26. prosince 2018 5:00 Lidovky.cz > Byznys > Právo a justice

Pomalá justice způsobí, že lid vezme spravedlnost do svých rukou, říká soudce Cepl ml.

Nový domov v Ústí nad Labem našel Vojtěch Cepl mladší po odchodu z vrcholu... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nový domov v Ústí nad Labem našel Vojtěch Cepl mladší po odchodu z vrcholu... | foto: Iveta Lhotská, MAFRA

PRAHA Občané musí věřit, že soudce jejich spor rozhodne co nejlépe, říká ústecký soudce Vojtěch Cepl mladší. I po deseti letech, kdy rozhodoval o kauze tzv. justiční mafie, si myslí, že soudci musí být schopni si své rozhodnutí veřejně obhájit.

LN: Proč jste se rozhodl stát se soudcem?
V roce 1986 jsem šel se svojí budoucí ženou po ulici U Studánky v pražských Holešovicích. Do té doby jsem plánoval, že budu působit na Akademii věd, ale přišlo mi to trochu k ničemu. Tehdy už jsem napsal svoji první vědeckou práci o věcných břemenech. Myslel jsem si, že se za ní zaklapne víko, a už si ji nikdo nikdy nepřečte. To jsem se mýlil, protože nedávno jsem na ni narazil v rámci přílohy NOZ, kde jí někdo argumentoval v domnění, že ji napsal můj otec. (smích) Tehdy moje žena řekla, že půjde k soudu. Chvíli jsme šli ulicí dál. Pak jsem řekl, že i já půjdu k soudu. Nastoupil jsem tak jako justiční čekatel na Praze 4, kde nyní shodou okolností působí moje dcera.

LN: Chápete profesi soudce jako celoživotní poslání?
Chápal jsem to tak vždycky. Vždy jsem si myslel, že za sebou člověk musí v životě něco zanechat. Nechtěl jsem dělat kariéru ani něčemu velet. Přesto jsem stále podezírán z opaku. Po roce 1992 jsem ale deset let působil také jako advokát. Nikdy jsem toho kroku nelitoval, protože je velmi důležité to vidět z obou stran. Doporučoval bych to každému soudci.

LN: Proč jste se rozhodl si z justice takto odskočit?
Justice tehdy velmi nefungovala. Sváděl se boj o diktafony, baterky či šňůry k diktafonu. Socialismus byl stále ještě v chodu a nefungovalo nic. Měl jsem k tomu ale i finanční důvody. Tehdy jsem jako soudce bral asi dva tisíce hrubého. Pak přišlo zvýšení platu zhruba o sto korun. Později drastické zvýšení platu asi na pět tisíc. Když jsem odešel do advokacie, tak jsem si stejně peněz vydělal za den. Po advokátské praxi jsem chvíli dělal i politiku. Pak se ale objevila příležitost věnovat se jako soudce autorskému právu, a na to jsem slyšel a v roce 2002 jsem se vrátil. A tehdy už byly také platy práci odpovídající.

LN: V jaké kondici je česká justice dnes?
Vzhledem k jejímu věku, opotřebení a geografické poloze docela dobrá. Myslím tím časovou vzdálenost od Sametové revoluce, geografickou polohu – jsme na východ od Německa a na západ od Ukrajiny a Ruska. Česká justice je v kondici, kterou od ní lze rozumně očekávat. Jakým ale půjde její další vývoj směrem si ale netroufám odhadnout.

LN: Myslíte, že geografická poloha Polska předurčila současnou krizi tamní justice? Co nás od podobné situace chrání?
Situace v Polsku je úměrná tomu, že je na východ od nás. Nás nechrání vůbec nic, jen to, že se musíme snažit dělat justici co nejlépe. Pokud se o toto snažit nebudeme, tak se zákonitě její stav zhorší i u nás. To je úkol pro soudce, ale i pro veřejnost. Základem práce soudce je dělat věci poctivě, tak aby tomu lidi věřili. V tom je celá věda.

LN: V čem se liší práce soudce v Praze a v Ústí nad Labem?
Jde o jiný charakter věcí, které sem napadají. Když jsem v Praze soudil autorské právo, tak jsem řešil víc komplikovanějších případů. Takových tady není mnoho, ale vyskytující se. Rozdíl tedy není nijak absolutní. Je to ale i tím, že tam sídlí více institucí.

LN: V čem je tento region specifický?
Má některá sociální specifika daná zejména tím, že zde hodně působil průmysl. Ale myslím si, že velká část toho je hlavně v hlavách lidí, a to i těch, kteří tady nežijí.

LN: A co se týče justice?
Když se tady justice rozbíhala, tak měl zdejší soud několik let velké problémy. Byl tady obrovský nápad věcí, který soudci nestíhali řešit. Nedodělky byly opravdu veliké. Nyní už se ale tady začíná vše dobře rozbíhat a řekl bych, že má soud dobře nakročeno. Hovořím vedení soudu, protože to je vždy stěžejní. Má obrovský vliv na organizaci práci soudců a v závislosti na to na celé fungování instituce.

LN: Řekl byste, že i dlouhé čekání na rozsudek snížilo dobrou pověst justice u veřejnosti?
Pokud justice nefunguje a je pomalá, tak pochopitelně její důvěryhodnost u veřejnosti klesá. Veřejnost má pak někdy tendenci brát spravedlnost do svých rukou, což není ideální. Justice se za i po komunismu rozbíhala po celé zemi stejně, až na tento region, tady se rozeběhla se zpožděním.

LN: Myslíte, že je důležité, aby veřejnost soudním rozhodnutím rozuměla?
Veřejnost nikdy právu nebude úplně rozumět. Je to velmi odborná disciplína. Stejně jako u lékařů – těm člověk musí věřit, že dělají vše, jak nejlépe umí a jak umožňují současné poznatky vědy. Stejné je to u právníků – lidé doufají, že jim advokát poradí a povede spor co nejlépe. Následně musí věřit tomu, že soudce rozhodne jejich spor co nejlépe. Musí tak věřit v právo a v systém v celé justici. Pokud lidé tuto víru ztrácí nebo jí mají narušenou, má to špatné důsledky na celou společnost.

LN: Myslíte, že si soudci získávají u veřejnosti důvěru tím, že veřejně komentují svoje kauzy?
Transparentnost justice je velice důležitá. Velký smysl má i veřejnost v jednací síni, protože pak dokáže justici srozumitelně vnímat. Když veřejnost vidí, jak soud reaguje, dokáže předpokládat, jaké chování je dovoleno, a co už je nežádoucí. To je vzájemný vztah justice a práva. Jakékoliv utajování soudních rozhodnutí nebo průběhu soudního jednání jde proti tomuto trendu. To by byl systém rakouský, úřednický a takový, kde se soudce schovává za systém, aby na něj nebylo vidět. Pak je justice anonymní, neprůhledná, odlidštěná a lidé jí v důsledku moc nevěří.

LN: Je tak systematika porotních soudů lepší?
Určitě má proti našemu systému tu výhodu, že jí lidé více důvěřují, protože do ní vidí. Justici si v těchto západních systémech lidé sami dělají. Nejde ani o to, že by rozhodovali pronikavě lépe, ale o případech hovoří a znají je, to má velký vliv. Nemyslím si, že by u nás bylo potřeba zavádět porotní soudy, ale určitě bychom měli maximálně udržovat transparentnost, veřejnost a informovan ost. To je ale úkol i novinářů, kteří by justici měli psát a nebát se třeba uvést jméno soudce, který konkrétní případ soudí. Když se píše o nějakém rozsudku, tak je dobré vědět, kdo a proč tak rozhodl. To se ale nedělá. 

LN: Nicméně je spíše méně soudců, kterým nevadí se s novináři bavit. Málokterému soudci také nevadí, že je v novinách zmíněno jeho jméno. Většina z nich se právě schovává za ten systém..
Soudce musí být schopen si rozsudek veřejně obhájit. Naopak si myslím, že veřejnost může soudce v některých případech i ochránit. Třeba pokud je dodatečně jednou ze stran sporu nařčen, že nerozhoduje poctivě, je výhoda, že u toho byla veřejnost, která viděla jak k rozhodnutí došlo. To ale nejde, pokud se rozhoduje za zavřenými dveřmi. Když si soudce zvykne jednat tak, jako by v soudní síni měl veřejnost vždy, tak to vede ke všeobecné kultivovanosti toho, co tam probíhá.

LN: Jak v tomto kontextu vnímáte komentování živých kauz politiky?
Spíš špatně, protože člověk má komentovat případy, které dobře zná. Do cizích případů by se nikdo neměl pouštět. Je to jednak nekolegiální, a zákon to i výslovně zakazuje. Nezúčastněná strana nezná detaily případu tak jako soudce. Nelze tak očekávat, že řekne něco chytřejšího, než příslušný soudce. Pokud se soudce pouští do komentování cizí kauzy, kterou nezná, může se snadno dostat do role Brouka Pytlíka, který všemu rozumí.

LN: Většina lidí, jež jsou orientovaní v justiční historii si s Vaším jménem spojí kauzu Justiční mafie. Existuje podle Vás tady teď nějaká podobná entita, kterou by šlo takto nazvat?
K tomuto případu jsem už dříve řekl úplně všechno. Nevím, co přesně má být termínem justiční mafie přesně míněno. Tehdy to byla kontextuální nadávka, jež byla použita na určitou konkrétní skupinu lidí v určité situaci. Úplný konec sporu bylo nakonec zpětvzetí žaloby, takže jsme se pointu vlastně ani nikdy oficiálně nedozvěděli.

LN: Nicméně obě Vaše rozhodnutí směřovala k tomu, že to označení na konkrétní skupinu lidí sedělo. Nezměnil by jste nyní názor?
Nevidím důvod proč měnit názor. Jak jsem řekl, můj názor ani v tuto chvíli nikoho nezajímá, protože žaloba byla vzata zpět. To znamená, že tázající se na tuto otázku přestal ptát a předmět sporu odpadl. Pokud se v civilním řízení někdo na něco neptá, mají soudy omezenou pravomoc, protože nemají co soudit. Zbavit se soudu jde nejjednodušším způsobem tak, že se ho na nic nezeptáte. To je velmi důležité.

LN: Jak se v návaznosti na to díváte na úvahy o zřízení Nejvyšší rady soudnictví?
Poměrně opatrně, protože zkušenosti ze Slovenska byly dost nešťastné. Ukázalo se, že to nemusí být tak geniální řešení, jak to z dálky vypadá. Zásadní otázka by byla, jak by se nejvyšší představitelé vybírali, zejména jak transparentně. To je potřeba velmi dobře vymyslet, než se něco podobného spustí. Slovenská justice se z takového kroku dlouho vzpamatovávala. Často jsem sice ministerský systém kritizoval, ale po letech zkušeností musím říci, že jiné systémy o tolik lepší nejsou. Správa justice je velmi složitá, zejména musí být dokonale nezávislá na čemkoliv, a to je skoro nemožný úkol.

LN: Souhlasíte s tvrzením, že dnes je soudní moc závislá na výkonné moci?
To bych netvrdil, není to tak jednoduché. Ministr spravedlnosti má poměrně omezené možnosti, jak do justice zasahovat.

LN: Například ale dříve jen on vybíral předsedy soudů, což je i podle Vás naprosto klíčové..
Předsednický post se už nyní vybírá systémem komisí. Už i tady je zárodek systému, který je trochu složitější než dříve, kdy mohl jmenovat předsedu soudu a s nikým se o tom nebavit. Tento systém by měly právě novináři velmi bedlivě zkoumat. Když vybírají soudce Nejvyššího soudu v USA, tak je kolem toho pravidelně zemětřesení. U nás si toho často ani nikdo nevšimne.

LN: Myslíte, že je v pořádku, aby na našich soudech fungoval systém „Putin-Medvěděv“ - tedy že se místopředsedové střídají na postu předsedy a naopak?
To je zcela jistě špatně. K tomu už se ale vyjádřil i Ústavní soud, který řekl, že střídání tímto způsobem není možné, takže si to myslí mnohem zodpovědnější lidé než já. To je také velice důležitá otázka, které by si měli novináři i veřejnost všímat, protože dodatečné rozčílení pak už není na místě.

LN: Ministr spravedlnosti Kněžínek proti zřízení Nejvyšší rady soudnictví argumentoval tím, že by došlo k zakonzervování justice. Jsou tyto obavy na místě?
To je přesně to, co se stalo na Slovensku. Nemám jednoznačný názor, jak by se měla justice spravovat, žádné geniální řešení neznám. Neplatí prostě s naprostou jistotou říci, že bychom si tím polepšili.

LN: Bojíte se, že byste se necítil jako soudce nezávislý, kdyby byla Nejvyšší rada soudnictví zřízena?
Netuším, co by se stalo. Může totiž vzniknout uzavřená skupina lidí, kteří rozhodují vlastně o všem a jsou na rozdíl od ministra nesesaditelní. Rotace není vůbec špatná věc, což ukázala celé reforma předsedů krajských soudů spočívající v tom, že se jednou za čas vymění. Pro celý systém justice je to naprosto zásadní.

LN: Vnímáte jako soudce, že máte v nynějším systému dostatečnou míru jistoty, jak se bude Vaše kariéra vyvíjet? Původně jste soudil v Praze ochranu osobnosti, později insolvence, následně jste odešel právě na Krajský soud v Ústí nad Labem, kde jste nejdříve soudil civil a pak obchodní věci..
Udržuji se tím stále v pozornosti, protože pokaždé dělám něco nového.

LN: Není to spíš tak, že současná justiční mašinérie má možnosti, jak soudce donutit odejít z nějakého soudu či ho přemístit na jinou agendu?
To asi určitě má. Taky má možnost soudce kárně stíhat. Těch možností je víc. Řekl bych, že je systém maximálně transparentní tak, jak to v současné chvíli jde. Nelze totiž na druhou stranu udělat systém, ve kterém by byl soudce úplně nedotknutelný. Soudce se může třeba zbláznit. A co s tím pak. Systém to nějak prostě řešit musí.

LN: Vaše přeložení na insolvenční agendu nebylo ale ojedinělé, ani u pražských soudců. Nevnímáte to jako legální systém, kde může být soudce odříznut od agendy, ve které není pohodlný?
To je otázka, která se v mém případě už týká Krajského soudu v Praze, už se nechci vyjadřovat. Navíc i tam už je nové vedení, takže nechci dělat moudra, co tam je či není možné.

LN: Co si myslíte o zavedení advokátského procesu, o kterém se hovoří v souvislosti s novelou OSŘ?
Myslím, že je to nesmysl. Lidé mají mít právo se hájit bez advokáta. Pokud jde o nějaký jednoduchý spor. Právo na advokáta je jedno z nejurputněji hájených práv u ESLP, ale vidím, že by mělo být hájeno i právo nemít advokáta, pokud k tomu člověk nevidí důvod. Myslím, že je správné současné nastavení, že zastoupení advokátem je nutné jen u Ústavního a Nejvyššího soudu, jde totiž o vážně míněné spory, kam se člověk neobrací s kdejakým nesmyslem. Advokátský proces mi přijde jako nápad nějakého lobbistického hnutí, které potřebuje obchody. Racionální smysl v tom vůbec nevidím.

LN: Někteří advokáti argumentují tím, že soudy překračují svojí poučovací povinnost a tím někdy nadržují slabší straně, která není zastoupena advokátem. Máte pocit, že to takto funguje?
Souhlasím s názorem, že poučovací povinnost je velice jemná hra, kde některé nápady OSŘ zacházely velmi daleko. Myslím si, že z poučovací povinnosti se stalo v některých případech jisté dogma, které situaci někdy spíš komplikuje. Stala se z toho složitá věda, která v řadě případů přínosná být vůbec nemusí.

LN: Dá se ale od právních laiků očekávat, že budou tomu, co se před soudem děje rozumět?
Právo je děláno pro příčetné a zorientované jedince, kteří vědí, jak se kapitalismus obsluhuje. Je to otázka pro školství, které má v tomto ohledu velké mezery. Právo se roky na školách neučilo. Na některých osvícených školách se už s tím začíná. Velmi složitá je ale otázka, jak se má učit. Stačí základní informace třeba, jak je to s podepisováním smluv a podobně. Protože pak se člověk setkává s těmi nešťastnými případy v insolvencích, kterých jsou záplavy. A jsou to především lidé, kteří nevědí, jak se kapitalismus obsluhuje.

Porodní dům v ČR: Bude stejně úspěšný jako v zahraničí?
Porodní dům v ČR: Bude stejně úspěšný jako v zahraničí?

Nikdy nelze přesně naplánovat, jak bude porod probíhat. V zahraničí už řadu let fungují porodní domy jako alternativa klasické porodnice a domácího porodu. Jaké jsou přínosy a rizika těchto zařízení?

Najdete na Lidovky.cz