Po několika měsících války je patrné, že mezi zeměmi Perského zálivu jsou ve výrazně lepší pozici Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, které už před lety investovaly do výstavby ropovodů. Za běžného provozu sice zůstávala část jejich kapacity nevyužitá, s omezením lodní dopravy ale jejich význam výrazně vzrostl. Ostatní státy regionu podobné možnosti často nemají, píše agentura Bloomberg.
Saúdská Arábie má k dispozici ropovod East-West spojující hlavní těžební oblasti na východě země s přístavem Janbú u Rudého moře. Jeho maximální kapacita dosahuje sedmi milionů barelů denně a ta je nyní využita. Přitom před válkou jím proudily jen zhruba dva miliony. Přibližně pět milionů barelů denně nyní směřuje na export a další dva miliony zpracovávají rafinerie podél pobřeží.
Spojené arabské emiráty chystají nový ropovod
Ani cesta přes Rudé moře ale není bez rizika. Tankery odtud běžně pokračují přes průliv Báb al-Mandab, kde znovu útočí jemenští Húsíové. Část přepravců se proto snaží této oblasti vyhnout a volí delší trasu přes Suezský průplav, Středozemní moře a následně kolem Afriky. Taková plavba ovšem zabere více času a kvůli vyšší spotřebě paliva také zdražuje přepravu.
Výhodu mají také Spojené arabské emiráty, jejichž ropovod vede do Fudžajry na pobřeží Ománského zálivu. Před konfliktem přepravoval přibližně 1,1 milionu barelů denně a značná část jeho kapacity zůstávala nevyužitá. Abú Zabí nyní chystají další ropovod a zároveň rozšiřuje přístavy na východním pobřeží. Nová infrastruktura by měla přepravní kapacitu zvýšit zhruba na čtyři miliony barelů denně.
Kuvajt i Irák jsou v nezáviděníhodné situaci
Výrazně složitější problém řeší Kuvajt, který je v případě vývozu ropy na Hormuzském průlivu téměř zcela závislý. Omezení lodní dopravy během války srazilo jeho produkci na nejnižší úroveň od začátku 90. let.
Země proto začala se Saúdskou Arábií jednat o možnostech, jak část vývozu přesměrovat k jiným přístavům. Vybudování nové infrastruktury by ale vyžadovalo vysoké investice a několik let příprav.
Podobný problém řeší také Irák, který před konfliktem posílal přes Hormuz přibližně 90 procent ze svých 3,7 milionu barelů denního exportu. Bagdád proto zvažuje obnovení více než dvě desetiletí odstaveného ropovodu Kirkúk–Baníjás vedoucího přes Sýrii ke Středozemnímu moři. Další možností Iráku je zvýšit přepravu přes Turecko do přístavu Ceyhan.
U LNG je to ještě složitější
Nejsložitější je situace u zkapalněného zemního plynu. Přes Hormuz před válkou proudila zhruba pětina světových dodávek LNG, přičemž klíčovým vývozcem je Katar s obřím terminálem Ras Laffan v Perském zálivu.
Zkapalněný plyn musí být během přepravy udržován při teplotě kolem minus 162 stupňů Celsia a využívá k tomu speciální tankery. Převádět ho na dlouhé vzdálenosti potrubím by proto bylo technicky složité a mimořádně nákladné.
Teoretickou možností by bylo vést potrubím běžný zemní plyn a zkapalnit ho až mimo Perský záliv. Katar nebo Spojené arabské emiráty by ale musely vybudovat nové terminály za miliardy dolarů, přestože už značné částky investovaly do zařízení uvnitř zálivu.
Alternativy hledají také producenti hnojiv, hliníku a ropných produktů, část nákladu proto přesouvají po silnici nebo železnici. Takové řešení má ale omezenou kapacitu a je dražší, takže námořní dopravu přes Hormuz zatím plnohodnotně nahradit nedokáže, uzavírá Bloomberg.
