLOSA: Ústavní stížnost jen pro zkušené

LN: V zemích, kde jste studovala, platí rozdílné právo. Odnesla jste si tedy ze svých studijních pobytů něco univerzálního?Rozdílnost právních systémů, v tom smyslu, že ty věci ze zahraničí bych nemohla aplikovat doma, mne zas až tak netrápila. Asi nikdy jsem se totiž nechtěla stát praktikující právničkou. Sice jsem v Praze ještě při studiích chvilku pracovala v advokátní kanceláři Clifford Chance, byla na stáži u Evropské komise i Evropského soudního dvora, ale to je všechno. Pro někoho jako jsem já, kdo se zaměřuje na akademické studium práva, potažmo jeho výuku, byly ty zahraniční pobyty extrémně užitečné.

LN: Čím konkrétně?
V akademické práci s právem nejde jen o aplikaci práva. Nejde jen o to vědět, co to právo je a poradit to klientovi nebo klientce nebo jako nestranný soudce nebo soudkyně rozhodnout jejich spor. Pro mne jako badatelku a pedagožku byly ty zahraniční zkušenosti užitečné pro srovnání nejen samotné právní úpravy, ale i jejího podloží a stylu bádání a badatelských výstupů.

Můžete si to představit tak, že se buď zajímám o nějakou vyšší úroveň právní abstrakce, že jdu do výšky, anebo že naopak scházím dolů do hloubky nějakého konkrétního problému. A v obou těchto ohledech právo ve většině zemí reaguje na podobné problémy. Právo koneckonců všude reguluje mezilidské vztahy, případně vztah jednotlivce a státní moci. A ve všech zemích, i v těch s odlišným právním řádem a kulturou, z tohoto pohledu vznikají hodně podobné právní konflikty.

A mně přijde zajímavé, že se na tyto podobné reálné problémy reaguje někdy trošku jinak a někdy podobně jako u nás.

LN: Co vám na tom přijde nejzajímavější?
Především, že se tím učím lépe rozumět našemu vlastnímu právnímu systému a lépe vidím jeho pozitiva i nedostatky. Člověku dává hodně pokory vidět, že to, jak se to dělá u nás, není ani jediné možné, ani nejlepší. A to se netýká jen práva, ale řešení společenských problémů obecně.

LN: Co pro vás jako odchovankyni rakousko-uherského vzdělávacího systému bylo ze začátku vašich zahraničních právnických studií nejobtížnější?
To, co mi, myslím, chybělo a co mi v něčem chybí dodnes, protože už nemám tolik času to dohánět, je, že se v Praze na právech hrozně málo četlo.

LN: Připadá vám, že jste za těch pět let přečetla málo učebnic?
Ano, četli jsme učebnice. Ty ale popisovaly platné právo a poskytovaly jen úplně základní syntézu nějakých základních principů. Vůbec jsme nečetli knihy nebo články, které šly do větší hloubky.

Upřímně řečeno, viděno ze zahraničí, to, co jsme četli, nebyly učebnice ale skripta. Stručná někdy lepší a jindy horší skripta, která nepracovala se sekundární literaturou a neměla rozhled ani rozlet. Byly výjimky. Ale stále bych je označovala za skripta než učebnice.

LN: Jaké knihy vám tedy, když se na tím teď po tolika zahraničích zkušenostech zamyslíte, na pražských právech chyběly?
Chyběly mi knihy od klasiků teorie státu nebo soukromého práva. Nikdo nám třeba nedal Jellineka (rakouský právní teoretik z přelomu 19. a 20. století, věnoval se zejména státovědě, proslul výrokem, že právo je minimem morálky – pozn. red.), Kelsena nebo Rawlse, ať si přečteme celou jejich knížku. Všechno jsme dostávali přežvýkané.

Podle mne je každý stupeň vzdělání o tom naučit se číst a psát. V první třídě na základce se učíme číst a psát, abychom ovládali písmenka a uměli je nakreslit. Na střední škole se pak učíme číst delší texty a psát slohové práce, které mají nějakou strukturu a jazykovou úroveň. A na vysoké škole se učíme ještě lépe číst a ještě lépe psát.

Proto tou úplně první věcí, kterou jsme se měli na právech naučit, bylo naučit se číst rychle a efektivně. Umět v textu najít hlavní argumenty a pak s nimi pracovat. V tom nás na právech nikdo netrénoval.

A protože jsme do toto nebyli nuceni, tak já, na rozdíl od mých zahraničních kolegů a kolegyň vyrostlých v angloamerickém školním systému, jsem se musela tuhle dovednost pracně učit vlastně až na doktorském stupni. Nemám třeba vůbec přirozeně vstřebanou celou škálu textů, které jsou v mém oboru základní a které bych zkrátka měla znát. To všechno teď doháním, a přitom už mám psát své vlastní texty.

LN: Předpokládám, že budete podobně kritická k tomu, jak české právnické fakulty učí své studenty psát...
Stejně jako nás na právech neučili na vysokoškolské úrovni soustavně číst, neučili nás ani na vysokoškolské úrovni soustavně a kvalitně psát. Zároveň si ale myslím, že se to už o něco zlepšilo.

LN: Vraťme se k vašim právnickým studiím v Německu. Jaké je tamější právnické vzdělávání? Je nám bližší nebo už je odlišné?
Sice už je trošku posunuté, ale stále nám je pořád ještě hodně blízké. V Německu je právní vzdělání hlavně o tom, že musíte právo znát. A to všechno právo. Pokud v Německu jako právník něco nevíte, vnímá se to jako váš nedostatek.

V Německu vynikne kontrast se zeměmi common law (označení pro angloamerický právní systém – pozn. red.). V Americe i Anglii chápou, že znát celý právní řád je absurdní. Zvolili proto podle mne mnohem rozumnější přístup, že musíte rozumět nějakým právním principům, musíte umět něco najít, rychle se v tom zorientovat, umět s tím pracovat a pak na základě toho, co zjistíte a vyčtete, argumentovat.

LN: Čili zatímco v Německu se právo raději donekonečna biflují, v Anglii a USA vsází na to se v právu orientovat?
Ano, jsou to dva rozdílné přístupy. Dvě odlišné koncepce, jak ke studiu práv přistoupit.

Řeknu to takhle. Mám pocit, že třeba pražská právnická fakulta vychovává hodně dobré informované advokáty a advokátky do okresního města, kteří budou schopni pomoci jakémukoli klientovi nebo klientce. Na Oxfordu nebo Harvardu ale vychovávají studující v právníky, kteří budou mít schopnost právo tvořit nebo se stát ústavními soudci nebo soudkyněmi.

LN: Jak je to možné?
Podívejte, já třeba teď v Oxfordu učím mimo jiné právo EU. To, že moji studenti vědí, že existuje Evropský parlament nebo Evropská komise, kdo tam sedí a co dělá, tak to se předpokládá. To své studenty vůbec neučím. To nechávám skoro téměř na nich, aby si to našli a nastudovali sami, případně se to zmíní na přednáškách. K tomu, aby se dozvěděli základní informace o institucích nebo procesu přijímání zákonů, mě studující nepotřebují.

LN: Co je tedy učíte?
Soustředím se na to, aby uměli poznat, kdy tyto instituce, parlament, vláda, Komise, budou jednat na hraně anebo za hranou svých kompetencí. Zajímá mě, co s tím ti moji studenti a studentky udělají, kam s tím půjdou a jak u toho budou argumentovat. Zabývám se s nimi konkrétními právními problémy. Probíráme situace, kde dochází k nějakému střetu nebo konfliktu. Vyhledávám zapeklité otázky, kde právo není usazené, a na nich učím studenty argumentovat.

A na tohle se podle mne v Česku klade stále malý důraz. Lidé se to pak učí v praxi, někteří lépe a jiní hůře, protože tohle od nich praxe vyžaduje.

Mimochodem, víte, kde na první pohled poznáte, jakým vzdělávacím systémem právník prošel, co umí, neumí a má za sebou?

LN: Nejspíše u nějaké evropské instituce...
Přihořívá. U Evropského soudního dvora v Lucemburku. Tam vám soudci a soudkyně upřímně řeknou, hele, ta podání, co k nám přicházejí z těch kontinentálních zemí, zejména z těch postsocialistických, tak ta jsou napsaná často dost blbě.

LN: I po tolika letech, co je ČR součástí evropských struktur?
Pochopte, že Britové a Britky nebo Irové a Irky mají obrovskou výhodu v tom, že jsou po celou dobu studia trénovaní psát. Nemluvě o tom, že jsou na rozdíl od nás i jinak trénovaní v ústním projevu. Máte-li za sebou takové vzdělání, co mají oni, pak máte v mezinárodním souboji výhodu.

A věřte mi, že oni opravdu umí soudu vysvětlit, co a proč chtějí a umí mu i odpovědět na všechny otázky, které jim soud položí.

Právníci a právničky v Česku, samozřejmě, že ne všichni, píší texty a hovoří, aniž by měli ujasněno, co a o čem píší a k čemu a o čem hovoří.

LN: A jak se to nejlépe naučit?
Číst, číst. číst. Psát, psát, psát.

LN: Na všech našich čtyřech právnických fakultách se přeci píší seminární práce, klauzury, diplomky...
To ano, jenže studenti a studentky v Oxfordu píší každý týden jeden až dva eseje nebo takové miniklauzury. Vždy zhruba 2 000 slov. A musí v nich citovat jak primární zdroje, to znamená zákony a rozsudky, tak i ty sekundární, tedy literaturu. A my to po nich opravdu všechno přečteme, oznámkujeme, okomentujeme a pak o tom s nimi hodinu diskutujeme. Dáváme jim zpětnou vazbu jak na obsah tak na formu.

LN: A když se rozejdete, jdou studenti psát nové eseje...
Ano, tak už to na Oxfordu chodí. Zároveň ale musím otevřeně říct, že na asi 250 studujících v bakalářském studiu (v Anglii je studium práv jen tříleté – pozn. red.) máme v Oxfordu asi 150 pedagogů a pedagožek. Poměr studujících vůči pedagogům a pedagožkám je tedy oproti Česku nesrovnatelný. Učíme v malých skupinkách.

LN: V jak malých?
Oxfordský tutoriál má dva studující a mě. Sedíme spolu hodinu, diskutujeme o těch esejích, které si s sebou přinesli a které já už mám přečtené.

LN: Co byl pro vás ze začátku největší šok po přechodu z Německa do Anglie a USA?
Já myslím, že mi to v Anglii i USA vyhovovalo. A že mi to vyhovuje stále. Co mi ale přijde zajímavé, je, že ve střední Evropě se ještě hodně dbá na to všechno vědět. Znát platné právo, to je v Česku to hlavní. Ale co analýza a syntéza? Nějaká nadstavba? Nevím, jestli jsou vůbec oceňované.

Všechno musíte vědět i v Německu, jenže tam už je právě ta nadstavba, ta schopnost interpretovat a argumentovat, oceňovaná.

I v Anglii musíte hodně vědět. To je východisko. Ale v badatelských výstupech už nemusíte pokrýt celé pole.

A USA už jsou trošku extrém. Tam je hlavní, aby to bylo atraktivní, na efekt.

Barbara Havelková

  • Absolvovala Právnickou fakultu UK (Mgr. 2004, JUDr. 2005), Europa-Institut Sárské University (LL.M. 2008) a Oxfordskou univerzitu (MSt 2010, DPhil 2013).
  • Krátce působila jako stážistka v Právní službě Evropské komise a v kabinetu generálního advokáta Poiares Madura u Soudního dvora EU.
  • Mezi lety 2014 a 2017 byla poradkyní premiéra Bohuslava Sobotky.
  • Věnuje se otázkám genderu a práva, feministickým právním studiím a antidiskriminačnímu právu.
  • Je spoluautorkou letos vyšlé knihy Mužské právo, jsou právní pravidla neutrální?

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč
Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč

Každý týden můžete získat zajímavé balíčky od značek Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč. Hrajte s námi a získejte hlavní výhru, balíček s...