8. července 2019 6:03 Lidovky.cz > Byznys > Právo a justice

Německé soudy Pechsteinové vyloženě stranily, říká k obřímu případu sportovní arbitráže advokát Bubník

Advokát Gerhardt Bubník. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Advokát Gerhardt Bubník. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

PRAHA Mezinárodní systém boje proti dopingu byl kvůli kauze sportovkyně Claudie Pechsteinové ohrožen, říká v rozhovoru pro LN advokát Gerhardt Bubník, jenž zastupoval Mezinárodní bruslařskou unii.

LN: Kauza německé rychlobruslařky Claudie Pechsteinové provázela Váš pracovní život přes deset let. Nyní už kauza dospívá ke svému závěru. Jak ovlivnila prostředí sportovní arbitráže?
Od začátku to byla pro mezinárodní sport kauza zásadní. Byl to „test case“, protože to byl první případ, kdy byl po novelizaci Světového antidopingového kodexu, která vstoupila v platnost 1. ledna 2009, nějaký sportovec obžalován z krevního dopingu, a to na základě nepřímých důkazů. Novelizace umožnila, aby za důkaz sloužily opakované krevní testy ukazující krevní profil sportovce. Látka, která se používala pro krevní doping (EPO) se totiž nedá žádnou analýzou krevního vzorku najít, protože je stejná jako vlastní lidský hormon. Takže se vědělo, že se dopuje, ale nevědělo se, jak to dokázat. Krevní profil u Claudie vykazoval v průběhu 2 let abnormální odchylky, což mělo jen dvojí vysvětlení - buď má člověk vrozenou krevní anomálii nebo dopuje. Riziko vést takový případ, kde se nedá předvídat, jak se na něj bude CAS a švýcarské soudy dívat, bylo veliké. Nevěděli jsme, jestli nepřímé důkazy přijmou za dostatečné. Mezinárodní bruslařská federace se rozhodla žalobu na základě doporučení lékařské komise, která byla přesvědčena, že jde o krevní doping, a tu žalobu jsem podal já 9.3.2009.

LN: Pechsteinová byla jednou z nejznámějších a nejúspěšnějších světových sportovkyň. Jaký byl její přístup k žalobě?
Od začátku doping popírala. V žalobě jsme připustili možnost, že má krevní nemoc a že to lze ověřit, pokud se podrobí testům u nezávislých znalců. To ale Pechsteinová odmítla a prohlásila, že si není vědoma žádné krevní nemoci či anomálie. Testy odmítla dokonce i v odvolacím řízení před CAS. Nebylo tak možno učinit jiný závěr než, že dopovala. Byl to velký boj. V odvolacím řízení bylo provedeno velké množství důkazů, znaleckých posudků a svědectví hematologů a také laboratorních odborníků z celého světa. Bylo slyšeno asi 15 znalců. Nakonec bylo její odvolání zamítnuto, stejně jako obě její žaloby u švýcarského soudu na zrušení nálezu a na obnovu řízení. Odpykala si dvouletý zákaz činnosti, a v roce 2011 začala znovu závodit.

Claudia Pechsteinová

Claudia Pechsteinová

LN: To ale nebyl konec sporu. Pechsteinová koncem roku 2013 podala u soudu první instance v Mnichově proti federaci žalobu o náhradu škody ve výši přesahující čtyři miliony eur. Tvrdila, že jako německá občanka má ústavní právo, aby věc přezkoumal německý soud zcela znova. Co jste si o tom tehdy myslel?
Byl to šok! My jsme tvrdili, že německé soudy nemohou věc přezkoumávat, protože rozhodčí nález je konečný a pravomocný. Pechsteinová tvrdila, že byla donucena souhlasit s pravomocí CAS, že to nebylo z její svobodné vůle a že CAS není nezávislý a nestranný, protože je ovládán Mezinárodním olympijským výborem a sportovními federacemi. Jenže švýcarský soud a nikoli německý, je podle mezinárodní (Newyorské) úmluvy z roku 1958 o uznatelnosti a vykonatelnosti rozhodčích nálezů, jediným soudem, který může nález CAS přezkoumávat. Švýcarský soud přitom opakovaně od roku 2005 rozhodoval tak, že rozhodčí doložky jsou platné a že CAS je nezávislým a nestranným soudem, jehož nálezy je třeba uznávat.

Advokát Gerhardt Bubník.

LN: Jak se případu chopily německé soudy? Pechsteinová byla legendou a řízení tak plnila titulky všech tamních médií.
Už za komunismu jsem měl zkušenost ze západoněmeckými soudy a po revoluci s německými soudy a vždy jsem obdivoval jejich profesionalitu a nestrannost. Teď jsem ale zažil případ, kdy německé soudy vyloženě Pechsteinové stranily. Možná ne proto, že byla Němka, ale možná ti soudci skutečně věřili, že je nevinná. Už u první instance bylo vidět, že sportovkyně má přízeň soudu. Tehdy jsme to ale ještě vyhráli. Soud žalobu zamítl s tím, že německý soud nemá pravomoc nález CAS přezkoumávat, a to právě s odkazem na Newyorskou úmluvu. Ještě nikdy jsem ale takový rozsudek neviděl, Pechsteinová sice prohrála, ale prvních 50 stran odůvodnění rozsudku ji dávaly za pravdu ve všech argumentech, i v tom, že je doložka neplatná a že CAS je pochybný. Na konec odůvodnění pak jen stručně napsali, že ale bohužel je tady ta Newyorská úmluva.

LN: Řízení pokračovalo u odvolací instanci v Mnichově, kde byla přízeň vůči Pechsteinové ještě markantnější. Jak soud případ hodnotil?
Z odůvodnění rozsudku se mi zdá, že se soudci nejdříve rozhodli vyhovět Pechsteinové, a až pak hledali argumentaci. Opakovali všechny argumenty soudu prvního stupně, která byly v její prospěch, zejména neplatnost rozhodčí doložky a pak našli i důvod jak obejít NY úmluvu - tvrdili, že mezinárodní sportovní federace jsou postavená na monopolním principu, že nutí sportovce podepisovat rozhodčí doložky, a že to není jejich svobodná vůle. To prý údajně porušuje německé kartelové právo, které je součástí německého veřejného pořádku. Navíc v rozsudku CAS úplně degradovali. Když se tento rozsudek zveřejnil, vyvolalo to pozornost celého sportovního světa.

LN: Co rozsudek ve výsledku znamenal?
Kdyby tento rozsudek zůstat v platnosti a každý sportovec by měl možnost se v dopingové věci obrátit na soudy ve své zemi, nebyla by zajištěna jednotnost v aplikaci a interpretaci Světového antidopingového kodexu a jednotnost sankcí. Mezinárodní systém boje proti dopingu by se prostě rozpadl. Rozsudek byl velice špatně odůvodněný a soud se v něm dopustil několika právních chyb. Například soud učinil závěr, že rozhodčí doložka je neplatná podle švýcarského práva, což byla opravdu velká troufalost, když švýcarský nejvyšší soud předtím opakovaně rozhodl, že je podle švýcarského práva platná. Naštěstí, soud vzhledem k závažnosti svého rozhodnutí, soud povolil naší federaci dovolání k Nejvyššímu soudu (BGh).

Legenda s pošramocenou pověstí

Rychlobruslařka Claudia Pechsteinová se narodila 22. února 1972 v Berlíně. Je jednou z nejúspěšnějších německých sportovkyň. V barvách Německé demokratické republiky závodila i na mistrovství světa v roce 1988, kdy získala ve víceboji první stříbrnou medaili. Je držitelkou pěti zlatých medailí ze zimních olympijských her.

Její královskou disciplínou byly rychlobruslařské závody na tři a pět tisíc metrů. Poslední zlatou medaili vybojovala v roce 2006 v italském Turíně. Pod olympijskými kruhy získala celkem devět medailí, pět zlatých. Cenný kov si z olympijského zápolení odnesla poprvé v roce 1992, kdy sportovci měřili síly ve francouzském městečku Albertville. Poslední olympijskou medaili získala o čtrnáct let později. Roky vyhrávala i světové poháry, kde vystoupala na nejvyšší příčku šestkrát. Na špičkové úrovni světového sportu se tak držela obdivuhodnou dobu. Tomu svědčila i její značná popularita u německého národa.

Krevní doping

Zlom v kariéře rychlobruslařky nastal 9. března 2009, kdy na ni Mezinárodní bruslařská federace podala žalobu. Sportovkyně byla obviněna z krevního dopingu. V červenci téhož roku uznala disciplinární komise Pechsteinovou vinnou a uložila jí trest zákazu činnosti v délce dvou let. Sportovkyně od začátku doping popírala, zároveň se ale nechtěla podrobit kontrolním testům, které by situaci vyjasnily.

Pechsteinová si trest odpykala a v roce 2011 začala znovu závodit. O tři roky později ale podala na bruslařskou federaci žalobu a požadovala náhradu škody přesahující čtyři miliony eur. Pechsteinovou zastupoval německý právník Dr. Thomas Summerer, který žalobou útočil na nezávislost Arbitrážního soudu pro sport.

Německá rychlobruslařka Pechsteinová si v rámci soudních pří vyslechla celkem 12 verdiktů, poslední letos na jaře, žádný pravomocný rozsudek se jí však nezastal.

LN: Jednání u Nejvyššího soudu už bylo neveřejné, protože se řešila už jen právní otázka a neprobíhalo dokazování. Jak vzpomínáte na čekání na verdikt?
Na rozhodnutí jsme čekali velmi netrpělivě. Byl jsem ale na 99 procent přesvědčen, že musíme uspět. A také to tak dopadlo. Rozhodnutí přišlo začátkem června 2016. Já jsem měl 17. května 2016 infarkt, týden jsem ležel nemocnici a hned další týden jsem letěl na kongres naší federace do Dubrovníku. Druhý den kongresu jsme se dozvěděli, jak rozhodl německý soud. Odvolací rozsudek byl zcela zrušen a byly uznány všechny naše argumenty. CAS byl výslovně označen za nezávislý a nestranným rozhodčí soud. Spadl nám všem kámen ze srdce, protože tím byl zachráněn celý vybudovaný systém boje proti dopingu.

LN: Sice jste si oddechli, ale nebyl všem dnům konec. Pechsteinová podala již v roce 2010 žalobu proti švýcarskému státu žalobu u ESLP, kde tvrdila, že rozsudky švýcarského soudu byla porušena její základní lidská práva. Jak probíhala tato větev případu?
To už naše federace nebyla účastníkem řízení. Loni v říjnu jsme se dozvěděli, že její žaloba byla zamítnuta. Soud jí dal za pravdu jen v jednom bodě, a sice v tom, že řízení u CAS bylo neveřejné. ESLP uvedl, že sice každé jednání nemusí být veřejné, ale vzhledem k tomu, že je pravda, že jde o donucovací pravomoc federací, je potřeba větší opatrnosti při ochraně práv sportovce. Za toto porušení bylo Švýcarsko odsouzeno zaplatit Claudii 8 tisíc Eur. Její žaloba v Německu však zněla na 4 miliony. Pechsteinová využila ještě dalšího opravného prostředku, ale její žalobu zamítla i Velká porota ELSP. To bylo už v pořadí dvanácté rozhodnutí a ve všech prohrála. Sportovkyně se to dozvěděla den předtím, než měla letos v únoru závodit na MS v německém Inzellu Tehdy novinářům sdělila, že je tak zdrcená, že nemůže další den závodit. Byl jsem tomu přítomen i já.

LN: Chápete její motivaci?
Myslím, že od počátku, zejména v prvních fázích před disciplinární komisí ISU a před CAS, byla ona sama a zejména její právníci přesvědčeni, že případ postavený na nepřímých důkazech nemůže uspět. Proto zřejmě tak bojovala. Ona byla v Německu něco jako u nás Věra Čáslavská - symbol a legenda – a chtěla jí zůstat. Osobně jí jako sportovkyni obdivuji, protože patřila 20 let k tomu nejlepšímu v mezinárodním sportu a protože závodila až doteď, i když už nevyhrávala.

LN: Nyní se často skloňuje kauza běžkyně Semenyaové, kterou vyvolala v roce 2014 nové pravidlo Mezinárodní atletické federace. Jde o regulaci výše testosteronu u žen s tím, že jakmile určitou hranici přesáhne, je sportovec povinen začít užívat léky, které tuto hladinu sníží, jinak nemůže závodit. Co o této kauze soudíte?
Je to velmi citlivá záležitost, spíše etická než čistě právní, a především pak je to otázka pro znalce z oboru lékařství. Rozhodně odsuzuji veškeré bulvární pojetí tohoto problému. Nejprve ta pravidla napadla u CAS indická závodnice a žádala, aby byla jako diskriminační zrušena. Už tehdy si byli rozhodci CAS vědomi velké citlivosti této otázky. Rozhodli, že pravidla v dané podobě jsou diskriminační, pozastavili jejich platnost a doporučili atletické federaci (IAAF) jejich úpravu. IAAF pak vypracovala nová, které vydala v dubnu 2018. Tato pravidla napadly u CAS společně Semenyaová a Jihoafrická atletická unie. Řízení se táhlo několik měsíců, protože soud prováděl řadu důkazů, především znaleckých. Teprve 1. května oznámil své rozhodnutí, v kterém platnost pravidel potvrdil. Je třeba ale zdůraznit, že nebyl zveřejněn celý nález, ale jen shrnutí argumentů. Z něho vyplývá, že rozhodci jen s velkou váhavostí a dokonce jaksi omluvně pravidla potvrdili. Znovu uznali, že pravidla jsou diskriminační, a proto zkoumali, jestli je diskriminační charakter ospravedlnitelný ze dvou hledisek - zda sleduje legitimní účel a ochranu legitimního zájmu, a zda je zachována proporcionalita. Dospěli k závěru, že obě kritéria byla splněna. Uvedli ale, že jejich rozhodnutí je dočasné a že bude třeba pečlivě sledovat, jak se budou pravidla v praxi uplatňovat a pak to znova zhodnotit. Navíc chci zdůraznit, že toto rozhodnutí nebylo přijato jednomyslně, ale většinou hlasů 2 : 1, a že pravidlo bylo potvrzené nikoli pro všechny atletické disciplíny žen, ale jen ve velmi omezeném rozsahu, pouze pro běh na tratích 400, 800 a 1500m.

LN: Jde ale o případy, kdy má sportovec netypické vrozené genetické vlastnosti. Jak se vůbec může taková otázka spravedlivě posoudit?
No, právě. Jestliže znalci potvrdí, že dotyčná sportovkyně je žena, tak pak nastává základní etická otázka, zda ji ty vrozené odlišnosti mají diskvalifikovat v tom, aby se účastnila soutěže žen. Nejde přece o doping. Kladu si i další otázku - rozdílné vrozené fyzické (biologické) vlastnosti sportovců existují prakticky ve všech sportovních disciplínách, a to u žen i u mužů. Soutěží spolu často závodníci, kde jeden z nich je svými fyzickými vlastnostmi velice zvýhodněn. Když se vrátím k mému rozhodování krasobruslení, tak v posledních letech jsou v první desítce v kategorii mužů většinou asiaté. Dnes se vyžadují čtverné skoky, a to několik v jedné jízdě. Na čtyři obrátky ve vzduchu je ale potřeba určitá doba a rychlá rotace. Čím vyšší rychlost rotace, tím snáze je skok proveden i při nižším výskoku. Muži čínského či japonského původu jsou menšího vzrůstu a menší váhy, mají zároveň užší boky a ramena, tedy překonávají menší odpor, zvedají menší váhu a rychleji rotují. Jsou velice zvýhodnění proti ostatním, kteří měří například o 20 cm a váží o 10 kg více, a proto obsazují přední místa. A běžec Bolt kromě toho, že má dlouhé nohy, je údájně zvýhodněn unikátní stavbou svalových vláken a proto ty jeho výkony a rekordy. V obou případech jde o vrozené genetické vlastnosti které přinášejí výhody možná vyšší než ta cca 2 %, o které jsou zvýhodněny podle znalců ženy s vyšším testosteronem.

Před několika dny švýcarský soud dočasně pozastavil platnost verdiktu CAS v případu Semenyaové a žádá od IAAF další zdůvodnění jejich pravidel. A i mnoho uznávaných vědců již kritizuje jako nesprávně lékařské podklady, o které se opírala IAAF. To vše ukazuje jak složitá je tato problematika.

Hromadné žaloby

LN: Jste kritikem současné české verze zákona o hromadných žalobách. Velká část právnické veřejnosti o návrhu úpravy hovoří s obavou, že by mohla být zneužita. Myslíte si, že má tento institut své místo v české legislativě?
S touto obavou se ztotožňuji a na několika konferencích jsem uvedl důvody. Nejsem striktně proti tomu, aby se tento institut u nás zavedl, ale varuji a doporučuji zavést ho velmi ve omezeném rozsahu a s velkým předchozím promyšlením všech důsledků, aby se negativním důsledkům dalo předejít. Institut vznikl v USA a velice úzce souvisí se specifickými rysy jak jejich práva hmotného a procesního, tak jejich soudního systému. Ty zvláštnosti jsou takové, že se nedají přenést do evropského či kontinentálního práva. Class action se v USA vyvinuly ve věcech náhrady škody a ta v americkém právu vychází z Common law a je spojena s právem žalobce žádat, aby i v civilním řízení rozhodovala porota. Poroty rozhodují nejen o vině, ale i o výši náhrady. Poroty jsou však něco jako neřízené střely, nejsou ničím vázány.

Neumím si vůbec představit hromadnou žalobu v případech, kdy stovkám či tisícům spotřebitelů vznikne stejným vadným přístrojem různá škoda (věcná či na zdraví) a přitom § 109 návrhu zákona hromadnou žalobu i v takovém případu umožňuje. Vždyť u nás se musí výše škody přesně dokazovat a náš soudce nemá tu volnost jakou mají poroty v USA.

LN: Takže žalobci musí spoléhat na přízeň poroty, jinak nemají šanci uspět. Jaká další specifika náš právní řád oproti americkému modelu postrádá?
V USA se považuje právo obracet se na soud za ústavní právo. Každý musí mít přístup k soudu, a proto neexistují soudní poplatky podle výše uplatňovaného nároku, jako je tomu u nás. Také advokáti pracují v těchto věcech prakticky výlučně na základě výsledkového honoráře. Při neúspěchu u soudu v USA navíc soukromí žalobci neriskují ani placení obrovských nákladů protistrany. Na náhradu nákladů tam totiž není nárok a je na volné úvaze soudů, zda tento nárok přiznají. Snad v žádném případě, kdy jednotlivec žaloval neúspěšně velkou korporaci, se nestalo, že by musel firmě platit náklady právního zastoupení. To umožňuje podat bez většího výdaje a rizika žalobu o obrovské sumy. To, že se říká, že v USA kdekdo žaluje kdekoho, to je dáno právě tímto. V USA se dokonce v těchto věcech i „finanční pokuty“ (punitive damages), o kterých rozhoduje rovněž porota, přiznávají nikoli státu, ale žalobci. Jde o velké částky, někdy i vyšší než vlastní náhrada škody.

LN: Můžete být konkrétní? Kdy ke zneužití institutu došlo?
Šlo o kalifornského advokáta Melvyna Weisse , který zastupoval téměř všechny „holocaustové“ kauzy, kde šlo o miliardy. Stal se advokátskou hvězdou a jeho kancelář vydělala miliony. Právě tento advokát byl později obžalován za zneužití Class action, a to konkrétně za podvodné získávání plných mocí od klientů, aby mohl hromadné žaloby podávat. Byl odsouzen do vězení a odpykal si více jak dva roky za mřížemi. Já měl dokonce tu „čest“ se s ním, jako právní zástupce ISU, v r. 2004 utkat v jednom sporu před soudem v New Yorku.

GERHARDT BUBNÍK (83)

■ V advokacii působí od konce 50. let, advokátem je od roku 1963. Je společníkem pražské advokátní kanceláře Bubník Myslil & Partners. Absolvoval pražskou právnickou fakultu, roku 1969 získal na Harvardově univerzitě titul LL.M.

■ V mládí reprezentoval Československo v krasobruslení, po ukončení kariéry působil jako funkcionář a rozhodčí, včetně olympijských her a mistrovství světa. Řadu let působil ve vedení Mezinárodní bruslařské unie, byl také jejím právním poradcem. Sepsal životopisné dílo Život mezi paragrafy.

Kateřina Kolářová

Autor

Kateřina KolářováKaterina.Kolarova@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz