LN: Kdy ve Vás uzrálo rozhodnutí ujmout se kormidla Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni?
Už v roce 2009, kdy se řešila budoucnost fakulty, jsem si říkal, že to je nesmírná škoda, že jsem vázaný funkcí soudce Ústavního soudu. Tehdy jsem si uvědomoval, že fakulta potřebuje někoho, kdo by je jí vřele a otcovsky ujal. Na fakultě učím od roku 1996, mám to tu rád, ale především jsem měl rád studenty, kterých se to dotklo, a měl jsem o ně obavy. Už tehdy jsem se snažil bojovat za zachování fakulty. Poté, kdy byl děkanem zvolen docent Pauly, jsem věděl, že se fakulta ubírá dobrým směrem. Když se schylovalo ke konci jeho funkčního období, byl jsem osloven, zda bych kandidaturu nepřijal. Můj vztah fakultě se nijak nezměnil, takže jsem ji přijal, a nakonec jsem neměl žádného protikandidáta.
LN: Takže k fakultě máte osobní vztah…
Ano, nemohu také zapomenout, že můj tatínek (profesor Stanislav Balík – red.) stál u zrodu fakulty a léta tam učil. Já jsem mu byl po boku neformálním žákem. Tatínek do poslední chvíle fakultu sledoval a měl ji v oblibě, takže to dělám i trochu pro zachování rodinné tradice. Tatínek vzpomínal, že profesor Arnošt Wenig-Malovský, který ho učil, mu jednoho dne řekl, že studenti mají na učiteli poznat, že je má rád a že má rád obor, který pěstuje. Toho jsme se s tatínkem drželi a chci, aby to tak bylo nadále s těmi, kdo na fakultě působí.
Mám také tu výhodu, že můj děd i babička byli z Plzeňska, od dětství jsem sem zajížděl za příbuznými. Když se tedy mluví „plzeňským jazykem“, tak mi nečiní problém naladit melodii hlasu a začít používat správné koncovky, takže se považuji tak i trochu za Plzeňáka.
LN: Jak jste vlastně prožíval celou aféru kolem událostí na fakultě před deseti lety?
Už tehdy jsem měl pocit, že je to přifouknutá bublina. Už tehdy fakulta produkovala řadu kvalitních absolventů, které dnes potkávám v advokacii a na různých soudech. Neměl jsem poznatky, že by se na fakultě dělo něco špatného. Ten, kdo má v indexu zkoušku s mým podpisem, to určitě nedostal zadarmo. Nebyl jsem určitě jediný, kdo se tam takto slušně choval. Nejvíc mi na tom všem vadila představa, že kdyby škola neměla akreditaci, dotklo by se to hlavně studentů. Představa, že by někdo udělal přijímací zkoušky, řádně by studoval a ve třetím ročníku by mu zlikvidovali fakultu bez zajištění, aby mohl dostudovat někde jinde… Tak to se ve mně vřela krev soudce Ústavního soudu. Snažil jsem se tedy i mediálně vysvětlovat, že problém není takový, jak to vypadá. Byl jsem rád, že tehdejší akademická obec fakulty toto období ustála a že se tak dnes o naši fakultu otírá již jen totální Neználek poměrů.
LN: Loni fakulta dostala akreditaci na 10 let v magisterském programu, akreditováno je i doktorské studium v oboru soukromého práva. Je už tedy situace zajištěna?
Je to výsledek toho, že se docentu Paulymu, vedení fakulty a akademické obci podařilo prokázat, že fakulta je stabilizovaná. Řekl bych, že to není jen otázka fakulty, protože nedávno celá Západočeská univerzita dosáhla získání institucionální akreditace na deset let. Takže celá univerzita je stabilizovaná a fakulta je stabilizovanou součástí univerzity. Do budoucna hodlám usilovat o rozšíření počtu oborů doktorského studia.
LN: Jaké jsou vaše plány s fakultou do budoucna?
Smyslem je nejen udržet stabilizovanou fakultu, kam po pěti letech přijde revize a zjistí, že tam všechno funguje. Mým cílem je vybudování trojgeneračního systému, aby na fakultě vedle sebe působili začínající doktorandi, zralí pedagogové středního věku i moudří z generace rádců. Vybudovat tento systém znamená umožnit mladé generaci, aby se do pedagogického sboru fakulty mohla zapojit, k čemuž ale potřebujeme co nejvíce rozšířit obory doktorského studia a vychovat si vlastní pedagogy. Bylo by ideální, kdyby ti, kteří tam učí, byli povětšinou místní a „odchovanci“, aby nešlo o „létající“ vyučující. To pak souvisí i se zapojením fakulty do života plzeňské občanské společnosti, aby i absolventi byli z tohoto regionu. Fakulta by také měla být více vidět - spolupracovat s univerzitou, dalšími fakultami, institucemi či spolky, aby se prostě o ní v dobrém více vědělo.
LN: O generaci, která na fakultu nastupuje či ji dokončuje se hovoří jako o miléniálech či generaci „Z“, která má na rozdíl od předchozích jiná očekávání od života a chce si jinak rozvrhovat pracovní a osobní život. Vnímáte, že se mění i studenti?
Mladá generace je jiná, ale právě proto si myslím, že ta starší generace, ke které patřím, by měla být určitou brzdou a měla by lpět na tradičních hodnotách. Naše fakulta má v tomto směru několik výhod - jsme baštou výuky právních dějin a teorie práva, tedy klasických oborů, které jsou nutné k tomu, aby právník byl – řečeno slovy Waltera Scotta - architektem a nejen dělníkem práva. Ve své nové roli bych chtěl, aby se o těchto souvislostech mluvilo i v jiných předmětech. Fakulta má tu výhodu, že je tam relativně tolik studentů, že se s nimi může pedagog dostat do styku. Bude tedy podporováno, aby se se studenty více osobně lidsky komunikovalo, protože studenti potřebují nejen vzdělávat, ale čas od času i nějakou tu moudrou radu staršího, kterou by je trochu dovychoval. Aby se pak nestávalo to, co se mi občas stává, že přijde advokát mého věku k soudu a protistranu tam zastupuje mladý koncipient, který neuzná za vhodné advokáta ani pozdravit. Přezkoušení studenta z toho, co stojí v sedmém paragrafu zákona, který bude za půl roku novelizován, to není podle mého názoru smyslem akademického univerzitního právnického vzdělávání. Pokud to nemá být jen fakulta právní technologie, tak je potřeba právě lpět na tradičních oborech. Z tohoto důvodu doufám, že si našich absolventů bude jednou veřejnost vážit, protože budou moudřejší než ti, kteří tímto modelem opovrhují.
LN: Jste sice Mekkou právních dějin, ale doba postupuje a i díky digitalizaci se rodí nové právní obory. Plánujete i v tomto ohledu přidávat nějaké nové moduly nebo jinak fakultu přizpůsobovat?
Zatím máme na IT právo jeden povinně volitelný předmět, ale mám předjednáno s předsedou Výboru pro IT Law Rady evropských advokátních komor Jiřím Novákem ml., že by mohl vést na fakultě nějaký kurz nebo přijít studenty zlákat k tomuto oboru. Povinně volitelné předměty se dají akreditovat vždy na další rok, takže předpokládám, že bychom v mém prvém roce nějaký takový plán připravili. Uvědomuji si, že na Právnické fakultě MU mají dokonce Ústav pro právo a technologie, takže v tomto směru nechci rozhodně zůstat v mém jinak oblíbeném 19. století. Ač se zdá, že si tyto dvě zmíněné linie protiřečí, ve skutečnosti jsou na sebe velice pevně navázané. Nelze přehlédnout ani další dimenzi, a to že se absolvent právnické fakulty bude pohybovat mimo jiné v Evropě. Musí tedy obstát v oblasti nových technologií, ale nemůže se v tomto prostředí dobře pohybovat bez znalosti a pochopení kořenů toho, s nímž jedná. Takže i znalost evropských právních dějin bude velmi potřebovat při kontaktu s ostatními evropskými právníky, advokáty či politiky a úředníky.
LN: Jak se díváte na poskytování právních služeb na internetu?
Jsem toho názoru, že osobní kontakt je ideální. Nelze se tomu bránit, protože je to i představa mladší klientely. Je však zřejmé, kolik to přináší různých otevřených etických otázek. I právě v Radě evropských advokátních komor je o tom vášnivá diskuse. Pokud jde o etiku advokáta, který je s klientem v běžném kontaktu, tak tam jsou pravidla desetiletími možná staletími tak zakotvena, že se už tuší, co se může a co ne. U poskytování advokátních služeb na internetu ale mohou nastat různé momenty, které si zatím možná neumíme ani představit.
LN: Plánujete na fakultu přivést nějaké nové osobnosti?
Člověk by neměl do tohoto procesu skočit překotně již v pondělí 27. ledna. Budu mít příležitost jmenovat vědeckou radu, kterou bych chtěl sestavit tak, aby to odpovídalo cílům fakulty. Předběžně jsem tedy oslovil Ranko Pelicariće, který bude příštím rokem předsedat Radě evropských advokátních komor, soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleše Pejchala, bývalého českého předsedu Rady evropských advokátních komor Antonína Mokrého, předpokládám, že budeme mít vazbu i na představitele jednotlivých právnických profesí - advokáti, notáři, a soudci, stojím i o spolupráci se spolky typu Jednota českých právníků a podobně. Vynikající pedagogové jsou už dnes v českých zemích v podstatě rozebráni. Nechtěl bych někoho přetahovat nebo lanařit, naopak byl bych rád, aby mezifakultní spolupráce byla kolegiální a přátelská. Chtěl bych, abychom i jako děkani byli spolu více v kontaktu a pomáhali si. Bylo by špatné, kdyby fakulty byly nenávistní soupeři a konkurenti, protože pak by to mohlo založit řevnivost i mezi absolventy. Právnická obec je jen jedna. Vzdělaný a jednotný právnický stav je pilířem při ochraně demokracie a právního státu, to by měly být mozky osobností připravených k tomu, aby chránily lidská práva.
LN: Co si myslíte o financování fakult soukromými subjekty? Mířím na to, že PF MUNI věnoval sponzorský dar Daniel Křetinský, a to na rozvoj modulů energetického práva. Na UK mířil dar od společnosti Home Credit, ale po kritice ze strany veřejnosti byla spolupráce přerušena.
Bez znalosti bližších podrobností se nemohu k těmto otázkám vyjádřit jinak, než v obecné rovině. Navíc, „když dva dělají totéž, není to totéž“. Příčinu problému vidím v tom, do čeho jsou dnes univerzity tlačeny. Například koncepce šíleného sbírání bodů za to, v jakém časopise budou vyučující publikovat, aby to univerzitě nebo fakultě přineslo nějaké peníze. Článek, který bude obsahově vynikající, ale bude zveřejněn v časopise, který není bodován, nikoho z těch, kteří rozdělují peníze, nebude z byrokratického zorného úhlu zajímat. Jde o typický přepjatý formalismus. Fakulty a univerzity jsou tak nuceny opatřovat si peníze a de facto podnikat, bohužel, část pedagogického sboru je pak více než na výuku zaměřena na to, aby publikovala nebo dělala vědu. Ale stihnout publikovat, dělat vědu a přitom učit je dost složité. Univerzita by neměla být primárně vědecké pracoviště, ale instituce, která vzdělává. Mnohdy jde pak o to získat nějaké finanční prostředky, které se mohou využívat k ušlechtilým cílům. Abych tak řekl, apriorně bych to nezavrhoval, ale vždy záleží na tom, jaký je ten subjekt, jaký je cíl a proč se to nabízí. Vždy záleží na individuálním konkrétním případu. Je to možná více věc rektorů než děkanů, ale zařekl jsem se, že si budu dávat na sponzory velký pozor. Určitě bych se vyhnul tomu, abych podepsal smlouvu se subjektem typu „Šejdíř a Podvodník, s.r.o.“, byť by chtěl podpořit právě vydání učebnice právních dějin.
