Soudci novináře potřebují, říká Libor Vávra

,Baví mě soutěžit.‘ Libor Vávra chce kandidovat na šéfa Soudcovské unie

LN: Nové vedení Soudcovské unie nebude začátkem listopadu zvoleno na sněmu, ale kvůli nepříznivé epidemiologické situaci distančně. Nakolik je pro vás jako kandidáta na prezidenta unie obtížné se v těchto podmínkách obejít bez projevu i spousty neformálních setkání na sněmu?
Řekněme si, že asi ani jeden z nás tří kandidátů (dalšími dvěma kandidáty na prezidenty unie jsou soudci Tomáš Novosad a Šárka Hájková – pozn. red.) nejsme v unii natolik neznámí, aby nám to fatálně vadilo. Ale máte pravdu a já s vámi souhlasím, že osobní setkávání je moc důležité.

LN: Pokud uspějete, povedete unii znovu po dvaceti letech. Co na vaši opětovnou kandidaturu říkají její členové?
Samozřejmě se s nimi o tom bavím. Spousta mé rozhodnutí kandidovat přivítala a já jim jsem za to moc vděčný. Na druhou stranu existuje řada kolegů, kteří říkají, proč se vracet, proč by unii neměl vést někdo nový? A právě tuhle krustu, že se něco nemá opakovat, tak tu bych moc rád prolomil.

LN: Co vás k tomu vede?
Soudcovské povolání je na čtyřicet let. Soudcem se stanete ve třiceti a zůstanete jím do sedmdesáti. A podle mne není správná ta představa, že by se nikdo ze soudců během takhle dlouhé doby nemohl vrátit zpátky tam, kde už jednou byl.

LN: Co byste v čele unie dělal jinak než tehdy?
Dnes po těch dvaceti letech žijeme v úplně jiném světe. Když jsem byl tehdy prezidentem unie, vydávali jsme časopis doslova na koleně. Až později jsem podepsal smlouvu s profesionálním nakladatelstvím a kromě toho, že náš časopis začal jinak vypadat, přinášel unii díky inzerci i nějaké finanční prostředky.

Také jsem tehdy uzavřel smlouvy se dvěma zaměstnankyněmi unie, které máme dodnes, a zajistil pro unii stabilní prostory.

To všechno ale byly gründerské doby. V tomhle směru už unii nic podobného nečeká, protože dovnitř funguje velmi dobře.

LN: A jak unie funguje navenek?
Jak dobře funguje i navenek, zejména k médiím a běžným lidem, k nimž se jinak než přes média nedostane, to je otázka. Chceme-li ale oslovit lidmi, musíme mluvit s médii. Tuhle pokoru si je podle mne nezbytné uvědomit a na novináře se nevymlouvat. Mám pár nápadů, jak tuhle stránku posílit.

LN: Jaké například?
Vím, že redakce přišly o strašně moc lidí, kteří právo a justici sledovali soustavně. V tomhle jsou třeba vaše noviny jednou z mála výjimek, které si na tohle téma dovolí mít už dlouhá léta pravidelnou rubriku. Novinářů, kteří se na tuto oblast specializují, byste ale v celé republice napočítal tak čtyři nebo pět. Proto by unie měla aktivně nabízet témata i těm ostatním, kteří se právu a justici denně nevěnují a tuhle oblast nesledují.

LN: Ale jak to udělat?
Unie by mohla pořádat pravidelné tiskové konference. Na nich by novinářům srozumitelně a jednoduše představovala jednotlivá právní odvětví a vysvětlovala jejich potíže. Novináři jsou dnes odkázáni převážně na zpravodajství agentur. A unie by se pro ně měla stát důvěryhodným primárním zdrojem. Měla by jim nabídnout know-how, jak se v právu a justici orientovat.

LN: Co by podle vás měla unie novinářům vysvětlovat?
Těch témat je opravdu hodně. Třeba proč jsou dnes takové problémy v pečovatelských věcech, zatímco před dvaceti lety nebyly, a proč a jak se za tu dobu změnil náhled na práva dětí.

Nikomu neberu právo psát, a je dobře, že se tak děje, o nějakém otřesném případu, který přesáhne hranice zákona i chápání rozumně uvažujícího člověka. Ale stejně důležité jako psát o takových případech, je podle mne i psát o tom, proč se právo a soudní rozhodování někam posunulo. Proč je takové, jaké je, a to nejen v pečovatelských věcech, ale i v těch obchodních, pracovních a trestních. A to by mohlo novinářům vydat na další články.

LN: Jen aby to pro novináře nebyly další z řady nutných a mnohdy nudných tiskovek, kterých za ten den absolvují několik...
Bylo by fajn zatáhnout do nich nové tváře z různých soudů. Mohli bychom je proto pořádat vždycky s jinými lidmi a také v regionech, a to by mohlo být zajímavé pro regionální novináře.

Proč rozhodování o správních žalobách trvá tak dlouho, bychom třeba mohli a nejspíš i měli vysvětlit v Praze. A proč jsou mezi soudy tak velké lokální rozdíly, tomu by se zase mohl jinde a jindy věnovat třeba předseda některého z krajských soudů.

Chod spravedlnosti lidem představíte jen přes novináře. Dnes, na rozdíl od 90. let, už není tak silné zastoupení soudců, kteří s nikým nemluvili, jen poslali rozsudek a ať si to tam přečtou... Na takové soudce už narazíte málokdy, v tom jsme se za ta léta posunuli jako soudci i naše unie.

LN: Takže taková osvěta?
Ano, osvěta, ale nechtěl jsem to slovo říci sám, aby to nevypadalo tak, že znalostmi novinářů pohrdám. Vím o spoustě redakcí, že tím, jak nestíhají ten běžný režim, tak nemají šanci nabrat ty obecnější znalosti a souvislosti.

A teď by věděli, že třeba každý druhý čtvrtek v měsíci budou mít tiskovku na nějaké téma. Přečtou si, jestli by je to zajímalo, a buď by přišli, nebo ne. My bychom pro ně měli připravenou prezentaci.

Dostávali by od nás pravidelně témata, která by je uváděla do souvislostí, i kdyby o nich hned nenapsali. Ptát by se nás samozřejmě mohli i na cokoli aktuálního.

LN: Takže byste si přál, aby se unie víc veřejně vyjadřovala?
Mluvit je třeba se všemi, s novináři i s politiky. Ve sněmovně teď leží novela zákona o soudech a soudcích a existuje významná část politiků, kteří nechtějí, aby se do příštích voleb stihla přijmout... Ať bude prezidentem unie zvolen kdokoli, měl by s politiky hovořit, už když se zákony píší.