‚Po sfárání do dolu jsem chápala své obviněné.‘ Manželé Novotní strávili v justici 45 let

LN: Talár jste svlékli na konci minulého roku kvůli dovršení věkového limitu pro soudce. Jaké to je, být po pětačtyřiceti letech souzení najednou „bez práce“?
Danuše Novotná: Je to docela zvláštní pocit, jako vyskočit z rozjetého rychlíku. Projevuje se to hlavně u manžela. Tím, že ráno nejdeme do práce, nevystrojujeme se, tak je občas zmaten, že je sobota nebo neděle, a ona je středa. Je to hrozná změna, den najednou nemá přirozený řád, tak si musíme vytvořit vlastní. Nesmí to být tak, že nebudeme dělat nic.

LN: Jak vnímáte povinnost odejít po dovršení 70. roku do penze?
D. N.: Jako velmi racionální pravidlo, sedmdesát je akorát. Je to hranice, kdy se člověk sice může cítit intelektuálně i fyzicky výborně, ale už nastupuje určitá únava a mohla by nastat situace, že by se člověk cenil více, než by skutečně produkoval a jak by působil. Osobně bych jistě zvládla ještě několik let soudit a vyrovnala jsem se o generaci mladším kolegům, ale myslím, že už to stačilo. Dokonce bych řekla, že by ta hranice odchodu by mohla být ještě o dva roky nižší.

Obléknou taláry soudců jednou roboti? Zkušenostní požadavky by museli splnit vývojáři

Zdeněk Novotný: Bez této hranice by měl člověk tendenci si říkat, že to zkusí ještě půl roku nebo rok, a tak by to šlo donekonečna. To by nebylo dobré, je lepší mít jasnou hranici. Když přijde, tak je člověk překvapený. Ale život přece nekončí.

LN: Vaše společná právnická cesta začala před půl stoletím na pražské fakultě. Jak to začalo, co vás nalákalo na práva?
D. N.: U mě to byla romantická představa, v 60. letech začaly vycházet krásné knihy a mně se líbil Perry Mason od E. S. Gardnera, chtěla jsem být takovým bijcem v soudní síni. Navíc jsem byla z Ostravy, kde mě nelákala ani pedagogická fakulta, ani vysoká báňská. Byla jsem ráda, že práva jsou v Praze, kam mě to táhlo. Na fakultu jsem nastoupila v roce 1965 a doba uvolňování byla nejkrásnější doba na studium.

Z. N.: Tehdy se přišlo na to, že vztahy ve společnosti je třeba upravovat právem, a je tedy zapotřebí právníků, což se projevilo ve výrazném zvýšení počtu posluchačů práv. Nás bylo v prvním ročníku 450, pár let předtím to bylo jen 80. Mám to trochu v rodině, můj otec byl právník a uznal, že se nic nestane, když se v době uvolňování dám na práva.

LN: Jak jste se pak společně dostali na soud do Ostravy?
D. N.: V průběhu studia jsem si uvědomila, že advokátkou asi nebudu. Neměla jsem představu, co budu konkrétně dělat, ale chtěla jsem zůstat v Praze. Ke konci studia jsem se seznámila se svým mužem a bylo třeba řešit, kde bychom mohli pracovat a žít společně. Kamarádka mi tehdy řekla, že na soudě v Ostravě dávají byty. Když jsem jela navštívit rodiče, tak jsem se zastavila u předsedy soudu, který mi řekl, že by přivítal chlapa a že by tedy k němu vzal i mě… Nastoupili jsme v říjnu 1971 a Vánoce jsme už trávili v novém bytě. Toto zajištění bylo motivem, proč jsme na soud šli.

Oba jsme chtěli být civilními soudci, ale mě pan předseda zařadil „na chvilku“ na trestní úsek. Vydržela jsem tam až do posledního dne roku 2017. Ale nelituji toho, v trestním právu jsem se našla a přišla jsem do kolektivu chytrých, svědomitých a kamarádských lidí. Byli tam i zkušení a noblesní soudci, ke kterým jsem vzhlížela a od nichž jsem se učila.

Z. N.: Já jsem záhy zjistil, že „civil“ tehdy spočíval hlavně ve věcech rodinného práva a z něj vyplývajících věcech majetkových. Tak jsem zakrátko nadřízenému řekl, že už to úplně umím a že bych rád dělal pracovní právo. Tam jsem se zaháčkoval a souzení v tehdejší Ostravě, v tepajícím ocelovém srdci republiky, to bylo výživné. Hornictví i hutnictví byla celoživotní povolání, což znamenalo, že tam byly pracovní úrazy i nemoci z povolání velmi běžné. Pracovní právo bylo zajímavé a navíc to nebylo nic politicky citlivého, z tohoto hlediska to byla docela pohoda. Bylo to ale emocionálně náročné. Výbuchy strusky a pády z výšky zanechávaly trvalé následky, často bohužel i fatální. Člověka to citově zasáhne a jde o to, zachovat chladnou hlavu a rozhodnout spravedlivě.

LN: Jaké to bylo, soudit v tehdejší Ostravě trestní právo?
D. N.: Byla to výborná škola. Ta severní Morava je svérázný kraj. Doly a hutě bylo třeba obsadit zaměstnanci, dělaly se různé nábory a přicházeli lidé z různých krajů a ne všichni to mysleli s prací vážně. Byli vytržení z rodinného prostředí a veškerý jejich společenský život se odehrával po hospodách s kamarády. To mělo své důsledky, ostravský okresní soud měl zkraje 70. let stejné množství napadlých trestných věcí jako celý Jihočeský kraj!

Zpočátku jsem řešila obecnou kriminalitu, ale brzy jsem se začala specializovat na násilnou trestnou činnost. Vraždy se posuzovaly na kraji, ale loupeží a těžkých ublížení na zdraví jsem na okresním soudě řešila nespočet, i trestní odpovědnost za různé nehody v dolech a hutích. Díky množství i pestrosti věcí jsem nasála mnohem více zkušeností než soudce v poklidném okrese. Aniž by snad člověk sám viditelně zhrubl, tak ty kauzy, co mi přicházely na stůl, byly často drsné a podepisovaly se na psychice.

LN: Vyznačovalo se to prostředí nejen v kvantitě, ale také v typu trestné činnosti?
D. N.: Byly to opravdu drsné věci – brutální loupeže a znásilnění, těžká ublížení na zdraví. Rvačky ve vítkovických nebo přívozských hospodách končily tak, že chlapi bouchli krýglem o stůl, zůstalo jim v ruce ucho a tím šli proti sobě. Mám možnost srovnání, protože jsem pak řadu let působila v odvolacím senátu na Krajském soudu v Ostravě. V okresech jako Šumperk a Bruntál to bylo o něčem jiném, to byla snad až gentlemanská trestná činnost – trochu se kradlo, někdo se popral, ale přišlo mi to jemnější než to, co se řešilo v Ostravě nebo v Karviné, kde byl těžký průmysl.

LN: Dá se říci, že těžké pracovní i životní prostředí si vybralo na lidech svou daň?
D. N.: Přesně tak. Jednou jsem chtěla vědět, co vlastně soudím, tak jsem se šla podívat na místo činu – jednalo se o pracovní úraz v dole Jan Šverma, kde byl mistr odpovědný za učně, který nerespektoval jeho příkazy. Jelikož jsem si to „od stolu“ nedovedla představit, tak jsem do dolu sfárala – v sobotu, kdy se netěžilo. Bylo to hrozné. V osvětlené chodbě, kde jezdily vozíky, to bylo ještě dobré. Ale pak jsme se prosmýkli do takové škvíry, která měla na výšku maximálně osmdesát centimetrů. Okamžitě jsem měla klaustrofobii, v puse jsem měla pocit, že polykám prach, všude byla tma – ve světle čelovky vidíte jen kousek před sebe, navíc je tam vedro. Pro mě to bylo nelidské pracovní prostředí.

Díky té zkušenosti jsem chápala „své“ obviněné, kteří byli souzeni za přečin proti pracovní kázni, který byl na Ostravsku velmi frekventovaný. Naverbovali tam lidi třeba z východního Slovenska, slíbili jim náborový příspěvek a oni se zavázali na pět let. A když sfárali, tak zjistili, že v takovém prostředí nejsou schopni pracovat, protože se bojí, ale už nemohli nic dělat. Nechodili tam a byli za to trestně stíháni.

Z. N.: Ale abych to odlehčil, tak když jsme se jednou procházeli v dole a měli jsme žízeň, tak nám horník ukázal na pramínek ze stěny, pod kterým stála rezavá plechovka. Doktoři ze soudu ale nezhrdli a popili dobrou kyselku! (směje se)

LN: Jak jste tehdy vnímali postavení soudce? Byla to práce jako každá jiná?
Z. N.: To říkáte přesně. Opravdu to byla práce jako každá jiná, nevymykající se společenským ani finančním oceněním. Tehdy se preferovalo fyzické nasazení nad duševní prací.

D. N.: To byly zajímavé situace, kdy jsem měla jako předsedkyně senátu plat 2300 korun a soudila jsem horníky, kteří měli platy kolem 8 až 10 tisíc korun. Jednou přede mnou stál i člověk ze skupiny stachanovce Lumíra Sakmara, ti chlapi tehdy vydělávali mezi 16 a 18 tisíci.

Z. N.: My jsme si ale nestěžovali. Byli jsme rádi, že máme slušnou práci, která nás naplňuje.

LN: Vaše specializace jsou úplně odlišné. V čem se nejvíce liší práce civilního a trestního soudce? Někdy má člověk pocit, že to jsou dva úplně oddělené světy, a trestní soudci mají pověst, že jsou jaksi drsnější povahy.
Z. N.: Na ostravském soudu byl jeden velmi noblesní trestní soudce, jmenoval se doktor Blaheta. Ten měl takovou průpovídku: „Trestní právo není žádné právo, jestiť to řemeslo pro surovce.“ (směje se) Ale neřekl bych, že trestní soudci jsou nějak zvlášť drsní. Musejí si zvyknout na odvrácenou tvář lidství, jako si lékaři musejí zvyknout na zacházení s nedokonalým lidským tělem.

D. N.: Je ale pravda, že kolektiv „trestňáků“ a „civilistů“ se liší. Já jsem ale díky manželovi měla i do druhé skupiny vhled a oni zase díky mně neměli od nás přílišný odstup.

LN: Není ale přece jen určitý rozdíl v tom, že trestní soudce takřka vždy rozhoduje negativně, neboť usiluje o spravedlivý trest za trestný čin?
D. N.: Role soudce je stejná, ale je jiná v chápání lidí. Jako trestní soudce nikdy nedojdete uznání, že jste krásně zjistil skutkový stav, provedl přiléhavou právní kvalifikaci činu a uložil spravedlivý trest. Pro odsouzeného je to vždy verdikt, který není ochoten akceptovat.

LN: Posledních dvacet let jste strávili v Brně na Nejvyšším soudu. Jde více o řešení konkrétních kauz, či o vyjasňování sporných právních názorů?
Z. N.: Zvláště v civilních věcech se už dnes nelze zabývat skutkovým stavem – tím, „jak ten zajíc běžel“. Dovolání musí směřovat k vyřešení sporné právní otázky, která by měla mít dopad na rozhodování soudů. Jenže jak se hekticky mění náš právní řád, tak mnohdy sjednocujeme výklad právních předpisů, které už neplatí. Občanský soudní řád i zákoník práce jsou novelizovány nesmírně často, což je nevítaný stav, který nepřispívá k právní jistotě.

LN: Paní doktorko, jste ráda, že už nebudete otevírat další a další spisy s loupežemi a vraždami, nebo už máte doma nakoupené detektivky?
D. N.: To druhé, já to mám zkrátka ráda. Každý trestní spis je vlastně příběh a je jen otázka, jak to soudce trestněprávně pojmenuje. Víte, já jsem ráda, že už nemusím soudit a nést tu obrovskou odpovědnost. Ta práce je namáhavá a na Nejvyšším soudu často záleží na každém slovu, jedno přehlédnutí může mít nepříjemné následky. Teď si budu číst ty detektivky. Stále se ale potkávám s kamarády ze soudu, kdy se samozřejmě bavíme o práci. Takže toho ušetřena nebudu.

LN: Máte představu, co byste rádi v důchodu dělali?
Z. N.: Určitě chceme zůstat v kontaktu s právním a justičním světem, ale musí to být rozumné. Se zájmem budu sledovat další vývoj a doufám, že z první řady. Nechci se ale zavazovat do žádné práce, kde bych musel každé ráno otevírat spisy. Budu rád, když se budu moci tu a tam postavit před auditorium, které ocení mé zkušenosti.

D. N.: Dcera je advokátka, takže pokud půjde o složitější trestní kauzu, tak jí ráda poradím. Ale že by se z nás stali advokáti, to opravdu nehrozí.