Čas vánoční přivádí do kostela i bezvěrce. Atmosféra pokoje a smíření zasáhne po vstupu do svatostánku téměř každého takového svátečního návštěvníka. Pokud jde o pohled právníka, ten v kostele může najít místo, kde se do země mohou propadat i ty nejzávažnější trestní paragrafy. Zpovědnici.
Zákon o církvích zakotvuje zvláštní oprávnění zachovávat mlčenlivost duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství. A to pokud je zpověď tradiční součástí učení církve nejméně padesát let. Touto lhůtou se zákon snaží předejít účelovému zakládání nových církví. Trestní zákon na toto ustanovení navazuje, když ze skutkové podstaty trestného neoznámení trestné činnosti, vyjímá duchovní registrované církve.
„Veřejný zájem na oznámení trestné činnosti zde ustupuje zažitému náboženskému právu, které má na našem území víc než tisíc let starou tradici. Jde však o projev porevoluční liberalizace trestního práva,“ vysvětlil Lukáš Duffek, specialista na trestní právo a řešení sporů v advokátní kanceláři Rowan Legal. V komunistickém Československu totiž výjimka z neoznámení trestné činnosti neexistovala.
Pod hrozbou exkomunikace
Kodex kanonického práva duchovnímu, který poruší zpovědní tajemství, vyměřuje ten nejtvrdší trest – exkomunikaci, tedy vyloučení z církevního společenství. Podle ustanovení zákona o církvích se však zpovědní tajemství nevztahuje na povinnost překazit trestný čin. „Duchovní je tak povinen překazit trestný čin, který nebyl dokonán a o kterém se dozví v rámci zpovědi,“ vysvětlil Duffek.
Obecně však platí, že jednání osoby, která chce trestný čin překazit, ale nepovede se jí to, třeba protože zvolila nevhodné prostředky, není považováno za naplnění skutku nepřekažení trestného činu. „Pokud by se tedy duchovní pokusil trestnou činnost zpovídanému rozmluvit a myslel si, že uspěl, nebyl by trestně postižitelný,“ dodal advokát.
Trestní předpisy však stanovují výjimku pro osoby, jež nemohly trestný čin překazit. Jednou z nich je skutečnost, že by si tím oznamovatel přivodil závažnou újmu. Je tak otázkou, jestli se pod takovou újmu dá exkomunikace podřadit. Výklad trestních předpisů však není jednotný. Vyskytují se odborné názory, které souhlasí s jejím podřazením pod závažnou újmu, a naopak jiné, které se od takového výkladu odvracejí.
Prostý výklad paragrafů je však podle římskokatolického kněze Marka „Orco“ Váchy na hony vzdálen všední realitě ve zpovědnici. „Představa, že se chodí vyzpovídat zástupy zločinců, kteří před vraždou ještě skočí ke zpovědi, je naprosto mylná. Ke svátosti smíření chodí ti, kteří se nemohou bez rozpaků podívat na svou minulost, je jim líto, co se stalo, a chtějí začít znovu a lépe,“ vysvětlil Vácha.
Duchovní není svědek
Pokud by se však duchovní rozhodl přesto vyzradit zpovědní tajemství na policii, nebylo by možné s jeho svědectvím naložit jako s regulérním důkazem. „Právní úprava dokazování svědeckou výpovědí zakazuje výslech svědka, který je vázán státem uznanou povinností mlčenlivosti. I pokud by tak duchovní sám aktivně bez vyzvání tuto povinnost porušil, nebude k výpovědi soud ani policie přihlížet,“ upozornil Duffek. Stejně by podle něj bylo přistupováno i k písemnému oznámení duchovního.
V případě, že by se u svaté zpovědi duchovnímu svěřila oběť trestného činu, nikoliv pachatel, může praxe v individuálním případě reagovat pružně. „Pokud by si přece jen někdo spletl zpovědnici s linkou bezpečí nebo s policií, není nic jednoduššího, než po svátosti požádat daného člověka, aby to knězi zopakoval, již mimo rámec svátosti smíření. V takové situaci by pak nikdo nebyl zpovědním tajemstvím vázán,“ dodal Vácha. Zdůraznil však, že ve většině případů ten, kdo se zpovídá, hovoří o svých činech, nikoliv o jednání druhých.
Na okolnosti komunikace s duchovními byla dotázána i policie, do uzávěrky vydání však LN odpovědi neobdržely.
