Krátce z justice: Matka utonulého syna nenašla zastání. Pražská katedra ústavního práva má nového šéfa |
Jeho bohatý život byl naplněn nejen úspěchy, k nimž se dopracoval usilovným studiem a prací, ale též překážkami a bolestí. Již v dětství a v dospívání prožil rasově motivovanou perzekuci ze strany německých okupantů, když byl nasazen na nucené práce v Sudetech.
Po skončení světové války a po maturitě na gymnáziu v Litomyšli začal v roce 1947 studovat pražskou právnickou fakultu. Bezprostředně po promoci se stal asistentem na katedře trestního práva u profesora Vladimíra Solnaře a pod jeho vedením habilitoval.
Počátky učitelské dráhy Oty Novotného jsem na přelomu padesátých a šedesátých let zažil jako jeho student. Vím, že se tehdy veřejně a nebojácně zastal trestně stíhaných účastníků studentského majálesu a shromáždění u pomníku Karla Hynka Máchy na Petříně.
Výhrady proti vězeňskému systému
Vzpomínám na něho s vděkem jako na vynikajícího učitele a později jako na milého spolupracovníka. Již tehdy dokázal spojit právní teorii s justiční praxí a se sociální realitou. Organizoval např. pro své studenty exkurze do českých věznic a netajil se s kritickými výhradami vůči tehdejšímu vězeňskému systému. Později toto téma vědecky zpracoval ve své habilitační práci a ve stěžejní monografii O trestu a vězeňství (1967).
Studenti měli Otu Novotného rádi a vážili si jej – byl náročný, ale objektivní, obohacoval je a dobře je připravoval na právnickou profesi. Do výuky trestního práva organicky zařadil též kriminologii; měl k tomu vynikající zázemí a možnosti jako ředitel tehdejšího Výzkumného ústavu kriminologického při Generální prokuratuře v Praze (VÚK), vzniklého v šedesátých letech.
V době tzv. normalizace musel Oto Novotný z politických důvodů opustit nejen funkci ředitele VÚK, ale bylo mu znemožněno pedagogicky pracovat i na právnické fakultě kde byl přeřazen na tehdy podřadné místo „odborného pracovníka“.
Změny ve studiu
Po roce 1989 se znovu vrátil na katedru trestního práva, stal se jejím vedoucím a též předsedou fakultního akademického senátu a členem vědecké rady fakulty. Jako jeden z prvních zařadil do studia klauzurní práce jako účinný nástroj kontroly studia a kultivace právnické argumentace. Prosadil i změnu seminární výuky a zaměřil ji na řešení praktických příkladů.
Pod jeho vedením vzniklo několik učebnic trestního práva hmotného a učebnic kriminologie, které byly opakovaně vydávány. Učilo se z nich několik generací právníků nejenom v Praze, ale i na mimopražských fakultách. Jeho učebnice se vyznačují přehledností a srozumitelností výkladu i těch nejsložitějších trestněprávních institutů.
Skvěle ovládal metody vědecké práce, s oblibou realizoval empirické výzkumy. Až do konce života vedl výběrové a vědecké semináře, byl vedoucím stovek diplomových, rigorózních a disertačních prací. Byl dlouholetým členem vědecké rady pražského Institutu pro kriminologii a sociální prevenci.
Morální hodnoty
Aktivně se projevoval i ve veřejném prostoru, účastnil se odborných konferencí, akcí pořádaných parlamentními komorami. Kladl při nich důraz na kvalitu legislativy, připomínal právně filozofické, historické a sociální souvislosti. Měl velký zájem o fungování policie, státního zastupitelství, justice a advokacie. Neopomíjel ani populárně vědecká vystoupení v médiích.
Zdůrazňoval morální hodnoty, nesnášel bezohlednou honbu za penězi, módními výstřelky a přepychem.
Potěšením bylo poslouchat kultivovaný jazyk pana profesora. Jestliže už jej situace přiměla k tomu, aby požil nějaký expresivní výraz, vždy jej doplnil omluvným latinským rčením „sit venia verbo“. Vulgarismus jsem z jeho úst nikdy neslyšel, newspeak mnoha současných vědátorů mu byl zcela cizí. Uklidňující byla i jeho pomalá dikce - v dnešní uspěchané době na mne působila jako balzám na duši.
Budu na pana profesora stále s úctou vzpomínat.
Autor je profesor trestního práva, specialista na kriminologii a bývalý ústavní soudce.
