17. prosince 2018 6:30 Lidovky.cz > Byznys > Právo a justice

Při sporu o náhradu mzdy je lepší se dohodnout, soud může trvat roky, říká advokátka Randlová

Nataša Randlová, advokátka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nataša Randlová, advokátka. | foto:  Michal Šula, MAFRA

PRAHA Expertka na pracovní právo Nataša Randlová líčí, jaké trable s sebou nese spor ukřivděného zaměstnance s firmou.

LN: Dříve byl zákoník práce pod permanentním tlakem politických novel. Máte pocit, že se to v poslední době zlepšilo?Popravdě ani nevím. Pořád se něco mění. Zastávám názor, že zásadní věci by se měly měnit tak jednou za deset let. Vše si musí sednout, uživatelé si musí zvyknout, soudy musí nové pojmy vyložit. Mně jako advokátce změny vyhovují, protože znamenají více práce, ale pro firmy, a hlavně zaměstnance, je složité se v tom orientovat. Pracovní právo navíc výrazně ovlivňuje rozvíjející se judikatura vrcholných soudů, v poslední době do toho začal hodně zasahovat i Ústavní soud.

LN: Cítím, že se k tomu stavíte skepticky. Proč?
Před časem třeba Ústavní soud změnil výklad dobrých mravů v pracovním právu a úplně tím nálezem popřel dlouholetou a stabilní judikaturu Nejvyššího soudu. Mám za to, že soudní řízení by mělo být dvoustupňové a mimořádné opravné prostředky by se měly používat jen ve výjimečných případech. Teď se ale stala naprostá rutina nejen z dovolání k Nejvyššímu soudu, ale i z ústavních stížností. Začínám mít pocit, že máme čtyřstupňový systém.

LN: Proč je to problém?
Z řady rozhodnutí je cítit neoficiální rivalita mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. Z odborného hlediska je sice zajímavé, že se přetahují, ale soudní systém tím naprosto ztrácí stabilitu. Na praxi to doléhá velmi negativně, protože když se spor táhne dlouhé roky, právo není postaveno najisto. Pokud se například vede spor o náhradu mzdy, po pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu ji musí zaměstnavatel – pokud prohrál – zaměstnanci zaplatit. Jenže pokud pak jeho rozhodnutí zruší některý z vrcholných soudů, ty peníze musí zaměstnanec zase zaměstnavateli vrátit – ale často je už nemá.

Fakticky tedy ty vysouzené peníze nesmíte utratit, nesmíte na ně sáhnout až do doby, kdy už nebude možné podat žádné mimořádné opravné prostředky a ústavní stížnosti, a pokud jsou podané, tak do doby, než je vše vyřešené. Můžete si je dát do vitrínky a koukat se na ně – to je vtip, ale nic jiného s nimi dělat nemůžete.

LN: Děje se to často?
Je to bohužel dost běžné. Zaměstnanec třeba vysoudí peníze za neplatnou výpověď, během trvání soudního sporu je bez práce a živoří. I při průměrné mzdě se to snadno vyšplhá k půl milionu. Potom má ty peníze někam uložit třeba na pět let, dokud nerozhodne Ústavní soud? Přitom může mít dluhy, exekuce… Je to problém i pro firmy, vytváří to nejistotu, chtělo by to změnu.

LN: Nakolik protáhne řízení, když se lidé stále odvolávají k vyšším a vyšším soudům?
Rozhodnutí prvního stupně bývá v Praze hotové do roka, odvolací soud obvykle rozhodne do půl roku. U složitých kauz to ale může trvat i dvakrát tak dlouho. Jasno obvykle bývá zhruba do dvou let. Jenže pokud jde věc k Nejvyššímu soudu, tak se protáhne o další rok a půl, podobně dlouho rozhoduje i Ústavní soud. Když se někomu z nich rozhodnutí nižších soudů nelíbí, zruší je a vše začíná jakoby nanovo.

LN: Vedou tyto tendence k větší vůli k mimosoudní dohodě?
Spousta sporů se narovná hned po podání žaloby, firmy ani zaměstnanci nechtějí riskovat letitý soudní spor s nejistým výsledkem. Někdy jsou pokusy o narovnání i po prohrané druhé instanci, ale je to těžké, vítězná strana si nepřipouští, že by mohla ztroskotat u vyšších soudů. Jde spíše o drobné ústupky, narovnání vztahů.

LN: Je jedním z důvodů, že se pracovní spory vlečou, i přítomnost laických přísedících v senátu prvostupňového soudu?
Určitě ano. Senát musí mít po celou délku řízení stejné složení, jenže přísedící bývají během léta na chalupách a v lázních, takže prodlevy mezi jednáními trvají i mnoho měsíců.

LN: Vy také působíte jako přísedící u pracovněprávních sporů. Jaká je to zkušenost?
Mě ta práce strašně baví a je to výborná zkušenost. Ale musím přiznat, že soudcům by bez přísedících bylo asi lépe. Přísedící by mohl rozhodně spor obohatit, pokud má pracovní nebo odborné zkušenosti. Pak senát lépe pochopí, v čem spočívalo třeba porušení povinností, za které následovala výpověď. Ale není to časté, při soudních sporech se více setkáváme s přísedícími, kteří jsou pasivní a znudění, někdy dokonce i spí. To je úplně zbytečné, aby si to tam někdo přišel odsedět.

LN: Jak často zastupujete zaměstnance ve sporech s firmami?
Pár případů mám, ale není jich mnoho. Jsou emočně napjaté, zaměstnanec na rozdíl od firmy sporem žije, trápí ho, je netrpělivý. Advokát neposkytuje jen právní radu, ale i často něco jako psychologickou pomoc – jsem to často já, která klienta dlouhé hodiny uklidňuje, nechá ho vypovídat, sdělit mi všechna jeho trápení.

LN: Co jako první ukřivděným zaměstnancům radíte?
Lidé často nevědí, že musí mít všechna svá tvrzení podložená důkazy – je třeba sesbírat listiny a promyslet, kdo by mohl svědčit. A vždy se nejprve snažím přimět k dohodě. Sice tak někdy získáme méně peněz, ale vše je postaveno najisto, otočí se stránka a žije se dál bez stresu ze soudního sporu. Jen za advokáta může klient u těžkého soudního sporu utratit minimálně sto tisíc korun, jen na jednáních strávíme desítky hodin, k tomu příprava dokumentace, rešerše, ztracený čas na cestě… Mimosoudně se nám podaří narovnat zhruba 95 procent věcí. K soudu jdou hlavně věci, kde se strany nevypořádaly s emocemi.

NATAŠA RANDLOVÁ

■ Od roku 2009 je společnicí pražské advokátní kanceláře Randl Partners, kterou založili s manželem Pavlem Randlem po odchodu z PRK Partners.

■ Tým Nataši Randlové se věnuje výhradně pracovnímu právu. V tomto oboru získala kancelář i sama Randlová řadu ocenění.

■ Je členkou pracovní komise legislativní rady vlády pro pracovní právo a sociální věci, pravidelně školí personalisty i právníky ve vlastním školicím centru Randls Training.

Kristián Léko

Autor

Kristián Lékokristian.leko@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz